Češi v Chorvatsku

Češi představují v Chorvatsku jednu z mnohých národnostních menšin. 7 862 osob,^[1] které se hlásí k české národnosti, je soustředěno především v oblasti centrální Slavonie. Více než čtvrtina chorvatských Čechů žije ve městě Daruvar.

Historie

Do této oblasti se Češi, jimž se dodnes říká Pémci (podobně v Rumunsku Pemi, od slova Bohemi), začali stěhovat v dobách existence Rakouského císařství, převážně v závěru 18. století, ačkoli první přicházeli už za vlády Marie Terezie, která se snažila osídlit pusté oblasti v Slavonii, odkud starousedlíci prchali před Turky.

Slavonie je historická oblast na severu Chorvatska, při hranicích s Maďarskem. Do roku 1881 byla z většiny součástí tzv. Vojenské hranice, jakéhosi sanitárního kordónu proti Turkům. Správa Vojenské hranice podléhala přímo Vídni a měla zvláštní status s různými daňovými i jinými úlevami výměnou za povinnost oblast bránit. Do Slavonie tak přicházeli hlavně vojáci, a to s celými rodinami – v dobách klidných hospodařili na získané půdě, v dobách zlých válčili. Později se přistěhovávali i řemeslníci, různí odborníci, zemědělci, či vysloužilí vojáci.

V literatuře jsou Češi poprvé jako místní obyvatelé zmiňováni někdy v druhé polovině 20. let 19. století. Od roku 1850 pak existují první písemné záznamy o migračních vlnách Čechů do této oblasti.^[2] Dobové statistiky uvádějí počet obyvatel, kteří přišli z území Čech, Moravy a dnešního Slovenska, a to 25 607.

Berlínský kongres přinesl konec turecké hrozby a Vojenská hranice byla v roce 1881 zrušena. Území Slavonie bylo včleněno do Království Chorvatska a Slavonie a cíařská vláda se i nadále snažila přilákat další osadníky z vyspělejších krajů monarchie. Měla zájem především o Němce a o Čechy. Kromě půdy, kterou bylo lze koupit za levný peníz, dostali tříleté daňové prázdniny, bezplatné železniční jízdenky i další výhody. Potřební byli především zemědělci, lesníci a řemeslníci.

Hospodaření na nové půdě však bylo pro řadu kolonistů velmi těžké, půda byla zpustlá anebo ještě neobdělaná, často močálovitá. Vyskytovala se malárie. Nově příchozí navíc museli čelit nevraživosti chorvatských starousedlíků, z nichž byla většina negramotná, žila v družinách (zvolený stařešina přiděloval jednotlivcům práci a úkoly), praktikovala úhorový systém, neznala železné nářadí. Mnozí osadníci se po neúspěchu, neúrodě a finančních problémech rozhodli pro návrat zpět do Čech.

Vznikala ale i zcela nová osídlení na zelené louce. Tamní šlechta nové přisídlence podporovala, neboť ti pomáhali zúrodňovat půdu, zkulturňovat krajinu, modernějším hospodařením zvyšovat výnosy.^[3](Některé vytipované přímo zvala a měla občas zvláštní požadavky, např. každý z nových kolonistů musel ovládat hru na nějaký hudební nástroj). Menší české osídlení se vytvořilo severovýchodně až severně od Záhřebu v prostoru mezi Bjelovarem až Našicemi, a to v podobě jednotlivých a od sebe velmi vzdálených rozesetých osad (např. Končenice).^[4]

Migrační vývoj na přelomu 19. a 20. století

Největší emigrační vlna přišla koncem 19. století a v době před první světovou válkou. Vycházely inzeráty v novinách, agenti obcházeli rodiny, vystěhovalci z dřívějších dob, psali do staré vlasti nadšené dopisy. Slavonie byla vychvalována jako země zaslíbená. I po první světové válce pokračovaly odchody do Slavonie, která se ocitla v nově vzniklém Království Jugoslávie. Odcházeli mladí, převážně řemeslníci a kvalifikovaní dělníci, což nově vzniklá Československá republika neviděla ráda, ale vzhledem k obrovské nezaměstnanosti nebyla s to nabídnout srovnatelně příznivé podmínky.

