Přechod Venuše

Přechod Venuše 8. června 2004
Videozáběr počátku přechodu Venuše roku 2004, pořízený v ultrafialovém spektru
(TRACE)

Přechod Venuše (též tranzit Venuše) přes sluneční disk je astronomická událost, během níž planeta Venuše projde přímo mezi Sluncem a Zemí, a zakryje tak malou část slunečního kotouče. Venuše může být během přechodu pozorována ze Země jako malý černý disk pohybující se napříč slunečním kotoučem. Přechody Venuše obvykle trvají několik hodin[1] (např. přechod z roku 2004 trval 6 hodin[2]). Přechod je podobný zatmění Slunce Měsícem, ovšem Venuše se vzhledem ke své vzdálenosti od Země jeví mnohem menší, ačkoliv ve skutečnosti je její průměr téměř čtyřikrát větší než průměr Měsíce a takřka shodný se Zemí. V počátcích astronomie se přechod Venuše využíval k měření sluneční paralaxy a následnému výpočtu vzdálenosti Země od Slunce.[1]

Přechody Venuše patří mezi nejvzácnější předpověditelné astronomické úkazy. V současné době lze každých 243 let pozorovat dvě dvojice přechodů, kdy dva přechody od sebe dělí 8 let, po nichž následují dlouhé pauzy se střídavou délkou 121,5 a 105,5 roku.[3] Poslední dvojice přechodů byla pozorována 8. června 2004 a 6. června 2012. Nejbližší další dvojice přechodů se odehraje v prosinci 2117 a prosinci 2125.[1]

Přechod Venuše je možné bezpečně sledovat za dodržení stejných opatření, jako při pozorování částečného zatmění Slunce. Pozorování zářivého povrchu Slunce (tzv. fotosféry) nechráněným zrakem může rychle vyústit ve vážné a často i trvalé poškození zraku.[4]

Konjunkce

Znázornění úhlu mezi oběžnými rovinami Venuše a Země

Rovina oběžné dráhy Venuše svírá s rovinou oběžné dráhy Země úhel 3,4°. Důsledkem je, že během dolních konjunkcí (kdy se obě planety nacházejí na téže straně Slunce) Venuše obvykle projde nad nebo pod slunečním kotoučem.[5] Vzdálenost planety od Slunce při pohledu ze Země může být až 9,6°.[6] Protože úhlový průměr Slunce je asi půl stupně, může kolem něj Venuše během běžné konjunkce procházet i ve vzdálenosti větší než 18 průměrů slunečního kotouče.[5] Přechod je ze Země viditelný pouze tehdy, pokud konjunkce Venuše se Zemí nastane poblíž jednoho z uzlů její dráhy (tj. místa, kde dráha Venuše protíná oběžnou rovinu Země, tzv. ekliptiku) nebo přímo v něm.[6]

Přechody Venuše sledují 243letý cyklus. Během něj lze obvykle pozorovat dvě dvojice přechodů. Každá dvojice je od sebe oddělená 8 lety a mezi dvěma dvojicemi uběhne vždy střídavě 121,5 a 105,5 roku.[3] Cyklus má délku 243 let, protože 243 pozemských siderických let má 88 757,3 dní a současně 395 siderických let Venuše má 88 756,9 dní. V těchto periodách se tedy obě planety vrací do přibližně stejné vzájemné polohy. Tato doba odpovídá také 152 synodickým periodám Venuše.[7]

Současné periody o délce 105,5, 8, 121,5 a 8 let v rámci 243letého cyklu jsou způsobeny malým rozdílem v délkách siderických let obou planet. Před rokem 1518 se v rámci cyklu střídaly tři periody o délkách 8, 113,5 a 121,5 let a před rokem 546 proběhlo 8 přechodů za sebou vždy po 121,5 letech. Současná podoba cyklu skončí roku 2846, kdy se počet period opět sníží na tři a jejich délky budou 105,5, 129,5 a 8 let. Z toho vyplývá, že 243letý cyklus je poměrně stabilní a mění se pouze počet přechodů planety a doba, kdy nastávají.[1][8]

Čtyři kontakty disku Venuše se slunečním kotoučem. Pro názornost je průměr planety vůči Slunci větší, než jak by ho ve skutečnosti viděl pozemský pozorovatel.

Kontakty

Při přechodu Venuše lze pozorovat čtyři tzv. kontakty planety se slunečním kotoučem:

  • První kontakt: Venuše je ještě zcela mimo sluneční disk, kterého se právě poprvé dotkla, a pohybuje se směrem dovnitř
  • Druhý kontakt: Venuše se ocitá zcela uvnitř slunečního disku, přestává se dotýkat jeho okraje a dále se pohybuje směrem dovnitř
  • Třetí kontakt: Venuše je stále zcela uvnitř slunečního disku a právě se znovu dotkla jeho okraje, pohybuje se směrem ven
  • Čtvrtý kontakt: Venuše zcela opouští sluneční disk[4][9]

Dalším význačným bodem je střed či maximální fáze přechodu, kdy se Venuše ocitá uprostřed své cesty napříč slunečním kotoučem.[4][9]

