Přístavek

Přístavek (apozice) je větný člen, druh shodného přívlastku. Je tvořen podstatným jménem, popřípadě zájmenem nebo slovním spojením ve funkci podstatného jména. V širším pojetí může přístavek obdobným způsobem doplňovat (duplikovat) i nejmenný větný člen.

Tak jako ostatní druhy přívlastků, i tento může podávat doplňující, upřesňující nebo vysvětlující informaci k rozvíjenému podstatnému jménu. Podle Jazykové příručky ÚJČ se přístavek liší od přívlastku tím, že řídící podstatné jméno nespecifikuje, ale jiným způsobem pojmenovává totéž,[1] mnozí jazykovědci však rozlišují restriktivní (význam zužující) a nerestriktivní přístavky.

Stejně jako všechny shodné přívlastky, i shodný přístavek se s rozvíjeným podstatným jménem shoduje v pádě, čísle i rodu. Jan Gebauer a Václav Ertl považovali nominativ jmenovací za neshodný přístavek, nyní je zvykem ho (případně i jiné, podobné formy citativu) klasifikovat jen jako neshodný přívlastek.

Druhy podle významu

Typologie přístavků není ustálená. Jazyková příručka Internetové jazykové poradny ÚJČ (2008) podle významového vztahu k rozvíjenému výrazu rozlišuje tyto druhy přístavků:[1]

  • zařazující a hodnotící
    • shrnující (může být uvozen slovy zkrátka, prostě, jednoduše apod.) – podtyp zařazujícího a hodnotícícho
  • konkretizující
    • výčtový (může být uvozen výrazy například, zejména, mimo jiné, tedy, tj. apod.) – podtyp konkretizujícího
  • vysvětlující (může být uvozen výrazy tj., tzv., totiž, tedy, a to apod.)

Druhy podle gramatické formy

V některých případech, zejména u rozvitých přístavků, se gramatickou formou rozlišuje významová role podobně jako je tomu u ostatních rozvitých přívlastků.

Volný přístavek

Přístavek volný (volně připojený) vysvětluje nebo vykládá představu označenou v rozvíjeném členu. Významově a syntaxí se podobá vedlejší větě vztažné nebo vložené větě vysvětlovací. Přístavek volný je vysvětlovací obměnou výrazu základního. Ve spojení s přístavkem volným se základním výrazem vyjadřuje pojem užší, přístavkem pojem širší, tj. přístavek pouze vytýká některý ze znaků toho pojmu jako vysvětlení (explikaci), jako pomůcku k zařazení, ale není ho zapotřebí k vymezení nebo k rozlišení.[2]

Volný přístavek stojí za rozvíjeným výrazem a od ostatních větných členů se odděluje čárkou. Může být jednoslovný i víceslovný.

Příklady (přístavek je označen kurzívou):

  • Jan Hus, kazatel, byl upálen v Kostnici.
  • Prahou, hlavním městem České republiky, protéká řeka Vltava.
  • Hlavním městem České republiky, Prahou, protéká řeka Vltava.

Volný přístavek může být uvozen vazbami jako totiž, a to. Na spojení slovy to jest lze rovněž pohlížet jako na přístavkové. Volným přístavkem je i akademický titul uváděný za jménem.

Těsné přístavky

Přístavek těsný (těsně připojený) obvykle zužuje význam rozvíjeného slova, syntaxí i významem se podobá nominativu jmenovacímu, od nějž se liší zejména tím, že si při skloňování zachovává ohebnost ve shodě s rozvíjeným jménem (s paní kněžnou, o městě Praze). Takový přístavek těsný je nedělitelnou částí celého rozvitého výrazu. Ve spojení s přístavkem těsným se základním výrazem vyjadřuje pojem širší a přístavkem pojem užší, tj. přístavek zužuje význam základního jména a je nutný k jeho vymezení nebo rozlišení, tj. distinkci nebo determinaci.[2]

Mnohdy, například u krátkých, nerozvinutých či málo rozvinutých přístavků a v případech, kdy mezi vysvětlujícím a určujícím významem přístavku není zřejmý rozdíl, se však tento rozdíl stírá a používá se těsná forma i pro vysvětlující význam, volná forma je pak příznakem důrazu či citovosti.[2] Za těsný přístavek se považuje i ten, který je s rozvíjeným jménem spojený spojkami aneb, čili, neboli (např. chlorid sodný neboli kuchyňská sůl), přestože jde o vysvětlující význam.

