Pákistán

Pákistánská islámská republika
اسلامی جمہوریۂ پاکستان
Islámí džamhúri-ye Pákistán
vlajka Pákistánu
vlajka		znak Pákistánu
znak
Hymna
Pak sarzamin shad bad
Geografie

Poloha Pákistánu kontrolované území tmavě zeleně. Nárokované území světle zeleně.
Poloha Pákistánu kontrolované území tmavě zeleně. Nárokované území světle zeleně.

Hlavní městoIslámábád
Rozloha881 913[pozn. 1] km² (34. na světě)
z toho 3,1 % vodní plochy
Nejvyšší bodČhokori (K2) (8611 m n. m.)
Časové pásmo+5
Poloha30° s. š., 71° v. d.
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel241 499 431[pozn. 2][1] (5. na světě, (2023)
Hustota zalidnění274 obyv./km² (56. na světě)
HDI▲ 0,540 (nízký) (164. na světě, 2022)
Jazykurdština, angličtina a dalších 77 jazyků
Národnostní
složení		Paňdžábci (37 %), Paštunové (18 %), Sindhové (14 %), Sarajkové (12 %)
Náboženstvíislám 96 % (oficiální), hinduismus 2 %
Státní útvar
Státní zřízenífederativní parlamentní republika
Vznik1947 (nezávislost na Velké Británii)
PrezidentÁsif Alí Zardárí
PremiérŠáhbáz Šaríf
Měnapákistánská rupie (PKR)
HDP/obyv. (PPP)6 715[2] USD (141. na světě, 2024)
Giniho koeficient29,6 (2018)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1586 PAK PK
MPZPK
Telefonní předvolba+92
Národní TLD.pk
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pákistán,[pozn. 3] oficiálně Pákistánská islámská republika,[pozn. 4] je stát v jižní Asii. Na jihozápadě sousedí s Iránem, na západě s Afghánistánem, na severovýchodě s Čínou, na východě s Indií, na na jihu je ohraničen Arabským mořem. Na severozápadě je od Tádžikistánu oddělen úzkým afghánským Vachánským koridorem. Má velmi rozmanitou geografii, sever je velmi hornatý, na západě leží velká náhorní plošina a na jihu země úrodné nížiny, na většině území panuje horké aridní podnebí s letními monzuny. Pákistán se dělí na 4 provincie a 3 teritoria, na ploše 882 000 km2[pozn. 1] žije 241 milionů[pozn. 2][1] obyvatel. Je tak pátou nejlidnatější zemí světa, která má druhou největší muslimskou populaci. Hlavním městem je Islámábád, zatímco Karáčí je největším městem a finančním centrem. Mezi další velká města patří Láhaur, Faisalábád, Rávalpindí a Gudžranvala. Jedná se o etnicky a jazykově rozmanitou zemi, hlavní skupiny obyvatel tvoří Paňdžábci (37 %), Paštunové (18 %), Sindhové (14 %) a Sarajkové (12 %). Oficiálními jazyky jsou urdština a angličtina. Drtivá většina obyvatel se hlásí k islámu.  

Pákistán je místem výskytu několika starověkých kultur, včetně 8 500 let starého neolitického naleziště Méhrgarh v Balúčistánu, harappské kultury z doby bronzové[4] a starověkého království Gandhára.[5] Regiony, které tvoří moderní stát Pákistán, byly doménou mnoha říší a dynastií, včetně Achaimenovské, Maurjovské, Kušánské, Guptovské;[6] Umajjovského chalífátu v jeho jižních oblastech, hinduistických šáhů, Ghaznavidů, Dillíského sultanátu, Sammy, šáh Miris, Mughalů[7] a naposledy britského rádže v letech 1858–1947.

Pákistán získal nezávislost v roce 1947 po rozdělení britského indického impéria, které přineslo muslimským regionům samostatný stát a bylo doprovázeno nebývalou masovou migrací a ztrátami na životech.[8][9] Původně byl Pákistán dominií Britského společenství národů pod britským panovníkem, v roce 1956 však oficiálně vypracoval ústavu a byl vyhlášen jako islámská republika.V roce 1971 se po devítiměsíční občanské válce odtrhla exkláva Východní Pákistán a vyhlásila samostatnost jako Bangladéš. V následujících čtyřech desetiletích vládly v Pákistánu střídavě vlády civilní a vojenské, demokratické a autoritářské, relativně sekulární a islamistické;[10] politické dějiny od získání samostatnosti se vyznačují obdobími významného hospodářského a vojenského růstu i obdobími politické a hospodářské nestability.

Pákistán je federální parlamentní islámská republika s prezidentem jako ceremoniální hlavou státu, zákonodárným orgánem je dvoukomorový parlament. Je řazen mezi rozvíjející se země s početnou a rychle rostoucí střední třídou,[11] pákistánská ekonomika je 25. největší na světě podle parity kupní síly. V indexu lidského rozvoje se umístil na 164. místě. Je považován za středně velmocenskou zemi,[12][pozn. 5] má šesté největší stálé ozbrojené síly na světě a je deklarovaným státem s jadernými zbraněmi. Země se stále potýká s problémy, jako je chudoba, negramotnost, korupce a terorismus.[13][14][15] Pákistán je členem Organizace spojených národů, Šanghajské organizace pro spolupráci, Organizace islámské spolupráce, Společenství národů, Jihoasijského sdružení pro regionální spolupráci a Islámské vojenské protiteroristické koalice; Spojené státy americké jej označují za hlavního spojence mimo NATO.

Etymologie

Označení tehdejší severozápadní části britské Indie obývané muslimským obyvatelstvem jako Pákistán bylo vytvořeno v roce 1933 Choudharym Rahmatem Alim, muslimským aktivistou. Jedná se o akronym Pakstan z počátečních slov tehdejších provincií, které zahrnovaly pozdější Pákistán: Paňdžáb, Afghánská provincie, Kašmír, Sindh a Balúčistán. Písmeno „i“ bylo přidáno pro usnadnění výslovnosti.[16] Zároveň v perštině a urdštině znamená „země čistých“ (od perského slova پاک pâk „čistý“), tento význam je však až druhotný.[17]

Historie

Rané dějiny

Mohendžodaro
Láhaurská pevnost

V paleolitu, před 500 až 125 tisíci lety, se na území Pákistánu rozvíjela kultura, kterou archeologové nazvali sóánskou, a jejíž industrii lze přiřadit k acheuléenu.[18] Neolitické osídlení je doloženo již v 7. tisíciletí př. n. l., významným jeho pozůstatkem je především Méhrgarh.[19] Počátky rozvinuté civilizace na území Pákistánu lze vypozorovat už ve 3. tisíciletí př. n. l., zejména v oblasti kolem řeky Indus. Zde se rozvíjela harappská kultura, jejímiž nejvýznamnějšími centry byly Harappa a Mohendžodaro.[20][21]

Okolo roku 1500 bylo území začleněno do široké indoárijské kultury, obvykle zvané védská. Tehdy se začal šířit hinduismus, jehož nejvýznamnějším centrem na území Pákistánu byl zprvu Multán. K důležitým státním útvarům patřila Gandhára, rozvíjející se asi od 6. století př. n. l. Jejím významným duchovním centrem byla Taxila, v jejíž proslulé škole dlouho působil i známý učenec Čánakja. Zde se začaly do náboženských představ přimíchávat buddhistické příměsi, jak dosvědčuje i gandhárské umění.

Území Pákistánu bylo ovšem ovládáno velkými říšemi, okolo roku 519 př. n. l. Achaimenovskou, roku 326 př. n. l. ho dobyl Alexandr Veliký, později území ovládla Maurjovská říše. Helenizace nebyla však jednorázová a krátkodobá, v oblasti se dlouho držely dva helenistické státní útvary, nejprve Řecko-baktrijského království (256–125 př. n. l.) a posléze Indo-řecké království (185 př. n. l.–10).[22][23][24] Tyto helénské útvary pěstovaly kulturu někdy nazývanou řecko-buddhistická.[25] Důležité bylo, že i lokální dynastie, které převzaly moc po pádu helénského světa (sídlily v Sindhu), byly buddhistické, takže nedošlo ke znovuetablování hinduismu.

Mughalský princ Aurangzéb na dvoře svého otce Šáhdžahána v Láhauru roku 1640

Roku 711 pak území dobyl umajjovský válečník Muhammad ibn al-Kásim ath-Thakaff a začal se šířit islám.[26] Současnou pákistánskou politickou elitou je tento okamžik stále více vnímán jako klíčový historický zlom, v němž hledá počátek Pákistánu.[27][28] Zajímavostí je, že první islámští misionáři v Pákistánu byly z velké části súfisté (islámští mystici). Od 10. století oblast Pákistánu ovládaly různé muslimské říše. První z nich byla Ghaznovská říše (975–1187), jejíž turkičtí vládci nejprve sídlili v Afghánistánu, ale roku 1151 za své sídlo zvolili Láhaur.[29] Poté byl Pákistán připojen kulturně k Indii, když se stal součástí dvou mohutných indických muslimských říší: Dillíského sultanátu (1206–1526) a Mughalské říše (1526–1857). Mughalové přinesli perskou kulturu. Klíčovými městy se v té době staly Láhaur a Thatta, kde lze nalézt nejvíce pozůstatků mughalské architektury (Bádišáhova mešita, Láhaurská pevnost).

Britská nadvláda nad územím Pákistánu má zárodek v roce 1839, kdy Britové obsadili tehdy malou rybářskou vesničku Karáčí a učinili z ní svou vojenskou základnu pro potřeby svých bojovníků v první anglo-afghánské válce. V roce 1893 již Britové ovládali celé území dnešního Pákistánu. Učinili ho součástí Britské Indie.

Nezávislost a konflikty s Indií

Sajjid Ahmad Chán
Muhammad Alí Džinnáh, otec zakladatel Pákistánu

Spojení s převážně hinduistickými indickými oblastmi však vyvolávalo četné konflikty. Prvním signálem napětí byl jazykový spor z roku 1867, který řešil, zda hindština a urdština jsou jedním jazykem.[30] Výraznou roli poté sehrál Sajjid Ahmad Chán, muslimský intelektuál, který založil tzv. alígarhské hnutí, které prosazovalo evropský způsob vzdělávání a vyzývalo indické muslimy k loajalitě vůči britské správě. To budilo nevoli hinduistických Indů, kteří v tom viděli podvracení svých emancipačních snah. Sajjid Ahmad Chán zpočátku viděl muslimy a hinduisty v Britské Indii jako jeden národ dvou konfesí. Rostoucí napětí mezi představiteli obou náboženství ho však přivedlo k teorii dvou národů, která se stala jádrem pákistánského nacionalismu (či též náboženského nacionalismu).[31][32]

Tato koncepce se stala základem ideologie Muslimské ligy, politické strany založené roku 1906 v Dháce. V roce 1913 do této strany vstoupil Muhammad Alí Džinnáh, roku 1916 se stal jejím předsedou.[33] Další výraznou postavou strany byl Muhammad Iqbal. V roce 1940 strana přijala tzv. Láhaurskou rezoluci, která žádala rozdělení Indie a vznik samostatného muslimského státu.[34][35] Přitom, na rozdíl od Indického národního kongresu, strana podporovala Brity ve druhé světové válce a získávala u nich podporu pro ideu rozdělení Indie po náboženské linii. V roce 1944 Džinnáh vedl v Bombaji rozsáhlá jednání s Mahátmou Gándhím o podobě poválečné Indie, ale shodu nenalezli.[36]

Po válce Britové oznámili, že se v krátké době z Indie stáhnou. Debaty o novém uspořádání nabraly na obrátkách. Indický národní kongres dlouho argumentoval tím, že Muslimská liga nereprezentuje většinu indických muslimů, avšak když ve volbách v roce 1946 Liga získala 90 procent parlamentních křesel vyhrazených pro muslimy, tento argument padl. Poslední pokus, jak zabránit rozdělení Indie, učinili Britové roku 1946, ale ztroskotali.[37] Poté již poslední místokrál Britské Indie Louis Mountbatten souhlasil s rozdělením. O půlnoci 15. srpna 1947 tak vznikly dva nezávislé státy, Dominium Indie a Dominium Pákistán, a to z rozhodnutí parlamentu Spojeného království (Zákon o nezávislosti Indie). Džinnáh se stal prvním generálním guvernérem Pákistánu. Prvním premiérem byl jmenován Líákat Alí Chán.