Starověká a středověká pozorování

Pohyby planety Venuše zaznamenávali již starověcí řečtí, egyptští, babylonští i čínští hvězdáři. Staří Řekové považovali večerní a ranní východy Venuše za různá tělesa, přičemž Večernici nazývali Hesperos a Jitřenku Fosforos.[10] Za prvního Řeka, který si uvědomil, že se jedná o jednu planetu, bývá považován Pythagoras.[11] Hérakleidés z Pontu si všiml, že Venuše prochází někdy nad a někdy pod slunečním kotoučem. Někteří historikové z toho vyvozují, že si byl vědom faktu, že Venuše obíhá okolo Slunce a nikoliv okolo Země.[12][13] Nic však nenasvědčuje tomu, že by některá z těchto kultur věděla o přechodech Venuše přes sluneční disk.

Venuše byla známá též americkým předkolumbovským civilizacím. Mayové ji nazývali Noh Ek („Velká hvězda“) nebo také Xux Ek („Vosí hvězda“)[14] a ztotožňovali ji s bohem Kukulkánem (Aztékům pak pravděpodobně známý jako Quetzalcoatl, tj. „Opeřený had“). V tzv. Drážďanském kodexu je zmapován celý cyklus Venuše.[15] Nic ovšem nenasvědčuje tomu, že by Mayové měli také znalosti o přechodech planety přes sluneční disk.

První, byť ne zcela potvrzené zprávy o pozorování přechodu Venuše máme od středověkého perského učence Ibn Síná, známějšího pod polatinštěným jménem Avicenna (980–1037), který údajně Venuši pozoroval jako skvrnu na slunečním disku. Ačkoliv o tomto údajném pozorování a jeho interpretaci panují pochybnosti, zcela vyloučit to nelze. První skutečně potvrzená pozorování jevu však pocházejí až ze 17. století.[16]

Novověká pozorování

Změřením doby přechodu Venuše lze určit sluneční paralaxu

Původní zájem vědců o přechod Venuše byl, kromě vzácnosti jevu, motivován především snahou vypočítat velikost sluneční soustavy. Ačkoliv astronomové už v 17. století uměli vypočítat poměrnou vzdálenost planet od Slunce a vyjádřit ji v astronomických jednotkách, absolutní hodnota této vzdálenosti byla v této době ještě neznámá.

1631 a 1639

Jeremiah Horrocks při prvním pozorování přechodu Venuše roku 1639. Obraz Slunce se promítá přes dalekohled na stínítko.
(W. R. Lavender)

Jako první předpověděl přechod Venuše Johannes Kepler. Z údajů o oběžných dráhách planet v jeho Rudolfinských tabulkách z roku 1627 vyplývalo, že planeta přejde přes sluneční kotouč 7. prosince 1631.[17] Podobně předpověděl také přechod Merkuru, který se měl odehrát přesně o měsíc dříve, 7. listopadu 1631, a který úspěšně pozoroval francouzský astronom Pierre Gassendi.[18] Keplerovy výpočty však nebyly dostatečně přesné na to, aby si uvědomil, že přechod Venuše nebude viditelný z větší části Evropy, a tak se za ním do jiných oblastí žádný astronom nevypravil.[17] Sám Kepler se tohoto data nedožil – zemřel 15. listopadu 1630, rok před očekávanou událostí.

První vědecká pozorování přechodu Venuše se tak uskutečnila až 4. prosince 1639, kdy ho z vesnice Much Hoole poblíž Prestonu v severozápadní Anglii sledoval Jeremiah Horrocks a nedaleko odtud ze Salfordu poblíž Manchesteru další anglický astronom William Crabtree. Kepler přitom předpověděl přechody pouze v letech 1631 a 1761; na rok 1639 předpovídal, že Venuše sluneční kotouč těsně mine. Horrocks však Keplerovy výpočty oběžné dráhy Venuše opravil a uvědomil si, že přechody této planety přes sluneční disk se odehrávají ve dvojicích, navzájem od sebe vzdálených osm let. Díky tomu se Horrocks a jeho přítel Crabtree stali jedinými, kdo událost pozoroval. Ačkoliv si Horrocks nebyl zcela jist přesným časem, předpověděl, že přechod začne přibližně v 15:00. Aby mohl pozorovat bez nebezpečí poškození zraku, zaostřil pomocí jednoduchého dalekohledu obraz Slunce na malý papír, a přestože bylo zataženo, strávil u dalekohledu většinu dne. Nakonec mu přálo štěstí a v 15:15, půl hodiny před západem, se Slunce ukázalo mezi mraky. Zatímco Crabtreemu počasí a snad také radost ze zážitku neumožnily provést žádná měření, Horrocks dokázal změřit úhlovou velikost Venuše. Na základě mylné teorie, že velikost planet je přímo úměrná jejich vzdálenosti od Slunce tak, aby při pohledu ze Slunce byly jejich úhlové velikosti stejné, pak odhadl vzdálenost Země od Slunce na 59,4 milionu mil, tj. 95,6 milionu kilometrů.[19] Přesto byl tento údaj mnohem přesnější než veškeré předchozí odhady, ačkoliv od správné hodnoty 149,6 milionu km se stále významně lišil. Horrocksova pozorování byla zveřejněna ve spise Venus in Sole Visa (česky Venuše před Sluncem spatřená[20]) až roku 1662, dlouho po jeho smrti.[21]

