Příčka

Příčka se řadí mezi svislé nenosné stavební konstrukce. V obytných prostorech je základní funkcí příčky oddělení dvou typologicky odlišných celků, například ložnice a obývacího pokoje.

Příčky musí splňovat parametry dané odpovídajícími normami, v Česku jsou to ČSN, resp. ČSN EN (tzv. Eurokódy). Mezi základní požadavky na příčky patří: vzduchová neprůzvučnost, tepelný odpor, únosnost a použitelnost s ohledem na stálá a nahodilá zatížení, požární odolnost, zdravotní nezávadnost a v neposlední řadě i estetická hodnota.

Příčky obecně můžeme dělit podle několika kritérií. Zde jsou uvedeny základní dva typy dělení^[1]:

1. z hlediska statického působení
   • podepřené – např. stropní konstrukcí, betonovou mazaninou, atd.
   • zavěšené – např. na strop, méně častý typ
   • visuté – ukotvené a nesené okolními nosnými stěnami
   • kombinované – kombinace předchozích způsobů
2. dle použitého materiálu
   • zděné (cihelné, z lehkých pórobetonových tvárnic, aj.)
   • betonové (tzv. Moniérova příčka)
   • skleněné (ze sklobetonu, z dílců Copilit)
   • z lehkých desek (sádrokartonové, sádrovláknité)
   • z izolačních desek (Heraklit, Lignopor)
   • z úzkých pórobetonových či plynosilikátových dílců

Jsou to příčky tradiční konstrukce. Skladebná tloušťka je obvykle 100 mm (čtvrtcihelné) nebo 150 mm (půlcihelné). Je nutno přihlédnout k účelu a požadovanému zvukovému útlumu. Materiálem jsou zpravidla plné cihly (CP 290 x 140 x 65 mm), příčkovky s dutinami (CdPk290 x 140 x 65), pórobetonové tvárnice (Ytong, Hebel), eventuálně se mohou použít i Hurdisky CsH (nelze doporučit). Jsou nejčastěji řešeny jako podepřené nebo visuté. U druhé varianty se do každé třetí ložné spáry vkládá ocelová výztuž (pásková nebo betonářská ocel). Pro příčky mezi byty se používá příčka dvojitá. Ta má vzduchovou dutinu v které je vložena zvuková izolace (např. Fibrex). Obě dílčí příčky jsou tlusté 150 mm. Pokud jsou v příčce (tloušťky 100 mm) dveře s kovovou zárubní o světlosti větší než 800 mm vkládají se do nadpraží min. dva ocelové dráty. V příčce o tloušťce 150 mm se při otvoru větším než 800 mm dělá železobetonový překlad. Je nutné je omítat. Výhodou je velká zvuková neprůzvučnost a velká pevnost. Nevýhodou je především vysoká pracnost.

• Moniérova příčka – tento typ se dnes již neprovádí. Mezi její výhody patří vysoká únosnost (např. je na ni možno bez obav zavěsit zásobníkový ohřívač-bojler). Používala se hlavně v prům. závodech nebo jako balkónové zábradlí plnostěnné. Je vyztužena ocelovou sítí (Karisíť) nebo perforovaným plechem. Z jedné strany se postavilo bednění a z druhé se prováděla betonáž za současné dostavby bednění. Pravděpodobně by bylo možno použít i torkret.^[2]
• Železobetonové prefabrikované příčky jsou charakteristické hlavně pro totalitní panelovou zástavbu. V různých obměnách se používaly snad ve všech stěnových panelových systémech (VVÚ-ETA, P 1.11, T 06B apod.). Příčky se vyráběly plné nebo s dveřními otvory různých světlostí. Tloušťka je u všech typů cca 80 mm. Příčka se jako prefabrikát vyrobila v panelárně, zamontovaly se zárubně případně provedla povrchová úprava. Zárubně se mohly montovat také až na místě jako obložkové. Příčky se osazovaly před zastropením příslušného podlaží za pomoci zdvihací techniky (jeřábu).

Sklobetonové příčky podrobně popisuje článek sklobeton (konstrukce).