Pákistánští vojáci během první války v Kašmíru

Rozdělení vedlo k obrovským přesunům obyvatelstva. 10–15 milionů lidí muselo opustit své domovy, buď dobrovolně, aby nebyli menšinou v cizím státě, anebo byli vyhnáni. Z Indie do Pákistánu odešlo asi 6,5 milionu muslimů. Opačným směrem mířilo asi 5 milionu hinduistů. Šlo o největší migrační vlnu v lidské historii. Proces nebyl poklidný. Řada násilných střetů byla nepřehledná a dodnes historici tento jev s obtížemi mapují. Někde bylo násilí organizováno a mělo povahu etnických čistek (v podezření jsou zvláště sikhští mahárádžové). Počet obětí násilností je nejasný, odhady se pohybují mezi několika stovkami tisíc až dvěma miliony. Vyhánění i migrační příval byly rovněž doprovázeny mimořádnou vlnou násilí na ženách.[38][39] Vzápětí vznikl mezi Indií a Pákistánem spor o hranice, jak je Britové narýsovali. Nejznámějším je spor o Kašmír, s většinovou muslimskou populací. Ten přerostl v první válku v Kašmíru (1947-1948). Skončila ustavením tzv. linie kontroly, kompromisní hranice, s níž ale ani jedna strana není spokojena.[40]

Východní a západní Pákistán v roce 1956 vytvořily po přijetí ústavy Islámskou republiku Pákistán. Prvním prezidentem se stal Iskandar Mírza. O dva roky později byl po vojenském převratu vedeném generálem Ajubem Chánem zaveden výjimečný stav.[41] Chán zemi vedl až do roku 1969. V roce 1960 byl za hlavní město Pákistánu zvolen Islámábád.[42]

V roce 1965 vypukl opět ozbrojený konflikt mezi Pákistánem a sousední Indií o území Kašmíru. Tzv. indicko-pákistánská válka či též druhá válka v Kašmíru byla ukončena Taškentskou deklarací roku 1966.[43] Definitivní mír však nepřinesla, k největším návratům násilí došlo během třináctidenní eskalace roku 1971 a v roce 1999, kdy vypukla tzv. kárgilská válka.[44] Konflikt tehdy vzbudil velké obavy po celém světě, protože Indie i Pákistán v té době již vlastnily jaderné zbraně.[45] Konflikt trvá dodnes a hraniční přestřelky mezi pákistánskými a indickými vojáky jsou i dnes zcela běžné. Počet mrtvých civilistů od roku 1991 překročil již desetitisícovou hranici.[46]

Odtržení Bangladéše

Kapitulace pákistánských sil

Moc v roce 1969 uchopil generál Jahjá Chán.[47] Vzápětí čelil bengálskému povstání ve východním Pákistánu. Ještě více napětí do východního Pákistánu přinesl v roce 1970 cyklón Bhola, na nějž podle bengálských separatistů centrální vláda nebyla schopna adekvátně zareagovat. Přinesl půl milionu až milion obětí.[48][49]

V roce 1970 byly uspořádány první demokratické prezidentské volby v historii Pákistánu. Uspěl v nich však vůdce východopákistánských rebelů Mudžíbur Rahmán a jeho Lidová liga. Jahjá Chán odmítl pověřit Rahmána úřadem premiéra a vypukla bangladéšská válka za nezávislost. Bangladéš byl 26. března 1971 vyhlášen samostatným státem a Rahmán se stal jeho prezidentem.[50] Vzápětí byl však zatčen a uvězněn ve Faisalábádu. Útok centrální vlády na povstaleckou provincii přinesl krveprolití. Počet obětí se odhaduje až na tři miliony (toto číslo obvykle uvádí Bangladéšané) a hovoří se někdy o bangladéšské genocidě.[51][52]

Separatistické jednotky Muktí Bahíní si však zajistily podporu Indie (výše zmíněná třináctidenní válka s Indií byla součástí tohoto konfliktu) a válku nakonec vyhrály. 16. prosince 1971 Pákistán uznal bangladéšskou nezávislost. 9. ledna 1972 byl Rahmán propuštěn a vrátil se do vlasti. Jahjá Chán po porážce předal vládu Zulfikáru Alí Bhuttovi.

Rodina Bhutto, Hako a Mušaraf

Bénázir Bhuttová
Parvíz Mušaraf

Bhutto roku 1972 obnovil demokracii, která vydržela až do roku 1977. Spustil ambiciózního plán na výrobu vlastní jaderné zbraně. Projekt byl urychlený v reakci na první jaderný test Indie v roce 1974. Dokončen byl v roce 1979.[53]

Volební vítězství Bhuttovi Pákistánské lidové strany v roce 1977 vyvolalo bouřlivé protesty. Ty vyústily ve vojenský převrat vedený generálem Zijáluem Hakem.[54] Bhutto byl uvězněn, odsouzen a popraven. Pod Hakovou vládou Pákistán pomáhal financovat a vyzbrojovat mudžahedíny bojující proti sovětské intervenci v Afghánistánu.[55] Za jeho vlády posilovaly též konzervativní tendence. A ovšem také byl zaznamenán masivní ekonomický růst.[56]

Po smrti Haka v roce 1988 se konaly volby a opět vyhrála Pákistánská lidová strana, která byla vedená Bhuttovou dcerou Bénázir Bhuttovou. V roce 1990 byla její vláda sesazena ve prospěch vlády usilující o striktní uplatňování islámských tradic. Důvodem bylo také podezření z korupce. V roce 1993 byla Bhuttová opět zvolena. Napomohla finančně nástupu Talibanu v sousedním Afghánistánu, od kterého si slibovala stabilizaci oblasti.[57][58] V roce 1996 musela opět odstoupit, protože byla znovu obviněna z korupce. Bhuttová odešla do exilu do Spojených arabských emirátů v roce 1998.

V roce 1999 provedl generál pákistánské armády Parvíz Mušaraf puč a chopil se moci.[59] Začal se prezentovat jako spojenec USA a bojovník proti terorismu. Sám přežil několik pokusů o atentát. Západem mu bylo vyčítáno, že jako prezident Pákistánu je i vrchní velitel vojsk. Po 11. září 2001 se angažoval jako spojenec USA při svržení afghánského Talibanu.[60] Parvíz Mušaraf se v roce 2007 vzdal velení armády a dokonce povolil Bénázir Bhuttové návrat do vlasti z exilu. Bhuttová se vrátila do Pákistánu 18. října 2007. Hned po příjezdu se stala terčem neúspěšného atentátu. Zahájila kampaň před nadcházejícími parlamentními volbami, ale 27. prosince 2007 byl na ní spáchán úspěšný atentát.[61] Pákistánská vláda obvinila z útoku teroristickou organizaci Al-Káida. Ta se k atentátu i přihlásila.[62] Pákistánská lidová strana byla ale přesvědčena, že Bhuttová byla zavražděna na příkaz Mušarafovy vlády.

22. listopadu 2007 bylo Pákistánu pozastaveno členství v Commonwealthu. Prezident Parvíz Mušaraf nesplnil požadavky na ukončení výjimečného stavu a rezignování na funkci velitele armády. Avšak po demokratických volbách na začátku roku 2008 se Pákistán opět stal členem Commonwealthu.

Dnešní situace

Související informace naleznete také v článku Válka v severozápadním Pákistánu.
Mapa Pákistánu

Země se potýká se sílící mocí islámských radikálů. Velice časté jsou srážky vojska s radikály a protivládní demonstrace. Po těchto událostech vláda velice často vyvolává výjimečný stav, který někdy trvá až nepřirozeně dlouho. Centrální vláda nemá žádnou kontrolu nad územím při hranici s Afghánistánem, kde kvete obchod se zbraněmi a drogami. Toto území je pod kontrolou místních kmenových vůdců, kteří většinou podporují svržený Taliban a teroristickou organizaci Al-Káidu. Ukrýval se zde i terorista Usáma bin Ládin, kterého 1. května 2011 zabila americká armáda v jeho sídle v Abbottabádu.[63][64] Pákistánská armáda začala naplno bojovat s radikály na severozápadě země na začátku roku 2008. Své útoky provádí hlavně v oblasti severního a jižního Vazíristánu, není však dobře vyzbrojena a radikálové se mohou opřít o podporu místních obyvatel, kteří s nimi většinou sympatizují.

Dalším už méně známým problémem Pákistánu je snaha jihozápadní provincie Balúčistánu vytvořit nezávislý stát. Boj za nezávislost v této největší a nejméně zalidněné provincii vypukly v 70. letech 20. století pod vedením Akbara Bugtiho a Balúčistánské osvobozenecké armády (BLA). Ozbrojené střety v malé míře trvají dodnes.

Dolní komora parlamentu na návrh prezidenta Zárdarího a premiéra Kíláního schválila 8. dubna 2010 změnu ústavy. Touto změnou se výkonná moc vrátila do rukou parlamentu a předsedy vlády, jak to platilo do roku 1973, prezident zastává reprezentativní roli. Už nemůže odvolat premiéra, rozpustit parlament ani jmenovat náčelníka generálního štábu a předsedu volební komise. Větší pravomoci získaly provincie.[65]

V roce 2012 tajná zpráva NATO obvinila pákistánskou zpravodajskou službu ISI, že ve válce v Afghánistánu tajně podporuje militantní islamistické hnutí Talibán.[66] Spojené státy obvinily pákistánskou ISI z napojení na teroristické skupiny i v roce 2017.[67]

Státní symboly

Vlajka

Podrobnější informace naleznete v článku Vlajka Pákistánu.

Pákistánská vlajka je tvořena listem o poměru stran 2:3 se dvěma svislými pruhy, bílým a zeleným (barva má tartanový odstín), o poměru šířek 1:3. Ve středu zeleného pole je bílý půlměsíc s bílou pěticípou hvězdou (pootočené přibližně ve směru k hornímu cípu vlajky).

Hymna

Podrobnější informace naleznete v článku Pákistánská hymna.

Pákistánská hymna je píseň Qaumi Taranah (česky Národní hymna). Autorem hudby je pákistánský skladatel Ahmad G. Chagla a text napsal urdský básník Hafeez Jullundhri.

Geografie

Topografická mapa Pákistánu

Pákistán se rozkládá na ploše 881 913 km² mezi 24. a 37. stupněm severní šířky a 61. a 77. stupněm východní délky, což z něj činí devátou největší zemi Asie a 33. největší zemí podle celkové rozlohy,[68] která se však liší v závislosti na sporném postavení Kašmíru. Pákistán se může pochlubit 1 046 km dlouhým pobřežím podél Arabského moře a Ománského zálivu, a sdílí pozemní hranice o celkové délce 6 774 km, z toho 2 430 km s Afghánistánem na západě, 523 km s Čínou (autonomní oblast Sin-ťiang) na severovýchodě, 2 912 km s Indií na východě a 909 km s Íránem na jihozápadě. Má námořní hranici s Ománem[69] a na severozápadě je od Tádžikistánu oddělen úzkým afghánským Vachánským koridorem. Poloha Pákistánu, který se nachází na křižovatce jižní Asie, Blízkého východu a Střední Asie,[70] je geopoliticky významná.[71] Z geologického hlediska se Pákistán rozkládá na zóně Indus-Tsangpo Suture Zone a indické tektonické desce v Sindhu a Paňdžábu, zatímco Balúčistán a většina provincie Chajbar Paštúnchwá leží na euroasijské desce, především na íránské plošině. Gilgit-Baltistán a Ázád Kašmír, ležící podél okraje indické desky, jsou náchylné k silným zemětřesením.


Pákistánská krajina je rozmanitá, od pobřežních nížin po zaledněné hory, která skýtá pouště, lesy, kopce, velehory a náhorní plošiny. Pákistán se dělí na tři hlavní geografické oblasti: severní vysočinu, nížinu řeky Indus a náhorní plošinu Balúčistán.[72] V severní vysočině se vypínají pohoří Karákóram, Himálaj, Hindúkuš a Pamír, v nichž se nacházejí některé z nejvyšších vrcholů světa, včetně pěti ze čtrnácti osmitisícovek (horských vrcholů vyšších než 8 000 m), zejména K2 (s 8 611 m druhá nejvyšší hora na zemi) a Nanga Parbat (8 126 m). Na západě se rozkládá náhorní plošina Balúčistán a na východě Thárská poušť.[73] Řeka Indus dlouhá 1609 km a její přítoky protékají zemí od Kašmíru až k Arabskému moři a obohacují náplavové roviny podél provincí Paňdžáb a Sindh.[74]

  • K2 (8611 m) je nejvyšší horou Pákistánu
    K2 (8611 m) je nejvyšší horou Pákistánu
  • údolí Indu v Karákóramu
    údolí Indu v Karákóramu
  • ledovec Baltoro v severním Pákistánu dlouhý 62 km, jeden z nejdelších nepolárních ledovců
    ledovec Baltoro v severním Pákistánu dlouhý 62 km, jeden z nejdelších nepolárních ledovců
  • Thárská poušť tvoří přirozenou hranici mezi Indií a Pákistánem.
    Thárská poušť tvoří přirozenou hranici mezi Indií a Pákistánem.
  • Údolí řeky Hunza v regionu Gilgit-Baltistán
    Údolí řeky Hunza v regionu Gilgit-Baltistán

Podnebí se pohybuje od tropického po mírné, na jihu pobřeží panují suché podmínky. V Pákistánu se střídá monzunové období s častými záplavami způsobenými vydatnými srážkami a suché období s podstatně menšími srážkami nebo bez nich.[75] Pákistán zažívá čtyři různá roční období: chladnou a suchou zimu od prosince do února, horké a suché jaro od března do května, letní období dešťů neboli jihozápadní monzunové období od června do září a ustupující monzunové období v říjnu a listopadu. Srážky se v jednotlivých letech značně liší, časté je střídání záplav a sucha.[76]

Rozmanitá geografie a podnebí Pákistánu hostí širokou škálu volně žijících živočichů a rostlin. Různorodá krajina a podnebí v Pákistánu podporují širokou škálu stromů a rostlin,[77] od jehličnatých vysokohorských a subalpínských stromů, jako jsou smrk, borovice a cedr himálajský v severních horách, až po opadavé stromy, jako je dalbergie šišam v Sulajmánském pohoří,[78] a palmy, jako je kokosový ořech a datle, v jižních oblastech. V západních pahorkatinách rostou jalovce, tamaryšky, hrubé trávy a křoviny.[79] V pobřežních mokřadech na jihu dominují mangrovové lesy.[80] Ve většině severních a severozápadních vrchovin se jehličnaté lesy rozprostírají v nadmořských výškách od 1 000 do 4 000 m.[81] V xerických oblastech Balúčistánu převládají datlové palmy a chvojníky. V paňdžábských a sindhských induských nížinách se daří tropickým a subtropickým suchým a vlhkým listnatým lesům a tropickým a xerickým křovinatým oblastem.[82] Přibližně 5 % Pákistánu je zalesněno.[83]

Politika

Budova Parlamentu Pákistánu

Pákistán je federální parlamentární republikou, jejímž státním náboženstvím je islám. Podle pákistánské ústavy je prezident nepřímo volenou hlavou státu a také vrchním velitelem pákistánských ozbrojených sil. Prezidentské období a jmenování je dle ústavy nezávislé na premiérovi. Volené instituce (skládající se ze Senátu a Národního shromáždění a čtyř Provinčních shromáždění) vybírají vedení země reprezentované prezidentem v pětiletém období. Premiérem je obvykle vůdce největší strany v Národním shromáždění, sestavuje kabinet ministrů, který následně schvalují obě komory federálního parlamentu. Guvernéři provincií jsou jmenováni prezidentem.

