Pád Konstantinopole

Dobytí Konstantinopole Osmanskou říší
konflikt: Byzantsko-osmanské války
Vstup Mehmeda II. do Konstantinopole, Fausto Zonaro
trvání: 2. duben–29. květen 1453 místo: Konstantinopol (dnes Istanbul) výsledek: definitivní zánik Byzantské říše Morejský despotát a Trapezuntské císařství pokračují v odkazu Byzance, ale jen do roku 1460 a 1461, kdy jsou sami Turky dobyti. změny území: Osmanští Turci obsazují poslední zbytky byzantského území a z Konstantinopole se stává nové hlavní město sultanátu.
strany
Osmanský sultanát Srbský despotát (pouze podpora)	Byzantská říše Byzantská říše janovští dobrovolníci benátští dobrovolníci sicilští dobrovolníci Papežský stát Papežský stát osmanští dezertéři katalánští dobrovolníci anconští dobrovolníci (aj. západní dobrovolníci)
velitelé
Mehmed II. Çandarlı Halil † Zagan Paša Sulejman Baltoghlu Karaca Paša Hamza Bej Hasan z Ulubatu †	Konstantin XI. † Loukas Notaras † Theophilos Palaiologos † Demetrios Kantakuzenos Giovanni Giustiniani † Maurizio Cattaneo Bartolomeo Soligo Gabriele Trevisano Girolamo Minotto Iacobo Contariniego Alviso Diedo kardinál Isidor Orhan Çelebi † Don Francisco de Toledo †
síla
dle posledních výzkumů a osmanských archivů: 50 000–80 000 mužů z toho 5 000–10 000 janičářů asi 70 děl (14 velkého a 56 menšího kalibru), 75 veslic, 31 galér 1 500 jezdců dobové odhady: 100 000–160 000 mužů 200 000–300 000 90–126 lodí	až 12 000 řeckých a 2 000 dobrovolníků ze Západu převážně z Janova a Benátek: 7 000–12 000 cca 700, 5 lodí cca 800, 5 lodí 3 krétské lodě 200 lučistníků od kardinála Isidora 600, 26 lodí několik lodí a mužů neznámého počtu oddíl Katalánců neznámého počtu, 1 loď 1 anconská loď 1 provensálská loď
ztráty
značné ztráty, přesný počet neznámý	4 000 padlých vojáků a civilistů, 30 000 odvedeno či zotročeno

Pád Konstantinopole do rukou Osmanských Turků, v nějž vyústilo obležení z roku 1453 (trvalo od 2. dubna do 29. května), představuje definitivní zánik Byzantské říše a okamžik, kdy se Osmanská říše stala v Evropě velmocí ovládající Balkán a východní Středomoří. Bitva byla poměrně jednostrannou záležitostí.

Byzantská říše byla v této době již jen tragickým zbytkem kdysi mocného impéria a byzantský císař, který ovládal pouze bezprostřední okolí svého města, byl před ní de facto vazalem tureckého sultána. Hlavní příčinou (nebo spíš záminkou) ukončení příměří mezi Osmany a Byzancí a finálního útoku Turků na město, byl osmanský princ Orhan Çelebi sídlící tou dobou v Byzanci. Sultán Murad II. posílal každoročně 3 000 zlatých do Byzance pro vydržování svého panství v okolí Strumy, kterou ale fakticky spravoval Orhan. V roce 1440 byl Orhan jediným následníkem na osmanský trůn, avšak v roce 1451 po smrti Murada nastoupil na trůn místo něj Muradův syn Mehmed II. Když se pak byzantský císař Konstantin XI. připomněl dopisem Mehmedovi, že má pokračovat v placení příslušné sumy s tím, že Orhan je jedním z dalších uchazečů o jeho trůn, Mehmed to pojal jako záminku k útoku na Konstantinopol.

Francouzská miniatura obléhání Konstantinopole z 15. století

V srpnu 1452 dokončili Turci výstavbu Rumelijské pevnosti, a to i přesto, že se ji Byzantinci pokoušeli několikrát sabotovat, či minimálně zdržet. Nová pevnost na dohled od Zlatého rohu byla jasným symbolem neodvratnosti ofenzívy a obléhání. Císař proto nařídil zavřít brány a připravit se na úder. Konstantin XI. si byl vědom závažnosti situace a hlavně faktu, že se již sama Byzanc, tvořící v podstatě jen samotná Konstantinopol a několik velmi vzdálených malých držav, sama neubrání. Císař se proto marně dožadoval pomoci ostatních křesťanských panovníků a nepomohlo mu, ani že přistoupil na formální obnovení jednoty pravoslaví s Římem (tzv. Florentskou unii). Tvrdil, že jako v dobách silné Byzance, kdy se podařilo Araby zatlačit s pomocí křížových výprav, by nyní podobná akce dokázala zastavit mnohem agresivnější Turky. Celkem připlulo z italských středomořských států jen několik galér a oddíl žoldnéřů pod vedením slavného janovského kapitána Giustinianiho. Giustinianiho 700 mužů představovalo velice cennou pomoc, ale sami o sobě nemohli stačit. Také Orhan se dobrovolně účastnil obrany města, spolu s tureckými přeběhlíky. Nechal postavit další hradby okolo moře; ty však Turci také zbourali, když pronikli do města.

Navzdory naprosto nedostatečnému počtu obránců vzdorovala Konstantinopol poměrně dlouho, což svědčí jak o urputné obraně, tak o kvalitě konstantinopolského opevnění. Nakonec však Turci přece jen pronikli za hlavní hradby. Stalo se tak poté, co byl Giustiniani raněn a opustil své stanoviště na hradbách, což obránce silně demoralizovalo. Konstantin zahynul krátce po pádu hradeb za bojů uvnitř města a jeho smrt definitivně zlomila odpor byzantských vojáků, kteří tak přišli krátce po sobě o oba hlavní velitele. Giustinianiho odvezli jeho muži na poslední chvíli na jedné z galér, ale v červnu zemřel na následky zranění (patrně na sněť). Orhan se snažil utéct v převleku za řeckého mnicha, ale byl zajat a popraven.

Galerie

• 

  Byzantská říše roku 1450 (fialově), těsně před svým koncem.

• 

  Mehmed II. v čele osmanského vojska, Fausto Zonaro

• 

  Přesun turecké flotily ke Zlatému rohu po souši, F. Zonaro

• 

  Turecký kanón z bronzu z Dardanel, 15. století (období shodné s dobou obléhání)

• 

  Obléhání Konstantinopole, iluminace vzniklá mezi lety 1470–1479, Kronika Karla VII.

• 

  Vstup Mehmeda II. do Konstantinopole, Jean-Joseph Benjamin-Constant

Literatura

• NICOLLE, David. Konstantinopol 1453 : konec byzantské říše. Praha: Grada, 2009. 96 s. ISBN 978-80-247-2881-0. 
• RUNCIMAN, Steven. Pád Cařihradu. Praha: Epocha, 2003. 223 s. ISBN 80-86328-16-3. 

Související články

• Hradby Konstantinopole

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Pád Konstantinopole na Wikimedia Commons