• Sklobetonové příčky ze skleněných tvárnic, které se kladou do železobetonového rámu kotveného do drážky ve zdivu. Skleněné tvárnice mohou být plné pro vnitřní stěny nebo duté pro vnější stěny. V novostavbě se zhotovují až po ukončení sedání objektu.^[3]

• Příčky s dílců Copilit se používaly hlavně v administrativních a veřejných budovách. Jejich základem jsou skleněné úzké dílce tvaru U. Ty se spojují pryžovým těsnicím profilem. Příčka se kotví do obvodového rámu z ocelového profilu U, který je vystlán pružnou podložkou. Musí se dodržet přesně modulová skladba (hlavně celková délka), protože sklo se obtížně řeže.

Jsou v dnešní době velmi oblíbené. Důvodem je relativně snadná montáž, velká variabilita, snadná demontáž, a nižší cena. Převládajícím materiálem jsou sádrokartonové desky (Knauf, Rigips a další). Vyrábějí se v tloušťkách 9,5; 12,5; 15 a 18 mm. Ty se upevňují na nosnou konstrukci (rošt). Rošt může být buď dřevěný (dnes výjimečně) a častěji z pozinkovaných profilů. Obrys příčky se napřed vynese na podlahu. Potom se osadí a upevní vodící profily UW. UW profily je nutné od stěny oddělit těsnicí páskou, která má za úkol především zvýšit zvukoizolační schopnosti příčky. Do těchto profilů se nasouvají dělicí a nosné profily CW. UW a CW profily se k sobě nešroubují. Na hotovou konstrukci se připevní sádrokartonové desky pomocí vrutů do SDK desek. Desky se šroubují výhradně do CW profilu. Spáry v deskách se překryjí bandážovací páskou a třikrát přetmelují tmelem na SDK. Otvory se šrouby se také zatmelí (bandáž není třeba). Styk příčky a okolních stěn se buď překryjí papírovou páskou (dnes ne), nebo se rovněž zabandážují a zasádrují. Rovněž je možno použít trvale pružný tmel (silikon). Tyto příčky jsou vhodné do téměř všech prostor, pouze je nutné volit správný typ sádrokartonové desky (obyčejné – bílé, protipožární – červené, do vlhkých prostor – zelené). Vhodné jsou zejména do rekonstrukcí a adaptací.^[4]

Tento typ se dnes už moc nevyskytuje. Je možno je vidět zejména ve svépomocně stavěných objektech. Dělaly se z Heraklitu nebo Lignoporu, jako dvojité či jednoduché. Desky se sestavovaly na sebe (směrem tloušťky) a kotvily se do drážky ve zdi. Nosnou konstrukci tvořil rošt z dřevěných latí. Spáry desek se přetahovaly buď bandáží jako pruh nebo se přetáhly celé omítkářským pletivem (rabicové, keramid). V současnosti jsou zcela vytlačeny sádrokartonovými příčkami. Příčky se omítají libovolnou omítkou.

Tyto příčky se používaly hlavně u rozsáhlejších staveb, protože zvýšily technologickou rychlost. Dílce mají hmotnost max. 90 kg, aby se daly přenášet ručně. Zpravidla jsou dlouhé na celou světlou výšku (tj. výška od podlahy ke stropu). U stropu i u podlahy jsou ukotveny do ocelového U profilu. Spáry mezi dílci se musí opět bandážovat. Příčky se libovolně omítají.

Při rozhodování o druhu příčky se berou v úvahu požadované vlastnosti jako tepelný odpor, zvukový útlum, průsvitnost či průhlednost a v neposlední řadě také estetické požadavky. Pro půdní vestavby, úpravy v objektech se dřevěnými stropy či při omezeném rozpočtu je vhodné použít sádrokartonové příčky. Při přestavbě v přízemí nebo v objektu s tuhými stropy (hurdisky, porotherm miako, panely, ŽB) nebo tam kde je požadavek na vysoký akustický útlum (mezi byty, mezi ložnicí a koupelnou atd.) je možné či vhodné zvolit cihelné příčky.

Lze se řídit jednoduchým pravidlem pro odhad: čím je příčka těžší, tím má větší útlum zvuku; čím je lehčí, tím má větší tepelný odpor. Pokud předpokládáme větší plochu množství nových příček či příčky z těžších materiálů, je nutné provést statický posudek konstrukcí, které budou příčkami zatěžovány.

• Slovníkové heslo příčka ve Wikislovníku