Těsný přístavek stojí rovněž zpravidla za rozvíjeným výrazem a od ostatních větných členů se čárkou neodděluje (přístavek je označen kurzívou):

  • Kazatel Jan Hus byl upálen v Kostnici. (Slovy Jan Hus se upřesňuje slovo kazatel – zároveň tím zužuje jeho význam – věta znamená: „Kazatel, který se jmenuje Jan Hus, byl upálen v Kostnici.“)
  • Hlavním městem České republiky Prahou protéká řeka Vltava. (Základem sdělení je, že hlavním městem České republiky protéká řeka Vltava, a jméno města je doplňující informací – správněji by měl být použit přístavek volný, protože tato informace nezužuje rozsah prvního určení.)

V některých případech však může být za přístavek z obsahového hlediska považován první z dvojice po sobě následujících členů. Významově však v takovém případě jde o přístavek vysvětlující, nikoliv restriktivní (význam zužující):

  • Kazatel Jan Hus byl upálen v Kostnici. (Slovo kazatel upřesňuje profesi Jana Husa – v tomto významu znamená věta totéž co „Jan Hus, kazatel, byl upálen v Kostnici“.)
  • Hlavním městem České republiky Prahou protéká řeka Vltava. (Základem sdělení je, že Prahou protéká řeka Vltava, a mimo to věta sděluje postavení Prahy v republice – tj. věta by znamenala „Prahou, hlavním městem České republiky, protéká řeka Vltava“.)

Těsným přístavkem je v podstatě i příjmení, je-li uváděno obvyklým způsobem současně s křestním (rodným) jménem (také může být za přístavek považováno křestní jméno vůči příjmení). Podobným způsobem se připojují i různé přezdívky a tituly, například Mistr Jan Hus, František kardinál Tomášek apod. Akademické tituly uváděné před jménem jsou těsnými přístavky; akademické tituly za jménem jsou volnými přístavky a pokračuje-li za nimi věta dále, jsou oddělovány z obou stran čárkou: (Prof. RNDr. Josef Vopička, CSc., Dr. rer. nat., vedoucí katedry XY..., dobrušský rodák, obdržel Čestnou plaketu města Ulánbátar.). Liší se výklady, zda a kdy tituly hodnotit jako přístavky zařazující, hodnotící, vysvětlující či konkretizující.

V některých případech si užití těsného přístavku určujícího konkuruje s užitím nominativu jmenovacího, přičemž záleží na jazykových zvyklostech a vývoji jazyka, která z možností je u kterých spojení preferována:

  • do města Brna (Brno je těsný přístavek rozvíjející slovo město) × do města Brno (Brno je nominativ jmenovací)
  • v časopise Mladém světě × v časopise Mladý svět

Je-li přívlastkem osobní jméno, ve spisovném jazyce se používá jako přístavek shodný. V nespisovném jazyce však sílí tendence nahrazovat zejména v případě příjmení tvar vokativu tvarem nominativu (pane Novák místo pane Nováku).

Širší pojetí přístavku

V širším pojetí je přístavek chápán jako větný člen, který označuje tutéž skutečnost jako rozvíjený větný člen. Přístavkem pak může být libovolný větný člen:[3]

Přístavek je třeba rozlišovat od několikanásobného větného členu, který označuje různé jevy skutečnosti:

  • Děda Lebeda, vysloužilý námořník (přístavek), potkal v lese kamaráda. x Děda Lebeda a vysloužilý námořník (několikanásobný větný člen) se potkali v lese.

Bez znalosti kontextu a bez užití spojky tento rozdíl nemusí být vždy zřejmý:

  • Děda Lebeda, vysloužilý námořník, Jája a Pája šli do lesa. (?)

Reference

  1. ↑ a b Psaní čárky ve větě jednoduché : Přístavek, jazyková příručka Internetové jazykové poradny ÚJČ, 2008
  2. ↑ a b c Jeden soused, jménem Vávra, Naše řeč, ročník 28/1944, č. 3, s. 52–55.
  3. ↑ NOVOTNÝ, Jiří a kolektiv. Mluvnice češtiny pro střední školy. Praha: Fortuna, 1992. ISBN 80-85298-32-5. S. 76–77. 

Literatura

  • KARLÍK, Petr, a kol. Příruční mluvnice češtiny. 2., oprav. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 799 s. ISBN 80-7106-134-4. Kapitola „Větné členy komplexní (přístavek)", s. 519–522. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Ambox globe content.svg
A globe icon in the Ambox-content style. This icon is used for important issues relating to the world and for stating the bias of worldwide information.