Přádelna Karla Bienerta

Přádelna Karla Bienerta
Areál továrny (2012)
Poloha
Adresa	Bílý Potok, Česko Česko
Souřadnice	50°52′27,12″ s. š., 15°13′6,24″ v. d.
Další informace
Rejstříkové číslo památky	104326 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Přádelna Karla Bienerta je bývalý průmyslový podnik v Bílém Potoce, obci na severu České republiky, ve Frýdlantském výběžku Libereckého kraje.

Továrnu na výrobu příze nechal u soutoku Smědé s Hájeným potokem roku 1852 vybudovat Ignaz Lange. Zájezdní hostinec, jenž s továrnou sousedil, přestavěl na kanceláře a na byty pro nové zaměstnance. V roce 1860 koupili závod bratři Cordellovi.^[1] Od nich ji roku 1882 odkoupil liberecký podnikatel Karl Bienert junior, v té době majitel společnosti Karl Bienert & Sohn.^[2] Podle jiných zdrojů však ještě bratři Cordellovi roku 1884 v továrně vyměnili pohon z vodního kola na parní pocházející z kotle od společnosti Ringhoffer.^[1] Parní stroj měl výkon 130 koňských sil a pomáhal vykrýt nižší průtok v řece Smědé, která od vzniku továrny prostřednictvím vodního kola o průměru 10,8 metru představovala jediný zdroj energie pro celý výrobní proces. I po instalaci parního stroje se ale vodní energie využívalo i nadále, aby se jejím prostřednictvím snížila spotřeba uhlí nutná k pohonu parního stroje.^[3]

Následně Bienert továrnu přestavěl podle plánů stavitele Josefa Niessera,^[2] které zpracoval roku 1882.^[4] Během roku 1902 proběhla modernizace zařízení továrny,^[4] aby se v ní dala zpracovávat česaná a vigoňová příze.^[2] Další úpravy se realizovaly roku 1907, kdy provoz získal vodní turbínu s výkonem 130 koňských sil, která byla navíc vhodněji umístěná než původní vodní kolo, takže odpadl do té doby užívaný úhlový převod na jednotlivé transmise. Původní vývařiště, v němž se do té doby nacházelo vodní kolo, překonávala voda pomocí tlakového potrubí. Výměny se navíc dočkal i parní stroj, jenž měl nově výkon o padesát koňských sil vyšší než předchozí (nově 180 koňských sil) a i ten se osadil tak, aby souhlasil s osami transmisí.^[3]

Továrnu však postihl požár, který ji srovnal se zemí. K neštěstí v noci z 5. na 6. února 1913.^{[2][p 1]} Příčinou požáru byla velká vznětlivost a výbušnost prachu ze spřádané bavlny a také nedostatečný systém protipožárního zabezpečení, který disponoval pouze kbelíky na vodu a pískem.^[1] Neštěstí si vyžádalo životy pěti dělníků a na jejich počest je před továrnou vysazeno pět tújí.^[5] Majitel podniku Karl Bienert plánoval místo opustit, ale jeho vnuk Emil Bienert si ji na svém dědovi vyprosil, protože vycítil potenciál ve vývozu kobercové příze, kterou jeho děd v bělopotocké továrně od roku 1907 produkoval. Emil Bienert si od bank ve Švýcarsku vypůjčil finanční prostředky pomocí nichž továrnu znovu postavil. Navíc si vybudoval síť obchodních kontaktů jak v Indii, tak na Blízkém východě, kam mohl svou kobercovou přízi dodávat jako surovinu pro zhotovování orientálních koberců.^[3]

Autorem obnovené továrny se stal Heinrich Ziegler ze Žitavy.^[3] Navrhl čtyřpodlažní přádelnu o skeletové železobetonové konstrukci dvakrát osm polí (každé o rozměrech 4,08 na 7,15 metru).^[4] Při její jižní stěně naplánoval turbínovou halu, na západní straně strojovnu s kotelnou a u severní stěny přádelny schodišťovou věž s vodní nádrží,^[4] mající objem 30 tisíc litrů vody využitelná při případném požáru. Aby voda v nádrži nezamrzla, zahříval ji tepelný výměník vytápěný parním kotlem.^[3] V samostatných objektech se pak ještě nachází sklady, jež jsou situovány severně od přádelny, a trhárna, která je od přádelny umístěna východním směrem.^[4] Při budování železobetonové konstrukce objektu se využilo cihel z původní vyhořelé továrny, což mělo za následek snížení nákladů na stavbu nových budov.^[3] Instalovaný parní kotel firmy Breitfeld–Daněk byl roku 1926 doplněn dvojicí Francisových turbín značky Voith.^[4] Původní kotel z roku1907 však v továrně zůstal až do 21. století.^[3]