Vliv armády na politiku země je značný. Přesto, že je Pákistán od svého vzniku demokratickou socialistickou republikou, vystřídal již několik vojenských vlád. Poslední byla vláda generála Parvíze Mušarafa v letech 1999–2008. Během této vlády došlo k úspěšnému atentátu na předsedkyni Pákistánské lidové strany Bénazír Bhuttovou. Premiérem se stal v červnu 2012 Rádža Parvíz Ašraf z Pákistánské lidové strany. Krédo strany je: "Islám je naše víra, demokracie je naše politika, socialismus je naše ekonomie; všechnu moc lidu" [84].

Sporné území rozděleného Kašmíru, který si celý nárokují Indie i Pákistán.[85]

Po volbách v roce 2013 vykonával funkci předsedy celostátní vlády Naváz Šaríf z konzervativní Pákistánské muslimské ligy, dlouholetý rival rodiny Bhuttů. Pákistánský premiér Naváz Šaríf rezignoval 25. 8. 2017 poté, co nejvyšší soud rozhodl, že musí odejít z funkce kvůli korupčnímu jednání, na které upozornily dokumenty uniklé v kauze panamských dokumentů, které odkrývají praktiky převádění peněz do daňových rájů.[86] Jeho dočasným nástupcem byl jmenován dosavadní ministr pro ropu a přírodní zdroje Šahíd Chakan Abbásí, který měl stát v čele kabinetu, dokud se premiérského úřadu nebude moci ujmout Šarífův bratr Šahbáz, vybraný za trvalého zástupce.[87]

Ve volbách v roce 2018 však došlo k vítězství Hnutí za spravedlnost a obě dosavadní tradiční strany (Pákistánská muslimská liga a Pákistánská lidová strana) utrpěly porážku. Premiérem se stal předseda Hnutí za spravedlnost a bývalý reprezentační hráč kriketu Imran Chán, doposud nevykonávající žádnou významnou státní funkci.[88]

Lidská práva

Mužská homosexualita je v Pákistánu nezákonná a trestá se až doživotním vězením.[89][90] Reportéři bez hranic ve svém Indexu svobody tisku za rok 2021 zařadili Pákistán až na 145. místo ze 180 zemí - situace médií je tak hodnocena jako lepší než například v Číně, Rusku, Turecku, Saúdské Arábii či Kazachstánu, ale horší než v Indii, Spojených arabských emirátech, Malajsii nebo Indonésii.[91] Pákistán oproti minulým letům v žebříčku klesá (v roce 2018 byl 139.), takže situace se zhoršuje. Televizní stanice a noviny jsou běžně zakazovány pro zveřejnění jakýchkoli zpráv kritických vůči vládě nebo armádě.[92] Problémem jsou i ženská práva. Malála Júsufzajová získala v roce 2014 Nobelovu cenu za mír, za svůj boj za lidská práva, zejména právo dívek na vzdělání.[93] Známou pákistánskou aktivistkou je rovněž Sabatina Jamesová. Oceňována je její angažovanost při pomoci pronásledovaným křesťanům a ženám nuceným k sňatku.

Zahraniční politika

Pákistánský premiér Šáhbáz Šaríf a ruský prezident Vladimir Putin v červenci 2024

Zahraniční politika země je do velké míry určována sporem o Kašmír, o nějž svedl se sousední Indií čtyři války. Od čínsko-indické války v roce 1962 je jeho nejbližším strategickým spojencem Čína, která ho vyzbrojila pro další války. Jako anti-sovětská mocnost dostával významnou pomoc od Spojených států zejména v době Sovětské války v Afghánistánu, kdy Pákistán i Spojené státy podporovaly afghánské mudžáhedíny. Intenzivní spolupráce probíhala i v počátcích amerického tažení proti terorismu. Pak se vztahy ale zkomplikovaly, zejména proto, že vzhledem k mnoha nábožensko-politickým souvislostem má Pákistán jisté vazby na hnutí Tálibán v Afghánistánu - Američané nakonec v roce 2012 obvinili pákistánskou zpravodajskou službu ISI z tajné podpory Tálibánu.[94] Pákistán má též úzké vazby s Tureckem a Íránem, naopak nikdy nenavázal diplomatické vztahy s Izraelem[95] a je také jedinou zemí světa, která neuznala Arménii.[96]

Administrativní dělení

Administrativní členění Pákistánu

Pákistán se skládá ze čtyř autonomních provincií respektujících historická území a tří teritorií, z nichž dvě jsou částí Kašmíru.

Provincie

Teritoria

Ekonomika

Související informace naleznete také v článku Ekonomika Pákistánu.
Na trhu v Péšávaru
Finanční centrum země v Karáčí

V 1. tisíciletí patřilo území Pákistánu k nejproduktivnější oblasti na světě. Podobně jako v případě Číny a Indie se tento náskok ztratil v 18. století ve prospěch Evropy. Ve 2. polovině 20. století ale Pákistán ztrátu znovu dohání. Je rapidně rozvíjející se zemí[97][98][99] a jednou ze zemí skupiny Next Eleven, jedenácti států, které spolu se zeměmi BRICS, mají velký potenciál se v 21. století stát největšími ekonomikami.[100] K roku 2021 byla pákistánská ekonomika 23. největší na světě z hlediska hrubého domácího produktu v paritě kupní síly, s předpokladem dostat se do roku 2030 do první světové dvacítky. V roce 2014 Goldman Sachs předpověděl, že pákistánská ekonomika vzroste v příštích 35 letech 15krát a do roku 2050 se stane 18. největší ekonomikou na světě.[101] Je to druhá největší ekonomika jižní Asie, představuje 15 procent jejího HDP.

To ale neznamená, že pákistánská ekonomika nemá své problémy. Vyvíjí se značně nerovnoměrně, ve skocích, které střídají propady (nezřídka související s politickými turbulencemi). Globální ekonomická krize roku 2008 způsobila v Pákistánu inflaci 25 procent a hrozil státní bankrot, který musela odvracet pomoc Mezinárodního měnového fondu. Také v roce 2013 vyvstaly závažné nedostatky v makromanagementu a nevyvážené makroekonomii v základních službách, jako je železniční doprava nebo dodávky elektrické energie.[102]

Ekonomika Pákistánu je považována za poloprůmyslovou, s centry růstu nacházejícími se tradičně podél řeky Indus. S nimi kontrastují méně rozvinuté oblasti, zejména v Balúčistánu. Motorem růstu je populační boom. Zatím má Pákistán jen relativně malou střední třídu, která by mohla vytvořit spotřební trh (odhadem 40 milionů občanů). Předpokládá se nicméně, že do roku 2050 vzroste počet příslušníků střední třídy na 100 milionů.[103] Pákistán je jedním z největších producentů přírodních komodit a jeho trh práce je 10. největší na světě. Významně zemi pomáhají remitence, tedy prostředky, které do země posílá šestimilionová pákistánská diaspora. Jen v roce 2016 remitence činily 20 miliard amerických dolarů.[104] Hlavním zdrojem remitencí do Pákistánu jsou Spojené arabské emiráty, Spojené státy, Saúdská Arábie, Bahrajn, Kuvajt, Katar, Omán, Austrálie, Kanada, Japonsko, Británie, Norsko a Švýcarsko.[105]

Podle Organizace spojených národů Pákistán v roce 2005 vyprodukoval 21 591 400 tun pšenice, tedy více než celá Afrika a téměř tolik jako celá Jižní Amerika. Podíl zemědělství v pákistánské ekonomice ale setrvale klesá, je již jen 24 procent HDP.[106] Zabírá si ovšem stále ještě 43,5 % zaměstnané pracovní síly a je největším zdrojem devizových příjmů. Země je také pátým největším producentem bavlny a čtvrtým největším producentem mléka na světě. Průmysl je druhým největším sektorem ekonomiky, tvoří 19,74 % HDP a 24 % celkové zaměstnanosti. V roce 2012 a 2013 se nejziskovějším odvětvím ekonomiky stal cementářský průmysl. Jinak ovšem dominuje tradiční textilní průmysl, který přispívá 9,5 % k HDP a poskytuje zaměstnání přibližně 15 milionům lidí.[107] V Asii je Pákistán osmým největším vývozcem textilních výrobků. Čína je druhým největším odběratelem pákistánského textilu. Na rozdíl od západních zemí, kam se dováží převážně textilie s přidanou hodnotou, Čína nakupuje z Pákistánu pouze bavlněné příze a tkaniny. Sektor služeb již tvoří 58,8 % HDP a zajišťuje asi třetinu zaměstnanosti. V květnu 2020 měl Pákistán asi 82 milionů uživatelů internetu, což z něj činilo zemi s devátou největší komunitou uživatelů internetu na světě.[108]

K roku 2021 měl Pákistán šest jaderných elektráren.[109] Přesto to představovalo jen 5,8 % produkce elektrické energie. 64,2 % se získávalo spalováním fosilních paliv, 29,9 % zajišťovaly vodní elektrárny.

Obyvatelstvo

Vývoj počtu obyvatel Pákistánu (čtyři provincie a Islámábád)
RokObyv.±% p.a.
195133 740 167—    
196142 880 378+2,43 %
197265 309 340+3,9 %
198184 253 644+2,87 %
1998132 352 279+2,69 %
2017207 684 626+2,4 %
2023241 499 431+2,55 %
Zdroj: [110][111][112][113]
Kalašové si udrželi své neislámské náboženství

Pákistán má podle konečných výsledků sčítání lidu z roku 2023 celkem 241 499 431 obyvatel.[114][115][116] Tento údaj zahrnuje čtyři pákistánské provincie, tedy Paňdžáb, Sindh, Chajbar Paštúnchwá, Balúčistán a území hlavního města Islámábádu. Údaje ze sčítání lidu v Ázád Kašmíru a Gilgit-Baltistánu musí ještě schválit Rada společných zájmů Pákistánu. Pákistán je pátou nejlidnatější zemí světa.[117]

Mezi lety 1951 a 2023 se počet obyvatel Pákistánu zvýšil více než sedmkrát, z 33,7 milionu na 241,5 milionu. Země má poměrně vysokou, i když klesající, míru růstu podporovanou vysokou porodností a nízkou úmrtností. V letech 1998-2017 činila průměrná roční míra růstu populace +2,4 %.[118]

Dramatické sociální změny vedly k urbanizaci a vzniku dvou megaměst: Karáčí a Láhauru. Mezi lety 1981 a 2017 se městské obyvatelstvo země více než ztrojnásobilo (z 23,8 milionu na 75,7 milionu), neboť urbanizace Pákistánu vzrostla z 28,2 % na 36,4 %. I přesto zůstává urbanizace země jednou z nejnižších na světě a v roce 2017 žilo na venkově více než 130 milionů Pákistánců (což představuje téměř 65 % obyvatelstva).

Vzhledem k vysoké míře porodnosti, která byla v roce 2022 odhadnuta na 3,5, má Pákistán jednu z nejmladších populací na světě. Při sčítání lidu v roce 2017 bylo zaznamenáno, že 40,3 % obyvatel země je mladších 15 let, zatímco pouze 3,7 % Pákistánců je starších 65 let.[119] Medián věku v zemi je 19 let,[119] zatímco poměr pohlaví byl zaznamenán na úrovni 105 mužů na 100 žen.[110]

Demografická historie Pákistánu od Harappské kultury v údolí Indu až po moderní dobu zahrnuje příchod a osídlení mnoha kultur a etnických skupin v moderním Pákistánu z Eurasie a nedalekého Blízkého východu. Díky tomu má Pákistán multikulturní, multilingvistickou a multietnickou společnost. Předpokládá se, že v Pákistánu žije také čtvrtá největší uprchlická populace na světě, jejíž počet v polovině roku 2021 odhadoval Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky na 1,4 milionu.[120]

Urbanizace

V Karáčí žije přes 20 milionů obyvatel
Lahore je druhé nejlidnatější město Pákistánu
Hodinová věž veFaisalábadu

Od získání nezávislosti v důsledku rozdělení Indie došlo z různých důvodů k prudkému nárůstu urbanizace. Na jihu leží Karáčí jako nejlidnatější obchodní centrum podél řeky Indus,[121] na východě, západě a severu se rozprostírá hustý populační oblouk měst jako Láhaur, Fajsalábád, Rávalpindí, Islámábád, Sargodha, Gudžranvala, Sjálkót, Gudžrat, Džihlam, Šejchupura, Naušera, Mardán a Péšávar. V letech 1990-2008 tvořili obyvatelé měst 36 % obyvatel Pákistánu, což z něj činí nejvíce urbanizovanou zemi jižní Asie, přičemž více než 50 % obyvatel žije ve městech s více než 5 000 obyvateli.[122] Přistěhovalectví, domácí i zahraniční, významně podporuje růst měst. Migrace z Indie, zejména do Karáčí, největší metropole, a z okolních zemí urychluje urbanizaci a představuje nové politické a socioekonomické výzvy. Zásadní roli hrají také ekonomické změny, jako je zelená revoluce, a politický vývoj.[123]

Deset největších měst v Pákistánu
PořadíměstoProvincie či teritoriumPopulace

(sčít. 2023)

1KaráčíSindh18 868 021
2LahorePaňdžáb13 004 135
3FaisalábádPaňdžáb3 691 999
4RávalpindíPaňdžáb3 357 612
5GudžranvalaPaňdžáb2 511 118
6MultánPaňdžáb2 215 381
7HajdarábádSindh1 921 275
8PéšávarChajbar Paštúnchwá1 905 975
9KvétaBalúčistán1 565 546
10IslámábádÚzemí hlavního města Islámábádu1 108 872
Zdroj: Sčítání lidu v Pákistánu 2023[124]

