Příbuzenské vztahy

Příbuzenské vztahy je souhrnný název pro obvykle trvalé vztahy blízkosti mezi lidmi. Rozšiřují původně pouze biologický vztah matky a dítěte, který se u člověka mění na vztahy mezi rodiči a dětmi v tak zvané jádrové (nukleární) rodině. Ve starších společnostech hrály velkou roli i širší příbuzenské vztahy, jimiž se řídila rodová příslušnost a identita, majetkové a dědické poměry i výběr partnera v manželství. Příbuzenské vztahy vznikají jednak narozením (vztahy k rodičům a předkům, ale také k potomkům), jednak smlouvou (sňatek, adopce). V současných společnostech je sice význam příbuzenství menší a omezuje se na velmi blízké vztahy, přesto mají stále velký význam pro osobní identitu, právní a majetkové poměry a podobně.

Potřeba dlouhodobé péče o děti vyvolala u člověka potřebu spolehlivějšího vztahu mezi rodiči a neznáme žádnou společnost, která by se bez nějaké formy společensky a právně uznávaného manželství obešla.^[1] Stejně všeobecný je i kulturní zákaz incestu a nějaká forma exogamie. To neznamená, že by všichni dospělí v manželství žili a mnozí si to ani nemohli dovolit. Právě tak sama existence zákazů svědčí o tom, že se často porušovaly. Přesto všechny starší společnosti (včetně Rakouska-Uherska) výrazně rozlišovaly mezi „legitimními“ a „nelegitimními“ dětmi a rozhodující byl právě manželský původ.

Míra samostatnosti jádrové rodiny v moderních společnostech mimořádně vzrostla, takže Murphy mluví o „nejmladší formě rodiny“, nicméně se i ve starších společnostech příbuzenské vztahy odvíjejí od vztahů v jádrové rodině a těmi je tedy třeba začít. Jádrovou rodinu tvoří rodiče a jejich děti, mezi nimiž vzniká trojí vztah:

• více méně symetrický manželský vztah mezi rodiči,
• výrazně nesymetrický vztah mezi rodiči a dětmi a
• symetrické vztahy mezi sourozenci.

Zatímco každý člověk má své rodiče, ne každý má také potomky a sourozenecký vztah vzniká samozřejmě jen tehdy, je-li dětí víc než jedno. Zatímco manželský vztah může zaniknout, další dva jsou z definice trvalé. Biologicky založený vztah matky (a v menší míře i otce) k dítěti se od začátku kombinuje se vztahy smluvními, které jsou určovány kulturně. To je samozřejmé u manželství, kde naopak zákaz incestu pokrevní příbuzenství vylučuje, ale i u dětí se běžně uznávalo adoptivní rodičovství, které bylo „pokrevnímu“ vztahu společensky i právně rovnocenné.

Ve sběračsko-loveckých společnostech je obstarávání obživy kolektivní činnost celé skupiny a příslušnost ke skupině je dána příbuzenskými vztahy. Každý člen rodu a klanu musí znát své předky, protože jen tak, může prokázat svoji příslušnost. Podle Evans-Pritcharda znali súdánští Nuerové běžně osm generací svých přímých předků. Ještě v zemědělských a pasteveckých společnostech byla rodina především hospodářskou jednotkou a příležitostí k obživě na společném majetku. K rodině či hospodářství se tak počítali i další závislí členové, zejména mladší sourozenci muže a jejich děti.

Protože příbuzenské vztahy v širší rodině začnou brzy být nepřehledné, vytvořily si lidské společnosti různé systémy jejich klasifikace a tak rozlišily, co je významné a co ne. Pozůstatky této klasifikace se zachovaly v jazyce. Jeden ze zakladatelů kulturní antropologie Lewis Henry Morgan rozlišil na tomto základě šest typů příbuzenských systémů:

• Eskymácký nebo lineární, který má pro příbuzné v přímé linii jiná slova (otec, matka, syn, dcera) než pro linie vedlejší (strýc, teta, synovec, neteř atd.), ale nerozlišuje mezi předky z otcovy a matčiny strany; užívá se ve většině moderních společností.
• Súdánský, který je nejsložitější a má pro každé místo v rodokmenu jiné označení.
• Havajský nebo generační, který rozlišuje pouze generaci a pohlaví. "Otec" označuje i všechny (pokrevní) strýce, "matka" všechny tety. Sestry se označují stejně jako sestřenice a synové jako synovci. Užíval se ve společnostech, kde byla příslušnost ke skupině důležitější než postavení v ní.
• Irokézské systémy spojují otce s jeho bratry a matku s jejími sestrami, bratry s bratranci, ale odlišují otcovy bratry od jeho švagrů atd. Jako partnery doporučuje „křížové bratrance“, tj. sestřenice z otcovy strany a bratrance z matčiny.
• Irokézskému systému se podobá systém Vraních indiánů (Crow) a Omahů, které ve vedlejších liniích nerozlišují generace a dávají dohromady všechny matrilineární (Crow) nebo patrilineární (Omaha) mužské či ženské příbuzné.^[2][3]

V odlišném výkladu C. Lévi-Strausse hraje větší roli nepokrevní příbuzenství a princip výměny, zejména výměny nevěst^[ujasnit] při sňatku.^[4]

Rozlišení otcovských a mateřských předků se patrně dříve užívalo i v Evropě a ve staré češtině se například matčin bratr nazýval ujec a jeho žena ujčina. Manželčina sestra byla zelva a její bratr deveř.^[zdroj?] (Vokabulář webový – Slovník staré češtiny ale uvádí pro výraz zelva, že se jednalo o manželovu sestru, deveř jako bratra manžela i manželky.^[5])

• L. Hrdý a kol., Sociální a kulturní antropologie. Praha: SLON 1994
• B. Lutonský - R. Melichar, Základy genealogie. Praha 2003
• L. H. Morgan, Systems of Consanguinity and Affinity of the Human Family. 1871
• R. F. Murphy, Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: SLON 1999
• J. Sokol, Filosofická antropologie. Praha: Portál 2003

• Rodina
• Rodokmen
• Interpersonální vztahy
• Seznam členů rodiny

• (anglicky)
• Introduction into the study of kinship
• D. O'Neil, The Nature of Kinship: An Introduction to Descent Systems and Family Organization Archivováno 27. 6. 2004 na Wayback Machine.
• B. Schwimmer, Kinship and Social Organization: An Interactive Tutorial
• Degrees of Kinship According to Anglo-Saxon Civil Law - Useful Chart (Kurt R. Nilson)
• Catholic Encyclopedia, heslo "Duties of Relatives"