Čeští kolonisté přicházeli z Tábora (do Hrubečného Pole), Písku (okolí Pakrace), Mělníka (Daruvar a okolí), celého Polabí až po Hradec Králové, dále z Olomouce a od Domažlic (do Kaptola a okolí Požegy) a Boskovic (jihozápadně od Daruvaru). ^[5]

První podrobnější dokumentaci situaci Čechů v Chorvatsku poskytl Jan Auerhan, pozdější předseda Československého ústavu zahraničního ve svém článku Čechové v Chorvatsku, uveřejněném v článku Pokroková revue v roce 1907.^[6] Zdůraznil především potřebu vybudování českých škol a knihoven, které by přispěly k rozvoji a udržení českého jazyka na území dnešního Chorvatska. V jeho práci pokračoval poté v období vzniku ČSR a Jugoslávie R. Turčin.

Sčítání lidu a kulturní spolky (1921–)

Podle jugoslávského sčítání lidu v roce 1921 se na území celé tehdejší Jugoslávie (včetně Chorvatska) k české národnosti přihlásilo celkem 46 777 lidí, z toho 32 270 na území Chorvatska a Slavonie.

V roce 1930 žilo v Chorvatsku na čtyřicet tisíc Čechů; jejich počet začal však postupem času díky asimilaci klesat. V roce 1948 to bylo 28 991, o dvacet let později již jen třináct a půl tisíce Čechů (z toho osm a půl tisíce v Daruvaru).^[7] Po druhé světové válce vznikl jako hlavní organizací slavonských Čechů Československý svaz pro Socialistickou republiku Chorvatsko.^[8]

I v současné době jsou Češi v Chorvatsku organizovaní, mají svůj vlastenecký svaz a pořádají různé akce. Úzce spolupracují i s chorvatskou komunitou Slováků. Češi a Slováci mají i svého jednoho společného zástupce v chorvatském Saboru.

České opčiny a města

Jsou zde uvedeny opčiny a města, v nichž bylo alespoň 1 % obyvatel české národnosti.

Nářečí

Češi v Chorvatsku mluví zvláštním nářečím, které se nazývá daruvarská čeština. Vychází z českých nářečí a bylo ovlivněno chorvatštinou.^[9]