Etnicita a jazyky  

Jazyky Pákistánu (2023)[125]

     paňdžábština (36,98 %)
     paštúnština (18,15 %)
     sindhština (14,31 %)
     Sarajki (12,00 %)
     urdština (9,25 %)
     balúčština (3,38 %)
     hindko (2,32 %)
     brahui (1,16 %)
     mewati (0,46 %)
     kohistánci (0,43 %)
     kašmírština (0,11 %)
     šina (0,05 %)
     baltí (0,02 %)
     kalaša (0,003 %)
     ostatní (1,38 %)

Pákistán je rozmanitá společnost, odhady hovoří o 75 až 85 jazycích.[126][127] Jako úřední jazyky slouží urdština a angličtina, přičemž urdština je lingua franca země a sjednocuje více než 75 % Pákistánců..[128][129] Podle celostátního sčítání lidu z roku 2023 patří k největším etnolingvistickým skupinám Paňdžábci (37,0 %), Paštunové (18,2 %), Sindhové (14,0 %), Sarajkové (12,0 %), urdsky mluvící lidé (9,3 %), Balúčové (3,4 %), Hindkowané/Hazarevalové (2,3 %) a Brahuové (1,2 %).[130][125] Zbylé obyvatelstvo tvoří různé etnické menšiny, jako jsou Kašmířané, Pahárci, Čitralové, různé národy Gilgitu-Baltistánu, Kohistánci, Torvalové, Meosové, Hazárové, Kalašové a Siddové.[131][132] Pákistánská diaspora, čítající přes sedm milionů lidí, je šestá největší na světě.[133]

Imigrace

Afghánské děti poblíž Islámábádu nabírají vodu z vodní pumpy. (Pákistán hostí po Turecku druhou největší uprchlickou populaci na světě.[134])

I po rozdělení země v roce 1947 pokračovala migrace indických muslimů do Pákistánu, zejména do Karáčí a provincie Sindh.[135] Války v sousedním Afghánistánu v 80. a 90. letech 20. století vyhnaly do Pákistánu miliony afghánských uprchlíků, především do provincie Chajbar Paštúnchwá a kmenových oblastí, část z nich do Karáčí a Kvéty. Pákistán hostí jednu z největších uprchlických populací na světě.[136] Kromě toho v Pákistánu pobývají přibližně 2 miliony Bangladéšanů a půl milionu osob bez dokladů, údajně z Myanmaru.[137] V říjnu 2023 Pákistán nařídil deportaci tisíců uprchlíků bez dokladů s odvoláním na bezpečnostní obavy.[138]

Migrace Bengálců a Rohingů do Pákistánu začala v 80. letech 20. století a pokračovala až do roku 1998. V Karáčí se nachází značný počet bengálských osad a díky rozsáhlé migraci Rohingů se stalo jednou z jejich největších populací mimo Myanmar. Barmská komunita v Karáčí žije v různých slumech po celém městě.

Podle BBC žijí v Gilgitu-Baltistánu tisíce ujgurských muslimů, někteří odešli z čínského Sin-ťiangu a prosperujícího obchodního města Kašgar v roce 1949, jiní přišli později a tvrdí, že unikli politickému útlaku.[139] Od roku 1989 uprchly do Pákistánu tisíce muslimských uprchlíků z Kašmíru, kteří tvrdí, že je indičtí vojáci znásilňovali a nutili k vysídlení.[140]

Diaspora

Demonstrace Pákistánců v Londýně za propuštění bývalého premiéra Imrana Chána v srpnu 2023

Podle Odboru OSN pro hospodářské a sociální záležitosti má Pákistán šestou největší diasporu na světě.[133] Přibližně 7 milionů Pákistánců žije v zahraničí, především na Blízkém východě, v Evropě a Severní Americe.[141] Pákistán je na 10. místě na světě v počtu remitencí zasílaných do vlasti.[142] Největším zdrojem remitencí je Saúdská Arábie, která v roce 2016 přispěla částkou 5,9 miliardy dolarů.[143] Pojem zámořští Pákistánci je oficiálně uznáván pákistánskou vládou, jejich potřebami, blahobytem a problémy se zabývá Ministerstvo pro zámořské Pákistánce a rozvoj lidských zdrojů. Zámořští Pákistánci představují druhý největší zdroj devizových převodů do Pákistánu, přičemž převody vzrostly o více než 100 % z 8,9 miliardy USD v letech 2009-2010 na 19,9 miliardy USD v letech 2015-2016.[142]

Náboženství

Náboženství v Pákistánu (sčítání 2023)[144]
NáboženstvíProcenta
islám
 
96,3 %
hinduismus
 
2,2 %
křesťanství
 
1,4 %
ostatní
 
0,1 %

Státním náboženstvím je islám, přičemž svoboda vyznání je zaručena ústavou.[145][146] Většinu obyvatel tvoří muslimové (96,35 %), následují hinduisté (2,17 %) a křesťané (1,37 %). Mezi menšiny patří sikhové, buddhisté, džinisté, zoroastriáni a svérázný národ Kalašů, kteří vyznávají animismus.[147] Kromě toho se malé procento lidí nehlásí k žádné víře.

Islám

Podrobnější informace naleznete v článku Islám v Pákistánu.
Bádišáhova mešita v Láhauru během muslimského svátku Íd al-fitr po skončení ramadánu

V Pákistánu převládá islám - přibližně 96,35 % obyvatelstva jsou muslimové.[148] Pákistán se řadí na druhé místo na světě v počtu muslimů[149] a žije v něm 10,5 % muslimů na světě.[150] Karáčí je největší muslimské město na světě.[151]

Většina vyznává sunnitský islám s významným zastoupením súfismu, zatímco šíitští muslimové tvoří menšinu.[152][153] Šíité představují 5-25 %.[152][154][155] Šíitská populace v Pákistánu se v roce 2019 odhadovala na 42 milionů.[156] K roku 2012 se 12 % pákistánských muslimů samo označuje za muslimy bez vyznání.[157]

Stoupenci Ahmadíja jsou menšinou, oficiálně považovanou za nemuslimy.[158][159] Čelí pronásledování, od roku 1974 mají zakázáno nazývat se muslimy.[160]

Hinduismus

Podíl hinduistů v jednotlivých pákistánských okresech v roce 2017 podle pákistánského statistického úřadu

Hinduismus je druhým nejpočetnějším náboženstvím, podle sčítání lidu v roce 2023 jej vyznává 2,17 % obyvatelstva.[144] V roce 2010 měl Pákistán pátou největší hinduistickou populaci na světě.[161] V roce 2023 bylo hinduistů 5 217 216.[144] Žijí po celém Pákistánu, ale soustřeďují se v provincii Sindh, kde tvoří 8,81 % obyvatelstva. Jedinou oblastí s většinovým zastoupením hinduistů je okres Umerkot v této provincii. V okrese Tharparkar žije nejvíce hinduistů. Ve čtyřech okresech - Umerkot, Tharparkar, Mirpurkhas a Sanghar - žije více než polovina pákistánských hinduistů.[162]

V době vzniku Pákistánu navrhovala „teorie rukojmí“ spravedlivé zacházení s hinduisty, aby byli chráněni muslimové v Indii.[163] Někteří pákistánští hinduisté se však cítili marginalizováni, což vedlo k jejich emigraci do Indie.[164] Po ztržení Báburovy mešita čelili násilí,[165] byli vystaveni násilným konverzím a únosům.[166]

Křesťanství a jiná náboženství

Podíl křesťanů v jednotlivých pákistánských okresech v roce 2017 podle pákistánského statistického úřadu

Křesťané jsou po hinduistech druhou největší náboženskou menšinou, tvoří 1,37 % obyvatelstva[144] a jsou soustředěni v okrese Láhaur (5 %) a na území hlavního města Islámábádu (přes 4 %). V Karáčí žije historická římskokatolická komunita, kterou založili goanští a tamilští přistěhovalci během britské koloniální nadvlády.[167]

Po křesťanství následovala bahá'í víra, která měla v roce 2008 30 000 stoupenců, dále sikhismus, buddhismus a zoroastrismus, každý s přibližně 20 000 stoupenci v roce 2008,[168] spolu s malou džinistickou komunitou.

V roce 2005 se 1 % obyvatelstva označilo za ateisty. Do roku 2012 toto číslo podle Gallupovy studie vzrostlo na 2,0 %.[169]

Vzdělání

NUST v Islámábádu je nejlépe hodnocenou inženýrskou univerzitou.

Pákistánská ústava nařizuje bezplatné základní a střední vzdělání,[170] v každé provincii jsou zřízeny veřejné vysoké školy, včetně univerzity v Paňdžábu, univerzity v Sindhu, univerzity v Péšávaru, univerzity v Karáčí a univerzity v Balúčistánu. Vzdělávací prostředí v zemi zahrnuje jak veřejné, tak soukromé univerzity, které podporují spolupráci s cílem rozšířit možnosti výzkumu a vysokoškolského vzdělávání, i když v novějších institucích panují obavy ohledně kvality výuky.[171] Technických a odborných institucí je v Pákistánu přibližně 3 193,[172] doplňují je medresy poskytující studentům bezplatné islámské vzdělání,[173] přičemž vláda se snaží regulovat a monitorovat jejich kvalitu v souvislosti s obavami z náboru extremistů.[174] Vzdělávání je rozděleno do šesti hlavních stupňů, mezi něž patří mateřská škola, základní škola, střední škola, maturita, střední škola a univerzitní program,[172] soukromé školy navíc nabízejí paralelní systém středoškolského vzdělávání založený na učebních osnovách stanovených Cambridgeskými mezinárodními zkouškami,[175] přičemž v Pákistánu je hlášeno 439 mezinárodních škol.[176]

Malala Júsafzaiová získala v roce 2014 Nobelovu cenu míru za propagaci vzdělávání dívek

Iniciativy z roku 2007 zavedly celostátní povinné vzdělávání v angličtině. Po útoku Tálibánu na aktivistku Malalu Júsafzaiovou v roce 2012 se stala nejmladší nositelkou Nobelovy ceny za obhajobu vzdělání.[177] Reformy v roce 2013 zavedly v Sindhu povinné kurzy čínštiny, což odráží rostoucí vliv Číny. Od roku 2018 dosahuje pákistánská gramotnost 62,3 %, přičemž existují značné regionální a genderové rozdíly.[178] Cílem vládních iniciativ bylo vymýtit negramotnost a do roku 2015 dosáhnout 100% účasti dětí ve věku základní školní docházky a dosáhnout 86% míry gramotnosti.[179] Pákistán vyčleňuje 2,3 % HDP na vzdělávání,[180] což je jedna z nejnižších hodnot v jižní Asii.[181]

Kultura

Faisalova mešita z roku 1986 postavená tureckým architektem Vedatem Dalokajem

Za největšího pákistánského spisovatele je považován Muhammad Iqbal. Inspiroval vznik pákistánského hnutí a rozdělení Indie na dva národy - muslimský a hinduistický. V Pákistánu získal titul "národní básník" a den jeho narození je státním svátkem. Jako levicový básník byl znám Faiz Ahmad Faiz. K nejznámějším prozaikům patřil Saadat Hasan Manto.

K nejvýznamnějším architektonickým památkám patří Bádišáhova mešita ve městě Láhaur. Postavena byla v letech 1671-1673 a je příkladem tzv. mughalské architektury. V době svého otevření byla největší mešitou na světě, dnes je pátou největší.[182] Další památkou je Láhaurská pevnost. Od roku 1981 je spolu se Šalimarovymi zahradami na seznamu světového dědictví UNESCO. Tam byla zapsána i pevnost Rohtas, buddhistický klášterní komplex Takht-i-Bahi, zbytky starověkého města Mohendžodaro, starobylé město Thatta a archeologické lokality Sehri-Bahlol a Taxila. Moderní architekturu reprezentuje například Faisalova mešita v Islámábádu postavená v letech 1976—1986 nebo národní památník Minar-e-Pakistan dokončený roku 1968.

Významnou kulturní institucí je Pákistánské národní muzeum. Vzniklo v roce 1950 jako nástupce předchozího Viktoriina muzea. To založil Artur Sasko-Koburský roku 1887. Jeho hlavním cílem je sbírání, prezentace a konzervace artefaktů pákistánské kulturní historie. Péšávarské muzeum bylo otevřeno v roce 1907. Nejdůležitější částí muzejní sbírky jsou předměty (mince, sochy atd.) z gandhárské kultury, včetně relikviáře z Kanišky s jedním z nejstarších známých zobrazení Buddhy, který pochází z doby kolem roku 150.

Sport

Stadion Muammara Kaddáfího v Láhauru

Pákistán se samostatně zúčastnil olympijských her poprvé v roce 1948. Od té doby získal tři zlaté medaile a všechny v pozemním hokeji, který v Pákistánu patří k nejpopulárnějším sportům. Krom tří míst prvních (1960, 1968, 1984) získal mužský hokejový tým ještě tři stříbra a dva bronzy. Krom těchto medailí získal Pákistán již jen dva bronzy: Muhammad Bašír v zápase ve volném stylu na olympiádě v Římě roku 1960 a Husajn Šáh v boxu v Soulu 1988. Pákistánští pozemní hokejisté mají na svém kontě krom tří olympijských titulů též čtyři triumfy na mistrovství světa (1971, 1978, 1982, 1994), což je rekord.

Nejpopulárnějším sportem v Pákistánu je ovšem kriket. Kriketisté dosáhli na stříbro na mistrovství světa roku 1999 a zvítězili ve světovém poháru roku 1992. Úspěšným kriketistou byl i současný premiér Pákistánu Imran Chán, byl dokonce uveden do mezinárodní kriketové síně slávy. Svoje domácí zápasy hraje pákistánská reprezentace a 2 láhaurské kluby na Stadionu Muammara Kaddáfího v Láhauru. Má kapacitu 60 tisíc diváků. V roce 1996 Pákistán spolupořádal Mistrovství světa v kriketu a na stadionu se odehrála celkem 4 utkání včetně finále mezi Srí Lankou a Austrálií.

