Pěnice černohlavá

Pěnice černohlavá
Samec
Samice
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia)
Kmen	strunatci (Chordata)
Podkmen	obratlovci (Vertebrata)
Třída	ptáci (Aves)
Podtřída	letci (Neognathae)
Řád	pěvci (Passeriformes)
Čeleď	pěnicovití (Sylviidae)
Rod	pěnice (Sylvia)
Binomické jméno
Sylvia atricapilla (Linnaeus, 1758)
(c) IUCN Red List of Threatened Species, species assessors and the authors of the spatial data., CC BY-SA 3.0 Rozšíření pěnice černohlavé (světle zeleně – hnízdiště, tmavě zeleně – celoroční výskyt, světle modře – migrace, modře – zimoviště, růžově – pravděpodobně vyhynulа)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pěnice černohlavá (Sylvia atricapilla, lidově také „černohlávek“) je malý zpěvný pták z čeledi pěnicovitých.^[2]

Taxonomie

Rozlišuje se celkem 5 poddruhů.

• S. a. atricapilla – Pěnice černohlavá evropská obývá většinu Evropy a západní Sibiř.
• S. a. heineken – Pěnice černohlavá španělská žije na Pyrenejském poloostrově, Madeiře, Kanárských ostrovech a zřejmě též v Maroku a Alžírsku.
• S. a. pauluccii – Pěnice černohlavá italská obývá území od východního Španělska po střední a severní Itálii a zřejmě i Tunisko.
• S. a. dammholzi – Pěnice černohlavá kavkazská žije na Kavkaze a Blízkém východě.
• S. a. atlantis – Pěnice černohlavá atlantská obývá Kapverdské ostrovy a Azory.^[3]

Popis

• Délka těla: 13,5–15 cm
• Rozpětí křídel: 20–23 cm
• Hmotnost: 14–20 g

Jedna z větších pěnic. Snadno se pozná podle typické čepičky na hlavě, sahající k hornímu okraji oka. Dospělý samec má čepičku černou (od prvního přepeření do konce zimy hnědou, černou nebo černohnědou); svrchu je popelavě šedý a zespodu olivově šedý. Samice má čepičku rezavohnědou. Svrchu je tmavěji šedohnědá, naspodu světlejší, ale celkově oproti samci s hnědým nádechem. Mladí ptáci (do prvního přepeření) mají čepičku zbarvenou jako samice. Na ocase nemá v žádném šatu bílou barvu. Nohy i zobák jsou šedé.

Hlas

Vábí tvrdým mlaskavým „tek“, přednášeným samostatně nebo v řadě. V čistém flétnovém zpěvu dokáže mistrně napodobit hlasy jiných druhů ptáků (např. slavíků, kosa, drozdů nebo červenky). Zpívá z vyvýšených míst i při prolézání hustou vegetací.^[3][4]

Rozšíření

Obývá celou Evropu kromě nejsevernější části, vyskytuje se také na západní Sibiři a v severozápadní Africe. Na západě a jihu Evropy je stálá, ostatní populace přezimují ve Středomoří nebo v rovníkové Africe. Evropská populace je odhadována na více než 25 000 000 párů a druh je charakterizován jako zabezpečený.^[5]

Výskyt v Česku

V České republice hnízdí na celém území od nížin až do subalpínského stupně, s nadmořskou výškou se však její početnost snižuje. Její stavy se od počátku 80. let 20. století mírně zvyšují; v letech 1985–1989 byla celková početnost odhadnuta na 600 000–1 200 000 párů, zatímco v letech 2001–2003 již na 800 000–1 600 000 párů.^[3]

Přílet na naše území probíhá od března do dubna, odlet od srpna do září, případně ještě během října až listopadu. Ojediněle v ČR i zimuje, v posledních letech se počet zimujících ptáků (nejčastěji samců) zvyšuje.^[3]

Zimoviště

Původní zimoviště se nacházela v severní Africe. Nově však část středoevropské populace zalétá zimovat do Británie. Zde ptáci využívají britské tradice zimního přikrmování ptactva a nemusejí absolvovat tisíce kilometrů dlouhou cestu do Afriky. Statistické měření u těchto populací prokázalo zkracování letek. ^[6]

Biotop

Je typickým lesním ptákem. Preferuje spíše listnaté a smíšené lesy, ale žije i v lesích jehličnatých, a to jak v ekotonu, tak uvnitř lesů. Obývá též zarostlé parky a zahrady.

Potrava

V hnízdním období se živí hlavně hmyzem (housenkami, brouky, blanokřídlými, dvoukřídlými) a jinými bezobratlými (pavouky, měkkýši), na konci léta a na podzim požírá také bobule a dužnaté plody. Oblíbenou sezonní potravou jsou v červnu bobule bezu černého a v dubnu jmelí bílého listnáčového. Mláďata jsou krmena hmyzem a později i dužnatými plody. Potravu sbírá z listů a větví stromů a keřů, méně často v letu a na zemi.^[3]

Hnízdění

Hnízdí jednotlivě, teritoriálně a monogamně, vzácně se objevují i případy bigamie a účasti cizího samce na péči o mláďata. Na hnízdišti se jako první objevuje samec, který hned zabírá teritorium a označuje ho zpěvem. Během námluv staví několik jednoduchých hnízd, která představuje samici. Ta si buď jedno z nich vybere, nebo postaví nové. Hnízdí obvykle 1× ročně od května do července, při ztrátě snůšky následuje náhradní hnízdění. Hnízdo je obvykle dobře skryto v husté vegetaci (keřích, stromech, popínavých rostlinách, kapradinách) ve výšce do 2 m. Stavebním materiálem je tráva a různé byliny, vystýlka kotlinky je tvořena jemnou trávou, kořínky a žíněmi. Snůška čítá 4–5 (2–7) bílých, nažloutlých, nahnědlých nebo načervenalých, hnědě skvrnitých vajec o rozměrech 19,6 × 14,7 mm, na kterých sedí po dobu 11–12 dnů oba ptáci. Mláďata jsou krmena oběma rodiči a hnízdo opouštějí ve stáří 11–14 dnů. S rodiči zůstávají další 2–3 týdny a pohlavní dospělosti dosahují ve 2. kalendářním roce.

Z 2345 hnízd v ČR byla mláďata úspěšně vyvedena z 38 % hnízd, z 546 hnízd v jižním Německu z 52 % hnízd. Nejčastější příčinou ztrát je predace (více než 90 % případů), ve střední Evropě hlavně kunou a sojkou. Míra přežití v 1. roce života je 32  roční míra přežití u dospělých ptáků 46 %. Nejstarší okroužkovaný pták se dožil 13 let a 22 dnů.^[3]

Kulturní význam

V minulosti byla tato pěnice lidově nazývaná „černohlávek“ žádaným klecním ptákem pro svůj příjemný zpěv. Z toho důvodu byla pochopitelně ceněnou kořistí čižbářů. Odposlechnutí samci (kvalitní zpěváci) se chytali většinou za použití sýčka na lep. Takový lov patřil pro svou náročnost k čihařskému mistrovství a nejlepší černohlávci byli pečlivě opečovávanými chovanci.^[7] Dodnes o pozornosti, jakou tomuto drobnému ptákovi lidé v minulosti věnovali, svědčí i poměrně rozšířené české příjmení Černohlávek.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu pěnice černohlavá na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo pěnice černohlavá ve Wikislovníku