Osobnosti

• Duch z Hahótu (11. století), první záhřebský biskup
• Jan II. Smil (Ivan Smilo Bohemius), záhřebský biskup v letech 1386–1394
• Petr z Myšlína (začátek 15. století), český vojevůdce
• Jan Vítovec ze Hřebene (?–1468), vojevůdce, někdejší husitský válečník
• Martin Slabin, český jezuita a pedagog
• Ivan Franjo Janeček, (1698–1777), výrobce varhan
• Antonín (Antun) Jandera (1738–1772), tiskař a vydavatel
• Ivan Either (1750–1822), stavitel
• Karel František Freudenreich (1763–1831), herec a divadelník
• Bartol Felbinger (1785–1871), stavitel
• Josip Kalasancije Schlosser (1808–1882), lékař a přírodovědec
• Ivan Havlíček (1810–1863), malíř a karikaturista
• Ivan Reyschill (1817–1877), hudební skladatel
• Ivan Šah (1824–1904), matematik, spisovatel a pedagog
• Ivan Zasche (1825–1863), malíř
• Josip Ferdinand Devidé (1826–1897), hospodářský a osvětový pracovník
• Franjo Pokorny (1826–1893), podnikatel, majitel továrny na likéry
• Josef (Josip) Praus (1829–1874), novinář a politik
• Josef Václav Frič (1829–1890), politik a spisovatel
• Václav (Vjenceslav) Záboj Mařík (1831–1895), učitel a pedagog,
• František Bronislav Kořínek (1831–1874), literární historik, publicista a překladatel
• Ivan Standl (1832–1897), fotograf
• Ivan Zajc (1832–1914), hudební skladatel
• Stjepan Novotný (1833–1867), farář a pedagog
• Marija Fabković (1833–1915), pedagožka a spisovatelka
• Rupert Melkus (1833–1891), architekt a urbanista
• Ivan Roháček (1839–1898), lékař a psychiatr
• Bohuslav Jiruš (1841–1901), botanik a vysokoškolský pedagog
• Josef (Josip) Ubl (1844–1925), veterinář a lesník
• Leopold (Lavoslav) Geitler (1847–1885), slavista, filolog a vysokoškolský pedagog
• Josef (Josip) Chvála (1848–1937), inženýr a stavitel
• Vincenc (Vinko) Dvořák (1848–1922), fyzik a vysokoškolský pedagog
• Karel Zahradník (1848–1916), matematik
• František (Franjo) Hochman (1850–1893), tělovýchovný pedagog a člen Sokola
• Alois Malec (1855–1920), kněz a etnograf
• Oton Kučera (1857–1931), astronom
• Vítězslav Durchánek (1857–1924), zahradník
• Antun Blazina (1857–1922), zvonař
• Vincenc (Vinko) Hlavinka (1862–1934), stavební inženýr a lesník
• František (Franjo) Jeřábek (1862–1935), zahradník
• Arnošt Grund (1866–1929), herec, scenárista, průkopník chorvatského filmu
• Eugen Podaubský (1869–1935), veterinář a univerzitní profesor
• Jakub Hlávka (1869–1955), továrník, majitel továrny na zdravotnické pomůcky
• Emil Geistlich (1870–1922), lázeňský podnikatel

• Alois (Vjekoslav) Bastl (1872–1947), architekt a stavitel
• Marie (Marija) Radić, (roz. Dvořáková, 1874–1954), spolková činovnice a feministka
• Oskar Nedbal (1874–1930), skladatel, dirigent a houslista
• Ervin Rössler (1876–1933), zoolog a vysokoškolský pedagog

• Kamilo Dočkal (1879–1963), kněz, historik a houslista
• Leo Kalda (1880–1956), architekt

• Milutin Cihlar Nehajev (1880–1931), spisovatel a novinář
• Václav Huml (1880–1953), houslista a hudební pedagog

• Fran Lhotka (1883–1962), hudební skladatel
• Rudolf Jungmann (1883–1956), stavitel

• Milan Sachs (1884–1968), dirigent a hudebník
• Franta Burian (1888–1958), spisovatel a pedagog
• František (Fran) Smetánka (1888–1967), lékař a vysokoškolský pedagog

• Antun Šimčik (1893–1970), filolog, lingvista, překladatel a etnograf
• Josip Salač (1908–1975), teolog, pomocný biskup záhřebský
• Franjo Knebl (1915 – 2006), generál, politik a diplomat
• Božidar Grubišić (1925–2000), novinář, publicista
• Jaroslav Dietl (1929–1985), český spisovatel a scenárista
• Miroslav Jilek (1945–2005), sociolog
• Jasenko Houra (* 1960), rockový zpěvák a hudebník, člen kapely Prljavo kazalište
• Sanja Doležal (* 1963), zpěvačka a moderátorka
• Mirela Holy (* 1971), politička, ministryně

Odkazy

Reference

Související články

• Pémové

Externí odkazy

• KOKAISL, Petr a kol. Krajané: Po stopách Čechů ve východní Evropě. (online) Praha: Za hranice: Společnost pro rozvojovou spolupráci při Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze, 2009. ISBN 978-80-254-5924-9.
• KOKAISL, Petr a kol. Češi v Chorvatsku Praha: NOSTALGIE, 2012. ISBN 978-80-905365-1-7.
• O Češích v Chorvatsku
• Krajanské dožínky v Chorvatsku (2014)
• Významní Češi v Chorvatsku a Chorvaté českého původu