Jahangir Khan je patrně nejúspěšnějším hráčem squashe v jeho dějinách, byl mistrem světa v letech 1982 až 1988. Po dobu pěti let nenašel na kurtu přemožitele a vyhrál ve více než pěti stech utkáních v řadě. Tenista Ajsám Kúreší si zahrál finále US Open ve čtyřhře.

Kuchyně

Podrobnější informace naleznete v článku Pákistánská kuchyně.
Biryani

Pákistánská kuchyně je v mnoha ohledech podobná indické kuchyni, byla ale ovlivněna také perskou kuchyní nebo kuchyní střední Asie. Mezi nejdůležitější suroviny používané v pákistánské kuchyni patří rýže (především basmati), luštěniny, zelenina, maso, jogurt, ghí a koření. Mezi používané suroviny patří také meruňky, kterých se pěstuje mnoho druhů a které se často suší. V pákistánské kuchyni se využívají i meruňková jádra.[183] Mezi používaná koření patří nepálský kardamom, zelený kardamom, skořice, hřebíček, muškátový oříšek, pepř, římský kmín, chilli, kurkuma, zázvor nebo bobkový list. Velmi populární je také kořenící směs garam masála.[184] Typické jsou nekvašené druhy chleba jako naan nebo roti.[185] K nejoblíbenějším jídlům patří biryani, kořeněný pikantní rýžový pokrm se zeleninou a masem[186], dále z arabské oblasti proniknuvší různé druhy kebabu nebo naopak z Indie převzatá čočková kaše dal. Typickým dezertem je chalva nebo gulab jamun, smažený tvarohový dezert kulatého tvaru.[187] Populárním nápojem je čaj, který se pije velmi silný a slazený, nebo lasí, studený nápoj z jogurtu nebo mléka, který existuje jak ve sladké, tak ve slané verzi. Konzumace alkoholických nápojů je v Pákistánu zakázaná, výjimkou mají některé licencované bary a hotely. Existují i dosti specifické regionální kuchyně, k nejosobitějším patří kuchyně Paštunů (národa žijícího na severu Pákistánu), která na rozdíl od většiny ostatních regionálních kuchyní v Pákistánu není pikantní. Mezi nejpopulárnější paštunské pokrmy patří kábulské pulao (varianta rýžového pilafu s rozinkami a mrkví) nebo mantu (knedlíčky plněné masem).[188]

Věda

Nergis Mavalvala je americká profesorka fyziky pákistánského původu na MIT, která je známá svou rolí při prvním pozorování gravitačních vln.

Některá vědecká odvětví jsou v Pákistánu na vysoké úrovni. Fyzik Abdus Salam předpověděl existenci „intermediálních částic elektroslabé interakce“, včetně jejich vlastností, za což obdržel Nobelovu cenu za fyziku v roce 1979. Stal se prvním pákistánským a také prvním islámským držitelem této ceny. Pákistán se v roce 1998 stal sedmou zemí světa, která vyvinula atomovou bombu. "Otcem pákistánské atomové bomby" bývá nazýván jaderný vědec a metalurg Abdul Kádir Chán.[189]

V roce 1990 se Pákistán stal první muslimskou zemí, která vypustila satelit na oběžnou dráhu.