Pokud by v závodě k požáru skutečně došlo a teplota překonala kritický bod v úrovni přibližně 98 stupňů Celsiovy škály, v potrubí rozvedeném po celém areálu objektu, natlakovaném vzduchem a opatřeném takzvanými Sprinklerovými sklápěcími hlavicemi by v místě neštěstí došlo v hlavici k roztavení plíšku spájeného nízkotavným cínem, který držel ucpávku ve formě skleněné kuličky. Následně by vlivem poklesu tlaku vzduchu začala do místa požáru proudit z nádrže voda, jež by současně rozpohybovala malou Peltonovu vodní turbínu, která by rozezněla požární sirénu instalovanou na nádvoří areálu. Vzhledem k tomu, že se v potrubí nacházel natlakovaný vzduch, nedocházelo v zimě k jeho poškození mrazem ani ke korozi.^[3]

Továrník Bienert musel ve třicátých letech 20. století ve svém podniku vlivem hospodářské krize zastavit výrobu.^[1][4][5] Za druhé světové války se v továrně pro wehrmacht montovaly letecká radiokomunikační zařízení, pro něž se jednotlivé součástky vyráběly v okolních provozech.^[3] Počínaje podzimem 1942 v továrně pracovalo více než šedesát ruských a běloruských válečných zajatců.^[1] Vedle telekomunikační výroby zůstala zachována i část textilní produkce, když se zde látkový odpad z fronty trhal a zpracovával na přízi pro technické látky.^[3] Na konci války se dcery majitelů továrny, manželů Bienertových, před blížícími se vojáky Rudé armády po dobu dvou týdnů ukrývaly v někdejším vývařišti vodního kola. Jejich matka jim sem po tu dobu nosila jídlo a pití.^[3]

Když válka skončila, zdejší Němci v rámci odsunu odešli a na jejich místa přicházeli lidé z československého vnitrozemí. Na podnik byla uvalena národní správa.^[1] Odsunutému Emilu Bienertovi švýcarští bankéři neuznali skutečnost, že jeho závod československé úřady zkonfiskovaly, a tak musel ještě po dobu osmnácti let splácet úvěr továrnu, kterou v tu dobu již ve skutečnosti nevlastnil.^[3] Po roce 1948 se přádelna stala součástí národního podniku Fryba a posléze Bytex,^[2][4] který zde vyráběl kobercovou přízi.^[1] V roce 1984 rozbili příznivci hnutí Brontosaurus vodní turbínu přádelny ve snaze o překonání plánovaného množství sesbíraných kovů. Zničené zařízení sloužilo k pohonu transmisí v celé továrně.^[3]

Mezi roky 1990 a 2001 působila v areálu továrny chrastavská^[1] akciová společnost Mykana,^[2][4][5] která se ale na začátku 21. století dostala do hospodářských obtíží, vyhlásila celozávodní dovolenou, během níž byl na Mykanu vyhlášen konkurz,^[5] čímž skončila výroba kobercové příze v bělopotocké továrně.^[3]

Počínaje rokem 2002 je majitelem továrny Pavel Šercl, který v ní provozuje specializovanou dílnu, v níž provádí opravy historické techniky.^[1][2][4] V areálu navíc majitel ve spolupráci s pražským Vojenským historickým ústavem zřídil Jizerskohorské technické muzeum, které prezentuje letecké motory.^[6] V letech 2010 a 2024 postihly Bílý Potok povodně, které poškodily vodohospodáři zanedbávané koryto řeky Smědé. Proudící voda podemlela nosné zdi objektů, jimž tak hrozilo zřícení.^[3] Náklady na opravu se na konci roku 2024 pohybovaly nad třemi miliony korun českých.^[7] Založil proto na platformě Donio veřejnou sbírku, pomocí níž chtěl vybrat částku dva miliony.^[8]

Od 28. dubna 2011 je areál kulturní památkou České republiky.^[9]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Přádelna Karla Bienerta na Wikimedia Commons
• oficiální webová prezentace majitele továrny