V rámci paleontologie obratlovců je zhruba od roku 2000 významnou osobností paleontolog a geolog Muhammad Sadiq Malkani, který již formálně popsal několik druhů pákistánských dinosaurů (například rod Vitakrisaurus). Většina těchto taxonů (vědeckých jmen) ale není paleontologickou majoritou přijímána jako platná a oficiální.[190]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ a b Zahrnuje údaje o pákistánských územích v Kašmíru; Ázád Kašmír (13 297 km2) a Gilgit-Baltistán (72 520 km2)[3] Bez zahrnutí těchto území by údaj o rozloze činil 796 095 km2.
  2. ↑ a b Tento údaj nezahrnuje údaje za oblasti Kašmíru spravované Pákistánem; Azad Kašmír a Gilgit-Baltistán.
  3. ↑ urdsky zvuk پاکستان‎, Pákistán
  4. ↑ urdsky اسلامی سیاست پاکستان‎, Islámí džamhúri-ye Pákistán
  5. ↑ Barry Buzan a Ole Waever v rámci své teorie regionálního bezpečnostního komplexu rozlišují mezi supervelmocemi a velmocemi, které působí a ovlivňují globální úroveň (nebo systémovou úroveň), a regionálními mocnostmi, jejichž vliv může být velký v jejich regionech, ale na globální úrovni má menší dopad. Do této kategorie regionálních mocností patří Brazílie, Egypt, Indie, Írán, Irák, Izrael, Nigérie, Pákistán, Saúdská Arábie, Jihoafrická republika a Turecko.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pakistan na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b 7th Population and Housing Census - Detailed Results | Pakistan Bureau of Statistics. www.pbs.gov.pk [online]. [cit. 2025-04-01]. Dostupné online. 
  2. ↑ Světová banka. World Economic Outlook Database (Pakistan) [online]. [cit. 2025-04-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ JAMES, Orpha. Faith Restored: "A Pakistani Women's Journey from Land of Islam to a Nation Under God' a Christian Perspective. [s.l.]: WestBow Press, 22 December 2022. Dostupné online. ISBN 978-1-6642-8702-0. 
  4. ↑ WRIGHT, Rita P. The ancient Indus: urbanism, economy, and society. New York: Cambridge University Press 396 s. (Case studies in early societies). ISBN 978-0-521-57219-4, ISBN 978-0-521-57652-9. S. 1-2. 
  5. ↑ Alexander at Peucelaotis. The Classical Quarterly. 1987-05, roč. 37, čís. 1, s. 117–128. Dostupné online [cit. 2025-04-01]. ISSN 0009-8388. doi:10.1017/S0009838800031712. (anglicky) 
  6. ↑ WYNBRANDT, James. A brief history of Pakistan. New York: Facts On File, 2008. 324 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8160-6184-6. 
  7. ↑ KISSLING, H. J.; BAGLEY, F. R. C.; BARBOUR, N. The Last Great Muslim Empires: Translation and Adaptations by F.R.C. Bagley. Leiden Boston: Brill 1 s. (Middle East and Islamic Studies - Book Archive pre-2000). ISBN 978-90-04-02104-4, ISBN 978-90-04-66194-3. 
  8. ↑ COPLAND, Ian. India, 1885-1947: the unmaking of an empire. London: Routledge Taylor & Francis Group, 2001. 138 s. (Seminar studies in history). Dostupné online. ISBN 978-0-582-38173-5, ISBN 978-1-138-13752-3. S. 72. 
  9. ↑ METCALF, Barbara Daly; METCALF, Thomas R.; METCALF, Barbara Daly. A concise history of modern India. 2nd ed. vyd. New York: Cambridge University Press 337 s. (Cambridge concise histories). ISBN 978-0-521-86362-9, ISBN 978-0-521-68225-1. S. 221. 
  10. ↑ TALBOT, Ian. A History of Modern South Asia: Politics, States, Diasporas. New Haven, CT: Yale University Press 360 s. ISBN 978-0-300-21659-2. S. 227–240. 
  11. ↑ RAIS, Rasul Bakhsh. Imagining Pakistan: Modernism, State, and the Politics of Islamic Revival. Blue Ridge Summit: Lexington Books ISBN 978-1-4985-5396-4. S. 191. 
  12. ↑ PAUL, Thazha V. International Relations Theory and Regional Transformation. Cambridge: Cambridge University Press 1 s. ISBN 978-1-107-02021-4, ISBN 978-1-139-34039-7. S. 11. 
  13. ↑ JOSEPH C., Mathew. Understanding Pakistan: Emerging Voices from India. Milton: Taylor and Francis ISBN 978-1-351-99725-6, ISBN 978-1-138-23490-1. S. 337. 
  14. ↑ BAQIR, Fayyaz. Poverty alleviation and poverty of aid. London ; New York: Routledge, Taylor & Francis Group (Routledge studies in development and society). ISBN 978-0-429-46307-5, ISBN 978-0-429-87152-8. 
  15. ↑ Terrorism Assessment, Pakistan. www.satp.org [online]. [cit. 2025-04-01]. Dostupné online. 
  16. ↑ FILIPSKÝ; HOLMAN, a kol. autorů. Dějiny Indie. Praha: Lidové noviny, 2008. ISBN 80-7106-493-9. S. 1054. Dále jen [Hradečný]. 
  17. ↑ https://www.britannica.com/place/Pakistan/History
  18. ↑ MOHAPATRA, G. C. Soanian-Acheulian Relationship. Bulletin of the Deccan College Research Institute. 1990, roč. 49, s. 251–259. Dostupné online [cit. 2022-03-24]. ISSN 0045-9801. 
  19. ↑ JARRIGE, Jean-Francois. The Early Architectural Traditions of Greater Indus as Seen from Mehrgarh, Baluchistan. Studies in the History of Art. 1993, roč. 31, s. 25–33. Dostupné online [cit. 2022-03-24]. ISSN 0091-7338. 
  20. ↑ KENOYER, Jonathan Mark. The Indus Valley Tradition of Pakistan and Western India. Journal of World Prehistory. 1991, roč. 5, čís. 4, s. 331–385. Dostupné online [cit. 2022-03-24]. ISSN 0892-7537. 
  21. ↑ Mohendžodaro: důvod zániku fascinující civilizace v Pákistánu nikdo nezná. iDNES.cz [online]. 2017-05-30 [cit. 2022-03-24]. Dostupné online. 
  22. ↑ SIDKY, H. Alexander the Great, the Graeco-Bactrians, and Hunza: Greek Descents in Central Asia. Central Asiatic Journal. 1999, roč. 43, čís. 2, s. 232–248. Dostupné online [cit. 2022-03-24]. ISSN 0008-9192. 
  23. ↑ JAKOBSSON, Jens. Who Founded the Indo-Greek Era of 186/5 B.C.E.?. The Classical Quarterly. 2009, roč. 59, čís. 2, s. 505–510. Dostupné online [cit. 2022-03-24]. ISSN 0009-8388. 
  24. ↑ WALLACE, Shane. Greek Culture in Afghanistan and India: Old Evidence and New Discoveries. Greece & Rome. 2016, roč. 63, čís. 2, s. 205–226. Dostupné online [cit. 2022-03-24]. ISSN 0017-3835. 
  25. ↑ Greco-Buddhism. www.hellenicaworld.com [online]. [cit. 2022-03-24]. Dostupné online. 
  26. ↑ AHMED, Nazeer. The Conquest of Sindh. History of Islam [online]. 2009-12-11 [cit. 2022-03-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. ↑ PARACHA, Nadeem F. Why some in Pakistan want to replace Jinnah as the founder of the country with an 8th century Arab. Scroll.in. Dostupné online [cit. 2022-03-24]. (anglicky) 
  28. ↑ PARACHA, Nadeem F. The first Pakistani?. Dawn.com [online]. 2015-04-12 [cit. 2022-03-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. ↑ KHALID, Haroon. How old is Lahore? The clues lie in a blend of historical fact and expedient legend. Scroll.in [online]. [cit. 2022-03-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. ↑ Definition against External Rivals: The Hindi-Urdu Controversy. publishing.cdlib.org [online]. [cit. 2022-03-24]. Dostupné online. 
  31. ↑ MALIK, Hafeez. Sir Sayyid Ahmad Khan's Doctrines of Muslim Nationalism and National Progress. Modern Asian Studies. 1968, roč. 2, čís. 3, s. 221–244. Dostupné online [cit. 2022-03-24]. ISSN 0026-749X. 
  32. ↑ MALIK, Hafeez. Sir Sayyid Ahmad Khan's Contribution to the Development of Muslim Nationalism in India. Modern Asian Studies. 1970, roč. 4, čís. 2, s. 129–147. Dostupné online [cit. 2022-03-24]. ISSN 0026-749X. 
  33. ↑ TALBOT, Ian. Jinnah and the Making of Pakistan | History Today. www.historytoday.com [online]. [cit. 2022-03-25]. Dostupné online. 
  34. ↑ DATTA, V. N. The Pakistan Resolution (1940). Proceedings of the Indian History Congress. 2000, roč. 61, s. 761–769. Dostupné online [cit. 2022-03-24]. ISSN 2249-1937. 
  35. ↑ Muslim League Session 1940 & the Lahore Resolution: Documents. [s.l.]: National Institute of Historical and Cultural Research 418 s. Dostupné online. ISBN 978-969-415-022-2. (anglicky) Google-Books-ID: ho5GAQAAIAAJ. 
  36. ↑ SIDDIQI, Zahoor. Gandhi—Jinnah Equation. Proceedings of the Indian History Congress. 2013, roč. 74, s. 629–639. Dostupné online [cit. 2022-03-24]. ISSN 2249-1937. 
  37. ↑ NOORANI, A. G. Collapse of the Cabinet Mission's Plan. Economic and Political Weekly. 1979, roč. 14, čís. 47, s. 1918–1920. Dostupné online [cit. 2022-03-24]. ISSN 0012-9976. 
  38. ↑ Před 70 lety vznikla samostatná Indie, nezávislost spustila obří migraci. iDNES.cz [online]. 2017-08-15 [cit. 2020-06-21]. Dostupné online. 
  39. ↑ Krvavý zrod Indie a Pákistánu. Dva miliony mrtvých a rány, které se hojí dodnes. Plus [online]. 2017-07-18 [cit. 2020-06-21]. Dostupné online. 
  40. ↑ KEJLOVÁ, Tamara. Spor jaderných států o Kašmír hoří už dekády. Muslimové se bojí okupace, pandité touží po návratu. ČT24 [online]. Česká televize, 2019-08-29 [cit. 2022-03-24]. Dostupné online. 
  41. ↑ WILCOX, Wayne Ayres. The Pakistan Coup d'Etat of 1958. Pacific Affairs. 1965, roč. 38, čís. 2, s. 142–163. Dostupné online [cit. 2022-03-24]. ISSN 0030-851X. doi:10.2307/2753785. 
  42. ↑ DOXIADIS, C. A. Islamabad, the creation of a new capital. Ekistics. 2005, roč. 72, čís. 430/435, s. 113–130. Dostupné online [cit. 2022-03-24]. ISSN 0013-2942. 
  43. ↑ Tashkent Agreement | India-Pakistan [1966] | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2022-03-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. ↑ SHAKOOR, Farzana. The Kargil Crisis: An Analysis. Pakistan Horizon. 1999, roč. 52, čís. 3, s. 49–65. Dostupné online [cit. 2022-03-24]. ISSN 0030-980X. 
  45. ↑ TELLIS, Ashley J.; FAIR, C. Christine; MEDBY, Jamison Jo. Limited Conflicts Under the Nuclear Umbrella: Indian and Pakistani Lessons from the Kargil Crisis. [s.l.]: Rand Corporation 109 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8330-3229-4. (anglicky) Google-Books-ID: yi5vrOsUoHgC. 
  46. ↑ ŠAJTAR, Jaroslav. Mezi Indií a Pákistánem to už zase jiskří. Svedou obě jaderné mocnosti čtvrtou válku o Kašmír?. Reflex.cz [online]. [cit. 2022-03-24]. Dostupné online. 
  47. ↑ WILCOX, Wayne. Pakistan in 1969: Once again at the Starting Point. Asian Survey. 1970, roč. 10, čís. 2, s. 73–81. Dostupné online [cit. 2022-03-24]. ISSN 0004-4687. doi:10.2307/2642241. 
  48. ↑ Cyklon, který způsobil povstání. Bhola vymazal v Bangladéši vesnice. iDNES.cz [online]. 2020-11-14 [cit. 2022-03-24]. Dostupné online. 
  49. ↑ Před půlstoletím zasáhl Východní Pákistán extrémně silný cyklon Bhola. O život připravil půl milionu lidí. ČT24 [online]. Česká televize, 2020-11-12 [cit. 2022-03-24]. Dostupné online. 
  50. ↑ ŠAJTAR, Jaroslav. Před 50 lety vznikla v Indii bangladéšská exilová vláda. Co tomu předcházelo a co následovalo?. Reflex.cz [online]. 2021-04-12 [cit. 2022-03-24]. Dostupné online. 
  51. ↑ ALAMGIR, JALAL; D'COSTA, BINA. The 1971 Genocide: War Crimes and Political Crimes. Economic and Political Weekly. 2011, roč. 46, čís. 13, s. 38–41. Dostupné online [cit. 2022-03-24]. ISSN 0012-9976. 
  52. ↑ BASS, Gary Jonathan. The Blood Telegram: Nixon, Kissinger, and a Forgotten Genocide. [s.l.]: Alfred A. Knopf 499 s. Dostupné online. ISBN 978-0-307-70020-9. (anglicky) 
  53. ↑ Atomoví vyzvědači: testování islámské bomby nezabránil ani Clinton. iDNES.cz [online]. 2009-05-15 [cit. 2022-03-24]. Dostupné online. 
  54. ↑ RICHTER, William L. Persistent Praetorianism: Pakistan's Third Military Regime. Pacific Affairs. 1978, roč. 51, čís. 3, s. 406–426. Dostupné online [cit. 2022-03-24]. ISSN 0030-851X. doi:10.2307/2757938. 
  55. ↑ WEINBAUM, Marvin G. War and Peace in Afghanistan: The Pakistani Role. Middle East Journal. 1991, roč. 45, čís. 1, s. 71–85. Dostupné online [cit. 2022-03-24]. ISSN 0026-3141. 
  56. ↑ BURNEY, Nadeem A.; SYED, Aftab A. Sources of Pakistan's Economic Growth [with Comments]. The Pakistan Development Review. 1986, roč. 25, čís. 4, s. 573–589. Dostupné online [cit. 2022-03-24]. ISSN 0030-9729. 
  57. ↑ KHAN, Ijaz Ahmad. Understanding Pakistan's Pro-Taliban Afghan Policy. Pakistan Horizon. 2007, roč. 60, čís. 2, s. 141–157. Dostupné online [cit. 2022-03-24]. ISSN 0030-980X. 
  58. ↑ Crisis of Impunity - Pakistan's Support Of The Taliban. www.hrw.org [online]. [cit. 2022-03-24]. Dostupné online. 
  59. ↑ RIZVI, Hasan-Askari. Pakistan in 1999: Back to Square One. Asian Survey. 2000, roč. 40, čís. 1, s. 208–218. Dostupné online [cit. 2022-03-24]. ISSN 0004-4687. doi:10.2307/3021235. 
  60. ↑ FAZAL-UR-RAHMAN. Pakistan and the War on Terrorism. Strategic Studies. 2003, roč. 23, čís. 3, s. 57–84. Dostupné online [cit. 2022-03-24]. ISSN 1029-0990. 
  61. ↑ Pákistánská expremiérka Bhuttová zemřela po atentátu. iDNES.cz [online]. 2007-12-27 [cit. 2022-03-24]. Dostupné online. 
  62. ↑ Al-Kajda se přihlásila k zabití Bhuttové. Novinky.cz [online]. [cit. 2022-03-24]. Dostupné online. 
  63. ↑ Usáma bin Ládin je mrtev. Američané ho zabili v Pákistánu. iROZHLAS [online]. [cit. 2022-03-24]. Dostupné online. 
  64. ↑ ŠLAJCHRTOVÁ, Leona; KOPECKÝ, Josef. Americké komando zabilo bin Ládina, pohřbili ho do moře. iDNES.cz [online]. 2011-5-2 [cit. 2011-5-2]. Dostupné online. 
  65. ↑ -lgtt-. Zardárího ústavní harikiri. Týden. Duben 2010, čís. 16, s. 46. 
  66. ↑ Pákistánští tajní podporují Taliban, konstatuje zpráva NATO Archivováno 7. 2. 2016 na Wayback Machine.. Česká televize. 1. února 2012.
  67. ↑ Pákistánská tajná služba je napojena na teroristy, tvrdí Američané Archivováno 23. 4. 2018 na Wayback Machine.. Novinky. 4. října 2017.
  68. ↑ HRM in the Global South: A Critical Perspective. Příprava vydání Toyin Ajibade Adisa, Chima Mordi. Cham: Springer International Publishing AG ISBN 978-3-030-98309-3. S. 292. 
  69. ↑ KARAMAN, Igorʹ Viktorovič. Dispute resolution in the law of the sea. Leiden Boston: Martinus Nijhoff Publishers (Publications on ocean development). ISBN 978-90-04-21202-2, ISBN 978-90-04-21201-5. S. 346. 
  70. ↑ MOHIUDDIN, Yasmeen Niaz. Pakistan: a global studies handbook. Santa Barbara, Calif: ABC-CLIO 382 s. (Global studies). Dostupné online. ISBN 978-1-85109-801-9, ISBN 978-1-85109-802-6. OCLC ocm71322242 S. 3, 317, 323–324. OCLC: ocm71322242. 
  71. ↑ KREFT, Heinrich. The Geopolitical Importance of Pakistan [online]. [cit. 2025-04-03]. Dostupné online. 
  72. ↑ BLOOD, Peter R. Pakistan: A Country Study. [s.l.]: DIANE Publishing 464 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7881-3631-3. S. 82. (anglicky) Google-Books-ID: DRMTO7mn7hIC. 
  73. ↑ AHMAD, Aijazuddin. Geography of the South Asian subcontinent: a critical approach. 1st ed. vyd. New Delhi: Concept Pub. Co 248 s. Dostupné online. ISBN 978-81-8069-568-1. OCLC 434022758 S. 24. OCLC: ocn434022758. 
  74. ↑ SAMUEL, Paul S. Meteorology and Energy Security: Simulations, Projections, and Management. 1. vyd. Oakville: Apple Academic Press, 2016. 340 s. ISBN 978-1-77188-387-0. S. 129. 
  75. ↑ RAMESHA, Chandrappa; GUPTA, Sushil; KULSHRESTHA, Umesh Chandra. Coping with climate change: principles and Asian context. Heidelberg: Springer ISBN 978-3-642-19674-4. S. 347. 
  76. ↑ SAMUEL, Paul S. Meteorology and Energy Security: Simulations, Projections, and Management. 1st ed. vyd. Oakville: Apple Academic Press ISBN 978-1-77188-387-0. S. 129. 
  77. ↑ Legume Crops: characterization and breeding for improved food security. Příprava vydání Mohamed El-Esawi, IntechOpen (Firm). London, United Kingdom: IntechOpen 110 s. ISBN 978-1-83968-086-1, ISBN 978-1-83968-088-5. 
  78. ↑ RAMESHA, Chandrappa; GUPTA, Sushil; KULSHRESTHA, Umesh Chandra. Coping with climate change: principles and Asian context. Heidelberg: Springer ISBN 978-3-642-19674-4. S. 347. 
  79. ↑ SPATE, O. H. K.; LEARMONTH, A. T. A. India and Pakistan: A General and Regional Geography. London: Taylor and Francis 1 s. (Routledge Library Editions: British in India). ISBN 978-1-351-96898-0. 
  80. ↑ Proceedings of the 2010 International Conference on Environmental Science and Technology: Bangkok, Thailand, 23 - 25 April 2010. Příprava vydání Saji Baby, Parvinder Singh Sandhu. Singapore: Research Publishing Services 628 s. ISBN 978-981-08-5716-5. 
  81. ↑ East Afghan Montane Conifer Forests. One Earth [online]. 2021-12-15 [cit. 2025-04-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  82. ↑ National Environment Report [online]. Pakistan Environmental Protection Agency [cit. 2025-04-02]. S. 18. Dostupné online. (anglicky) 
  83. ↑ World Bank Open Data. World Bank Open Data [online]. [cit. 2025-04-03]. Dostupné online. 
  84. ↑ Archivovaná kopie. www.paktribune.com [online]. [cit. 28-07-2018]. Dostupné v archivu pořízeném dne 13-03-2016. 
  85. ↑ Spor jaderných států o Kašmír hoří už dekády. Muslimové se bojí okupace, pandité touží po návratu. Česká televize [online]. 29. srpna 2019. Dostupné online. 
  86. ↑ NOVINKY,ČTK. Pákistánský premiér končí, panamská aféra provalila jeho bohatství. Novinky.cz [online]. Borgis,a.s., 28.7.2017 [cit. 30.10.2017]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 07-11-2017. 
  87. ↑ ECHO 24, ČTK. Pákistán má dočasného premiéra. Je jím ministr pro ropu Abbásí. Echo24.cz [online]. ECHO MEDIA,a.s., 29.7.2017 [cit. 30.10.2017]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30-07-2017. 
  88. ↑ Novým pákistánským premiérem byl zvolen Imran Chán.. iROZHLAS. Český rozhlas, 2018-08-17. Dostupné online [cit. 2018-08-17]. 
  89. ↑ The countries where homosexuality is still illegal | The Week UK. web.archive.org [online]. 2019-11-28 [cit. 2022-03-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-11-28. 
  90. ↑ GRIERSON, Jamie. Home Office refused thousands of LGBT asylum claims, figures reveal. The Guardian [online]. 2019-09-02 [cit. 2022-03-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  91. ↑ 2020 World Press Freedom Index | Reporters Without Borders. RSF [online]. [cit. 2022-03-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  92. ↑ GREENSLADE, Roy. Intimidated journalists in Pakistan cannot exercise press freedom. The Guardian [online]. 2014-06-09 [cit. 2022-03-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  93. ↑ Nobelovu cenu za mír má Ind Kailáš Satjárthí a Pákistánka Malála Júsufzajová. iROZHLAS [online]. [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  94. ↑ Pakistani intelligence helping Taliban: NATO report. ABC News. 2012-02-01. Dostupné online [cit. 2022-03-25]. (anglicky) 
  95. ↑ THAROOR, Ishaan. The Pakistani origins of the Israeli state. The Washington Post [online]. 2014-12-03 [cit. 2022-03-25]. Dostupné online. 
  96. ↑ News.Az - Pakistan the only country not recognizing Armenia – envoy. web.archive.org [online]. 2015-03-03 [cit. 2022-03-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-03-03. 
  97. ↑ Faryal Leghari. GCC investments in Pakistan and future trends [online]. Gulf Research Center, 3 January 2007 [cit. 2008-02-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 11-01-2012. 
  98. ↑ Quid Pro Quo 45 – Tales of Success [PDF]. Muslim Commercial Bank of Pakistan [cit. 2008-02-12]. S. 2. Dostupné v archivu pořízeném dne 16-02-2008. 
  99. ↑ Malcolm Borthwick. Pakistan steels itself for sell-offs. news.bbc.co.uk. BBC News, 1 June 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22-05-2012. 
  100. ↑ Tavia Grant. On 10th birthday, BRICs poised for more growth. The Globe and Mail. Toronto: 8 December 2011. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28-12-2011. 
  101. ↑ Global ranking: Pakistan billed to become 18th largest economy by 2050. The Express Tribune [online]. 2014-01-19 [cit. 2022-03-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  102. ↑ Declan Walsh. Pakistan, Rusting in Its Tracks. The New York Times. 18 May 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19-05-2013. 
  103. ↑ RUNDE, Daniel. How U.S. Higher Education Partnerships Can Promote Development In Pakistan. Forbes [online]. [cit. 2022-03-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  104. ↑ IQBAL, Shahid. $20 billion remittances received in FY16. Dawn.com [online]. 2016-07-16 [cit. 2022-03-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  105. ↑ Remittances rise by 21% in first 7 months of FY10 - Daily Times. web.archive.org [online]. 2010-06-11 [cit. 2022-03-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-06-11. 
  106. ↑ Agriculture Statistics. Pbs.gov.pk [online]. Pakistan Bureau of Statistics [cit. 2022-03-24]. Dostupné online. 
  107. ↑ BAIG, Khurram. Why the Pakistan textile industry cannot die. The Express Tribune [online]. 2013-03-17 [cit. 2022-03-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  108. ↑ Digital 2020: Pakistan. DataReportal – Global Digital Insights [online]. [cit. 2022-03-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  109. ↑ HASSAN, Syed Raza. Pakistan's largest Chinese-built nuclear plant to start operating. Reuters. 2021-05-21. Dostupné online [cit. 2022-03-24]. (anglicky) 
  110. ↑ a b Table – 1 Area, Population By Sex, Sex Ratio, Population Density, Urban Proportion, Household Size and Annual Growth Rate [online]. Pakistan Bureau of Statistics, 19 May 2021 [cit. 2021-10-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 September 2021. 
  111. ↑ Salient Features of Final Results Census – 2017 [online]. [cit. 2021-05-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 April 2022. 
  112. ↑ Population Distribution by Religion, 1998 Census [online]. Pakistan Bureau of Statistics [cit. 2016-12-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 December 2016. 
  113. ↑ 1951-98 Population of Administrative Units (As on 1st March, 1998). [s.l.]: Population Census Organization Statistics Division – Government of Pakistan, January 2002. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 August 2020. 
  114. ↑ Table 1 : Households, Population, Household Size and Annual Growth Rate [online]. Pakistan Bureau Statistics. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 August 2023. 
  115. ↑ Statistical Yearbook 2020 [online]. AJ&K Bureau of Statistics Planning & Development Department, 5 January 2021 [cit. 2021-10-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 October 2021. 
  116. ↑ Gilgit-Baltistan at a Glance 2020 [online]. Government of Gilgit-Baltistan Planning & Development Department Statistical & Research Cell (SRC), 20 January 2021 [cit. 2021-10-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 October 2021. 
  117. ↑ World Population Prospects 2019 [online]. United Nations, June 2019 [cit. 2022-05-08]. Dostupné online. 
  118. ↑ Riazul Haq and Shahbaz Rana. Headcount finalised sans third-party audit. www.tribune.com.pk. 27 May 2018. Dostupné online [cit. 11 June 2021]. 
  119. ↑ a b Table 4 – Population by Single Year Age, Sex and Rural/Urban [online]. Pakistan Bureau of Statistics, 2021 [cit. 2022-05-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 December 2021. 
  120. ↑ Refugee Data Finder [online]. UNHCR [cit. 2022-05-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 May 2022. 
  121. ↑ The Urban Frontier—Karachi. NPR. National Public Radio, 2 June 2008. Dostupné online [cit. 2 July 2008]. 
  122. ↑ Jason Burke. Pakistan looks to life without the general. The Guardian. London: 17 August 2008. Dostupné online [cit. 20 May 2010]. 
  123. ↑ CLARK, David. The Elgar Companion to Development Studies. [s.l.]: Edward Elgar Publishing, 2006. ISBN 978-1-84376-475-5. S. 668. 
  124. ↑ Pakistan: Provinces and Major Cities - Population Statistics, Maps, Charts, Weather and Web Information. www.citypopulation.de [online]. [cit. 2025-04-03]. Dostupné online. 
  125. ↑ a b POPULATION BY MOTHER TONGUE, SEX AND RURAL/URBAN, CENSUS–2023 [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 December 2024. 
  126. ↑ Pakistan – Languages [online]. Redakce Simons Gary F.. 20th. vyd. 2017. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 September 2017. 
  127. ↑ Languages of Pakistan [online]. Glottolog [cit. 2022-05-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 May 2022. 
  128. ↑ Braj B. Kachru; YAMUNA KACHRU; S.N. SRIDHAR. Language in South Asia. [s.l.]: Cambridge University Press, 27 March 2008. Dostupné online. ISBN 978-1-139-46550-2. S. 36, 138. - Urdu In Contempt [online]. 31 December 2015 [cit. 2016-01-12]. Dostupné online. 
  129. ↑ CCI defers approval of census results until elections. Dawn. Dostupné online [cit. 26 April 2020]. 
  130. ↑ RANA, Shahbaz. Pakistan 27th in global population growth [online]. 19 July 2024 [cit. 2024-07-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  131. ↑ Encyclopædia Britannica. Brahui. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  132. ↑ ABBAS, Zaffar. Pakistan's Sidi keep heritage alive. BBC News. 13 March 2002. Dostupné online [cit. 26 December 2016]. 
  133. ↑ a b India has largest diaspora population in world: UN [online]. 15 January 2016 [cit. 2016-03-03]. Dostupné online. 
  134. ↑ RAFI, Yumna. Pakistan hosts second largest refugee population globally. DAWN.COM. 17 June 2015. Dostupné online [cit. 29 October 2016]. 
  135. ↑ KHALIDI, Omar. From torrent to trickle: Indian Muslim migration to Pakistan, 1947–97. Islamic Studies. 1 January 1998, s. 339–352. JSTOR 20837002. 
  136. ↑ Ten countries host half of world's refugees: report. Al Jazeera English. 4 October 2016. Dostupné online [cit. 30 April 2017]. 
  137. ↑ Five million illegal immigrants residing in Pakistan. Express Tribune. 16 January 2012. Dostupné online [cit. 26 December 2016]. 
  138. ↑ 'What's wrong?': The silence of Pakistanis on expulsion of Afghan refugees. Al Jazeera. 22 November 2023. Dostupné online. 
  139. ↑ REHMAN, Zia Ur. Identity issue haunts Karachi's Rohingya population. Dawn. 23 February 2015. Dostupné online [cit. 26 December 2016]. 
  140. ↑ KHAN, Naimat. The Rohingyas of Karachi. www.thefridaytimes.com. 12 June 2015. Dostupné online. 
  141. ↑ Pride and the Pakistani Diaspora [online]. Archives.dawn.com, 14 February 2009 [cit. 2013-10-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 October 2013. 
  142. ↑ a b Migration and Remittances: Top Countries [online]. Siteresources.worldbank.org, 2010 [cit. 2013-12-19]. Dostupné online. 
  143. ↑ Saudi Arabia remains largest source of remittances for Pakistan. The Express Tribune. 16 July 2016. Dostupné online [cit. 24 December 2016]. 
  144. ↑ a b c d Religious Demographics of Pakistan 2023 [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 December 2024. 
  145. ↑ Constitution of Pakistan [online]. Nazaria-e-Pakistan, Part IV, June 2003 [cit. 2020-10-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 October 2013.  - Religions in Pakistan | PEW-GRF [online]. [cit. 2021-07-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 January 2014.  - REFUGEES, United Nations High Commissioner for. World Directory of Minorities and Indigenous Peoples – Pakistan : Christians [online]. [cit. 2021-07-14]. Dostupné online.  - Headcount finalised sans third-party audit [online]. 26 May 2018 [cit. 2021-07-14]. Dostupné online. 
  146. ↑ The Constitution of Pakistan, Part II: Chapter 1: Fundamental Rights [online]. Pakistani.org [cit. 2018-08-22]. Dostupné online. 
  147. ↑ Pakistan's Forgotten Pagans Get Their Due. Radio Free Europe/Radio Liberty. 19 April 2017. Dostupné online. 
  148. ↑ Muhammad Qasim Zaman, Islam in Pakistan: A History (Princeton UP, 2018) online review
  149. ↑ SINGH, Dr. Y P. Islam in India and Pakistan. A Religious History. [s.l.]: Vij Books India Pvt Ltd, 2016. Dostupné online. ISBN 978-93-85505-63-8. 
  150. ↑ The Global Religious Landscape [online]. Pew Research Center, December 2012 [cit. 2018-11-05]. Dostupné online. 
  151. ↑ KHAN, Nichola. Cityscapes of Violence in Karachi: Publics and Counterpublics. [s.l.]: Oxford University Press, 2016. ISBN 978-0-19-086978-6. 
  152. ↑ a b Country Profile: Pakistan [online]. Library of Congress, February 2005 [cit. 2010-09-01]. Dostupné online. 
  153. ↑ Religions: Muslim 96.4% (Sunni 75%, Shia 20%), other [online]. CIA, 2010 [cit. 2010-08-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 December 2018.  - Mapping the Global Muslim Population: A Report on the Size and Distribution of the World's Muslim Population [online]. Redakce Miller Tracy. Pew Research Center, 7 October 2009 [cit. 2010-06-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 March 2010.  - Mapping the Global Muslim Population: A Report on the Size and Distribution of the World's Muslim Population. Redakce Miller Tracy. [s.l.]: Pew Research Center, October 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 January 2010.  - Pakistan – International Religious Freedom Report 2008 [online]. United States Department of State, 19 September 2008 [cit. 2010-08-28]. Dostupné online. 
  154. ↑ Pakistan [online]. CIA [cit. 2008-02-13]. Dostupné online. 
  155. ↑ The World's Muslims: Unity and Diversity [online]. 9 August 2012 [cit. 2016-12-26]. Dostupné online.  - Field Listing : Religions [online]. Central Intelligence Agency, 2010 [cit. 2010-08-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 December 2018. 
  156. ↑ QURESHI, Ammar Ali. Non-fiction: Pakistan's Shia dynamics [online]. 10 November 2019. Dostupné online. 
  157. ↑ Chapter 1: Religious Affiliation [online]. 9 August 2012 [cit. 2022-04-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  158. ↑ The 1998 Pakistani census states that there are 291,000 (0.22%) Ahmadis in Pakistan. However, the Ahmadiyya Muslim Community has boycotted the census since 1974 which renders official Pakistani figures to be inaccurate. Independent groups have estimated the Pakistani Ahmadiyya population to be somewhere between 2 million and 4 million Ahmadis. However, the 4 million figure is the most quoted figure and is approximately 2.2% of the country. See:
    • over 2 million: Immigration and Refugee Board of Canada. Pakistan: The situation of Ahmadis, including legal status and political, education and employment rights; societal attitudes toward Ahmadis (2006 – Nov. 2008) [online]. 4 December 2008 [cit. 2012-06-28]. Dostupné online. 
    • 3 million: International Federation for Human Rights: International Fact-Finding Mission. Freedoms of Expression, of Association and of Assembly in Pakistan. Ausgabe 408/2, January 2005, S. 61 (PDF)
    • 3–4 million: Commission on International Religious Freedom: Annual Report of the United States Commission on International Religious Freedom. 2005, S. 130
    • Pakistan: Situation of members of the Lahori Ahmadiyya Movement in Pakistan [online]. [cit. 2014-04-30]. Dostupné online. 
  159. ↑ International Religious Freedom Report 2008: Pakistan [online]. US State Department, 19 September 2008 [cit. 2010-06-24]. Dostupné online. 
  160. ↑ New Approaches to the Analysis of Jihadism: Online and Offline, p. 38, Rüdiger LohlkerŠablona:Snd 2012
  161. ↑ 10 Countries With the Largest Hindu Populations, 2010 and 2050 [online]. 2 April 2015 [cit. 2017-01-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 December 2018. 
  162. ↑ Population By Sex, Religion and Rural/Urban, Census - 2023 | Sindh [online]. Pakistan Bureau Statistics. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 July 2024. 
  163. ↑ ZAMINDAR, Vazira Fazila-Yacoobali. The Long Partition and the Making of Modern South Asia: Refugees, Boundaries, Histories. [s.l.]: Columbia University Press, 2010. Dostupné online. ISBN 978-0-231-13847-5. S. 72. 
  164. ↑ SOHAIL, Riaz. Hindus feel the heat in Pakistan. BBC News. 2 March 2007. Dostupné online [cit. 22 February 2011]. 
  165. ↑ Pakistanis Attack 30 Hindu Temples. The New York Times. 7 December 1992. Dostupné online [cit. 15 April 2011]. 
  166. ↑ Pakistan: 25 Hindu girls abducted every month; forcibly converted to Islam | Responsible for Equality And Liberty (R.E.A.L.) [online]. [cit. 2022-04-12]. Dostupné online. 
  167. ↑ District wise census [online]. [cit. 2021-08-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 August 2021. 
  168. ↑ Pakistan—International Religious Freedom Report 2008 [online]. United States Department of State, 2008 [cit. 2010-08-28]. Dostupné online. 
  169. ↑ HUSAIN, Irfan. Faith in decline. Dawn, Irfan. 27 August 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 December 2012. 
  170. ↑ Chapter 1: "Fundamental Rights" of Part II: "Fundamental Rights and Principles of Policy" [online]. Dostupné online.  - Right to Education in Pakistan [online]. World Council of Churches, 21 April 2006 [cit. 2010-07-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 March 2012. 
  171. ↑ Number of universities rises while education standard falls [online]. 10 September 2015 [cit. 2015-09-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 October 2015. 
  172. ↑ a b Economic Survey 2009–10 [online]. Ministry of Finance, Pakistan [cit. 2012-01-02]. Kapitola Education. Dostupné online. 
  173. ↑ Pakistani madrassahs [online]. United States Institute of Peace [cit. 2009-02-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 February 2005. 
  174. ↑ SYNOVITZ, Ron. Pakistan: Despite Reform Plan, Few Changes Seen At Most Radical Madrassahs [online]. Radio Free Europe Radio Liberty, 24 February 2004 [cit. 2009-02-21]. Dostupné online.  - ALI, Syed Mohammad. Policy Brief: Another Approach to Madrassa Reforms in Pakistan [online]. Jinnah Institute of Peace [cit. 2015-02-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 May 2015. 
  175. ↑ GCE O and A level exams in Pakistan [online]. British Council [cit. 2008-02-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 February 2008. 
  176. ↑ ISC News [online]. International School Consultancy Group. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 March 2016. 
  177. ↑ MCNICOLL, Kristen. English medium education improvement in Pakistan supported [online]. British Council Pakistan Bureau [cit. 2015-02-21]. Dostupné online.  - Ministry of Education-Government of Pakistan [online]. Moe.gov.pk [cit. 2012-01-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 January 2007. 
  178. ↑ Pakistan Economic Survey 2018–19 Chapter 10: Education. Dawn. 10 June 2019. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 July 2019. 
  179. ↑ National Plan of Action 2001–2015 [online]. Ministry of Education, Government of Pakistan [cit. 2008-02-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 May 2006. 
  180. ↑ Pakistan Economic Survey 2019–20 (Education). www.finance.gov.pk. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 June 2021. 
  181. ↑ Pakistan's education spending lowest in South Asia [online]. Dawn, 28 April 2016. Dostupné online. 
  182. ↑ Badshahi Mosque, Lahore, Pakistan. Asian Architecture [online]. [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. (EN) 
  183. ↑ Apricot magic in Pakistan. www.nzdl.org [online]. [cit. 2020-11-02]. Dostupné online. 
  184. ↑ Puro Foods [online]. 2019-01-14 [cit. 2020-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  185. ↑ 3 Most Popular Pakistani Breads. www.tasteatlas.com [online]. [cit. 2020-11-02]. Dostupné online. 
  186. ↑ Recipe52.com [online]. 2020-06-05 [cit. 2020-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  187. ↑ Gulab Jamun-pakistani Sweet Fried Balls Recipe. www.grouprecipes.com [online]. [cit. 2020-11-02]. Dostupné online. 
  188. ↑ CHEFBRAD. Kabuli Pulao Recipe (Afghan rice and lamb pilaf). Whats4eats [online]. 2015-05-20 [cit. 2020-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  189. ↑ International Institute for Strategic Studies Bhutto was father of Pakistani bomb. web.archive.org [online]. 2012-03-14 [cit. 2021-02-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-03-14. 
  190. ↑ Malkani, M. S. (2011)."Vitakridrinda and Vitakrisaurus of Vitakrisauridae Theropoda from Pakistan". Proceedings of the 6th Symposium of IGCP 507 on Paleoclimates of the Cretaceous in Asia and their global correlation. Beijing, China. 59–66.

Literatura

  • FILIPSKÝ, Jan, a kol. Dějiny Bangladéše, Bhútánu, Malediv, Nepálu, Pákistánu a Šrí Lanky. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-647-8. 
  • LAPIERRE Dominique, COLLINS Larry. O půlnoci přijde svoboda. Praha: Mladá fronta, 1983.
  • MAREK, Jan. Pákistán. Praha: Libri, 2002. ISBN 978-80-7277-142-4. 
  • BLAŽEK, Václav. Hydronymia Rgvedica. Linguistica Brunensia. 2016, roč. 64, č. 2, s. 7–54. Přístup z: https://digilib.phil.muni.cz/handle/11222.digilib/136169

Externí odkazy

  • Obrázky, zvuky či videa k tématu Pákistán na Wikimedia Commons
  • Slovníkové heslo Pákistán ve Wikislovníku
  • CIA. Pakistan - The World Factbook [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Zastupitelský úřad ČR v Islámabádu. Pákistán (souhrnná teritoriální informace) [online]. Businessinfo.cz. Dostupné online. 
  • Pakistan [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Human rights in Pakistan (Lidská práva v Pákistánu) [online]. Amnesty International. Dostupné online. (anglicky) 

Média použitá na této stránce

Circle frame.svg
A transparent circle on a light-colored background (hex color code #F9F9F9), designed to be placed over content to show only that portion within the circle. The circle has a black border 0.5% as wide as its outside diameter.
Indian Ocean.svg
Map of The British Ocean (CIA FB 2002).
Muhammad Ali Jinnah.jpg
Depicted person: Muhammad Alí Džinnáh – generální guvernér Pákistánu
Pakistan (orthographic projection).svg
Autor: Atin Bhattacharya, Licence: CC BY-SA 3.0
Location of Pakistan, areas controlled by the government of Pakistan are shown in dark green.
Protesters rally on the edge of London's Trafalgar Square to demand the release of Pakistan's former prime minister Imran Khan.jpg
Autor: Alisdare Hickson, Licence: CC BY-SA 4.0
Hundreds of people took to the streets of central London on Sunday 13 August 2023 to protest against the alleged US backed removal from office and arrest of former PM Imran Khan for his refusal to bend to Western pressure to cut off ties with Moscow. This photo was taken on the edge of London's Trafalgar Square. On 10 April 2022, Khan was forced to step down as prime minister after he lost a no-confidence motion allegedly backed by Pakistan's military, and on 5 August 2023 he was sentenced to three years in prison on corruption charges, regarded as trumped up by his supporters.
Pakistani Parliament House, Islamabad1.jpg
Autor: Uroojmirza71, Licence: CC BY-SA 4.0
Tento obrázek zobrazuje kulturní památku Pákistánu s identifikačním číslem
Dolmen Towers Karachi.jpg
Autor: King Eliot, Licence: CC BY-SA 4.0
Dolmen Towers Karachi
Clock Tower Faisalabad by Usman Nadeem.jpg
Autor: Usman Nadeem, Licence: CC BY-SA 4.0
Tento obrázek zobrazuje kulturní památku Pákistánu s identifikačním číslem
Benazir bhutto 1989.jpg
Benazir Bhutto, the Prime Minister of Pakistan, speaks to the press upon her arrival for a state visit at Andrews Air Force Base.
Sub Pakistan.png
Autor: unknown, Licence: CC BY-SA 3.0
Pakistani soldiers during the 1965 war.jpg
Pakistani soldiers during the 1947–1948 war
Nergis Mavalvala.jpg
Autor: John D. and Catherine T. MacArthur Foundation, Licence: CC BY-SA 4.0
CAMBRIDGE, MA-SEPTEMBER 20: MIT Quantum Astrophysicist Nergis Mavalvala in an MIT lab, September 20, 2010 in Cambridge, Massachusetts. (Photo by Darren McCollester/for MacArthur Foundation)
K2 8611.jpg
Autor: Kogo, Licence: GFDL
K2 (Baltoro Muztagh, Central Karakoram, Pakistan)
Mohenjodaro Sindh.jpeg
Autor: Původně soubor načetl M.Imran na projektu Wikipedie v jazyce angličtina, Licence: CC SA 1.0

This work is licensed under a Creative Commons License. The photo is available at

http://www.world66.com/asia/southasia/pakistan/moenjodaro/lib/gallery/showimage?pic=/asia/southasia/pakistan/moenjodaro/moenjodaro. Archived at the Wayback Machine
India Pakistan China Disputed Areas Map.png
Autor: Planemad, Licence: CC BY-SA 3.0
Composite map showing the borders of India, Pakistan & China as per official sources overlaid on areas of actual administrative control. Areas where official borders intersect are disputed areas administered by one country and claimed by another country. Each disputed region is indicated by a circle representative of its area with the color of the administering country and outlined by the color of the claimant country.
Christian Proportion by Pakistani District - 2017 Census.svg
Autor: Abbasi786786, Licence: CC BY-SA 4.0
The map above shows the Christian proportion of each Pakistani district according to the final official results of the 2017 Pakistan Population & Housing Census. The data can be found here. Religion data for Azad Jammu & Kashmir as well as Gilgit-Baltistan is not yet available.

Legend

 
5% or more
 
4% - 5%
 
3% - 4%
 
2% - 3%
 
1% - 2%
 
0.5% - 1%
 
0.2% - 0.5%
 
Less than 0.2%
Indus Valley.jpg
Autor: Zacharie Grossen, Licence: CC BY-SA 4.0
Indus Valley from the Karakoram Highway, north of Besham (Khyber Pakhtunkhwa)
Hunza Valley from Eagle Point.jpg
Autor: Yasin Chaudhry, Licence: CC BY 3.0
Picture of Hunza Valley from Eagle Point
NUST MainOffice.png
Autor: Knowfahad, Licence: CC BY-SA 4.0
NUST Main Office at H-12 Campus Islamabad
Vijhoto Thar.jpg
Autor: Gmp009, Licence: CC BY-SA 4.0
Vijhoto Thar
Shehbaz Sharif meets Putin (2024).jpg
(c) Kremlin.ru, CC BY 4.0
Vladimir Putin had a meeting with Prime Minister of the Islamic Republic of Pakistan Shehbaz Sharif on the sidelines of the Shanghai Cooperation Organisation summit.
US Navy 051015-N-8796S-072 Pakistani President Gen. Pervez Musharraf speaks during a press conference at the Pakistan Air Force base in Chaklala Pakistan.jpg
Chaklala, Pakistan (Oct. 15, 2005) - Pakistani President Gen. Pervez Musharraf speaks during a press conference at the Pakistan Air Force base in Chaklala Pakistan. The United States government is participating in a multinational humanitarian assistance and support effort lead by the Pakistani Government to bring aid to victims of the devastating earthquake that struck the region Oct. 8, 2005. U.S. Navy Photo by Photographer’s Mate 2nd Class Timothy Smith (RELEASED)
Karachi from above.jpg
Autor: Bilalhassan88, Licence: CC BY-SA 3.0
Tento obrázek zobrazuje kulturní památku Pákistánu s identifikačním číslem
Faisal Mosque - fountain area.jpg
Autor: Shahzaib Damn Cruze, Licence: CC BY-SA 4.0
Facts

1. The largest mosque in Pakistan, the Faisal Mosque was the largest mosque in the world from 1986 until 1993, when it was overtaken by mosques in MENA region. Faisal Mosque is now the fourth largest mosque in terms of capacity. 2. The motivation for the mosque began in 1966 when King Faisal bin Abdul-Aziz supported the initiative of the Pakistani Government to build a national mosque in Islamabad. 3. In 1969, an international competition was held in which architects from 17 countries submitted 43 proposals. The winning design was that of Turkish architect Vedat Dalokay. 4. Specs: i). Architect/Design: Vedat Dalokay, ii). Completed in 1986, iii). Cost: 120 million Usd, iv). Capacity: 10,000 in Main Hall, 40,000 in Courtyard & 200,000 in its adjoining grounds, v). Minarets 4, Height 90 meters / 296 ft, vi). Area: 54,000 square ft. 5. It is located on the foothills of Margalla Hills in Islamabad. 6. The mosque features a contemporary design consisting of eight sides of concrete shell and is inspired by a Bedouin tent. 7. Combined the structure covers an area of 54,000 square ft, the mosque dominates the landscape of Islamabad.

8. The mosque is named after King Faisal bin Abdul Aziz, who was instrumental in the funding.
Hindu Proportion by Pakistani District - 2017 Census.svg
Autor: Abbasi786786, Licence: CC BY-SA 4.0
The map above shows the Hindu proportion of each Pakistani district according to the final official results of the 2017 Pakistan Population & Housing Census. The data can be found here. Religion data for the territories of Azad Jammu & Kashmir and Gilgit-Baltistan is not yet available as of August 2021.

Legend

 
50% or more
 
40% - 50%
 
30% - 40%
 
20% - 30%
 
10% - 20%
 
5% - 10%
 
2% - 5%
 
Less than 2%
Painting depicting the arrival of Prince Aurangzeb at the court of Lahore (9 January 1640), by Murar.jpg
Painting depicting the arrival of Prince Aurangzeb at the court of Lahore (9 January 1640). Painted by the artist Murar between circa 1640–1650. Courtesy of the University of Pennsylvania (UPenn). Painting in opaque watercolour including metallic paints. 34.6 x 23.6 cm (image), 58.1 x 36.8 cm (page dimensions). RCIN 1005025.as. From the Padshahnamah fol. 217v (plate 44). Shan Jahan receives Prince Aurangzeb at Lahore in 1640. Provenance: Illustration from a Padshahnamah manuscript formerly in the Mughal imperial library and acquired by Asaf al-Dawlah, Nawab of Awadh, c.1780-90; presented by Saadat Ali Khan, Nawab of Awadh, to George III via Lord Teignmouth in June 1799.
Delhi Gate 8 (WCLA).jpg
Autor: The Walled City of Lahore Authority, Licence: CC BY-SA 4.0
Tento obrázek zobrazuje kulturní památku Pákistánu s identifikačním číslem
Board Bazaar Peshawar.jpg
Autor: Drsaeed90, Licence: CC BY-SA 3.0
Board Bazaar Peshawar
The Badshahi in all its glory during the Eid Prayers.JPG
Autor: Bilalhassan88, Licence: CC BY-SA 3.0
Tento obrázek zobrazuje kulturní památku Pákistánu s identifikačním číslem
Kalash Tribe- Chitral district.jpg
Autor: Msanamsaeed, Licence: CC BY-SA 3.0
An image of the Kalash Tribe based in rumbur village, Chitral
Pakistan geography en.svg
Autor: Jarke, Licence: CC BY-SA 3.0
Geography map of Pakistan
1971 Instrument of Surrender.jpg
Autor: Indian Navy, Licence: GODL-India
Lt Gen Niazi signing the Instrument of Surrender under the gaze of Lt Gen Aurora . Standing immediately behind from L to R: Vice Admiral Krishnan, Air Marshal Dewan, Lt Gen Sagat Singh, Maj Gen JFR Jacob (with Fg Offr SS Krishnamurthy peering over his shoulder). Veteran newscaster, Surojit Sen of All India Radio, is seen holding a microphone on the right.
Mapa Pákistánu.PNG
Orientační mapa Pákistánu.
Baltoro glacier from air.jpg
Autor: Guilhem Vellut from Paris, Licence: CC BY-SA 2.0
Aerial View of the Baltoro Glacier towards Concordia with Gasherbrum IV and Gasherbrum I on the left, Baltoro Kangri and Chogolisa on the upper right ; Mitre Peak is right in the center (where the glacier turns left while flowing down).
Sayyid Ahmad Khan.jpg
Der Indo-Islamische Denker Sir Sayyid Ahmad Khan (1817-1898)
Lahore Fort view from Baradari.jpg
Autor: Rohaan Bhatti, Licence: CC BY-SA 3.0
Tento obrázek zobrazuje kulturní památku Pákistánu s identifikačním číslem
Ur-Pakistan.oga
I, Aamer Abbas, created this file. I am releasing it to the public domain.
Gaddafi Stadium at Night.jpg
Autor: Younisjunejo, Licence: CC BY-SA 4.0
Tento obrázek zobrazuje kulturní památku Pákistánu s identifikačním číslem
Refugees from Afghanistan in Pakistan, near Islamabad.jpg
Refugees from Afghanistan in Pakistan, near Islamabad