1761 a 1769

Přechod Venuše přes sluneční disk, jak jej zakreslili James Cook a Charles Green na Tahiti, 1769

Roku 1761 pozoroval přechod Venuše v Sankt Petěrburgu Michail Lomonosov, který si všiml lomu slunečních paprsků na okraji planety. Na počátku přechodu zaznamenal kolem Venuše v místech, která ještě nepřišla do kontaktu se slunečním kotoučem, světlý prstenec. Stejný prstenec pak pozoroval i po třetím kontaktu na konci přechodu. Lomonosov správně usoudil, že prstenec lze vysvětlit pouze existencí atmosféry na Venuši.[22][23]

Přechod Venuše roku 1882

Dvojici přechodů v letech 1761 a 1769 využili astronomové k určení přesnější hodnoty astronomické jednotky za pomocí sluneční paralaxy a Keplerova třetího zákona. Tuto metodu poprvé popsal skotský matematik a astronom James Gregory ve svém díle Optica Promota z roku 1663. Metoda byla založena na přesném změření malého časového rozdílu v počátcích nebo koncích přechodu pozorovaných z navzájem velmi vzdálených stanovišť na zemském povrchu. Vzdálenost mezi stanovišti potom posloužila jako základ pro trigonometrický výpočet vzdálenosti Země od Venuše a od Slunce.[24][25]

S myšlenkou expedic do nejrůznějších oblastí světa, odkud bude možné přechod pozorovat a vzájemným porovnáním údajů pak vypočítat sluneční paralaxu, přišel již roku 1716 Edmund Halley,[24] který však zemřel téměř dvacet let před jejím uskutečněním. Početné výpravy, které za pozorováním přechodu roku 1761 vyrazily, jsou považovány za jeden z prvních případů široké mezinárodní vědecké spolupráce. Při prvním z dvojice přechodů se do různých míst světa, včetně Sibiře, Newfoundlandu a Madagaskaru, vydali vědci z Velké Británie, Rakouska a Francie.[26] Příležitost k pozorování přinejmenším části přechodu měla většina z nich, mezi nimi např. Jeremiah Dixon a Charles Mason na mysu Dobré naděje.[27] Roku 1769 astronomové vyrazili zase do Hudsonova zálivu, na Kalifornský poloostrov (tehdy pod španělskou nadvládou) a opět do Norska. Přechod byl pozorován též z Tahiti v rámci první průzkumné cesty kapitána Cooka,[28][29] a sice z místa, kterému se dodnes říká „Point Venus“.[30] Český astronom Christian Mayer sledoval přechod ze Sankt Petěrburgu, kam ho pozvala carevna Kateřina Veliká, ovšem jeho pozorování z větší části zmařila zatažená obloha.[31] Smůla provázela zejména francouzského astronoma Guillauma Le Gentil, který při své neúspěšné snaze spatřit alespoň jeden z obou přechodů strávil na cestách 11 let a 6 měsíců, během nichž ztratil svou ženu i majetek, neboť byl prohlášen za mrtvého. O více než sto dvacet let později jeho osudy posloužily jako předloha divadelní hry Transit of Venus kanadské autorky Maureen Hunter.[26]

Efekt černé kapky při přechodu Venuše roku 2004

Kvůli tzv. efektu černé kapky (též známému jako Bailyho kapka) nebylo možné změřit počátek a konec přechodu s dostatečnou přesností. Efekt černé kapky byl dlouho připisován husté atmosféře Venuše a původně byl dokonce považován za důkaz její existence. Současné studie však prokázaly, že se jedná jen o optický efekt způsobený rozmazáním obrazu planety turbulencemi v zemské atmosféře nebo vadami dalekohledu.[32][33] Roku 1771 francouzský astronom Jérôme Lalande využil údajů získaných během přechodů v letech 1761 a 1769 a vypočítal hodnotu astronomické jednotky, která podle něj dosahovala 153 milionů kilometrů (±1 milion km). Ačkoliv přesnost stále nebyla s ohledem na efekt černé kapky velká, přesto se ve srovnání s Horrocksovými výpočty jednalo o znatelný pokrok.[26]

1874 a 1882

Přechod Venuše roku 2004

Lalandem vypočtenou hodnotu astronomové dále zpřesňovali během přechodů v letech 1874 a 1882. Roku 1874 se několik expedic vydalo na Kerguelenské ostrovy. Tentokrát již astronomové mohli využít výhod vynálezu fotografie, který jim umožnil mikrometrická měření vzdálenosti Venuše od okraje slunečního kotouče, takže již nebyli odkázáni na prchavé okamžiky kontaktů na počátku a konci přechodu. Využití našly také tzv. heliometry, původně určené na měření slunečního průměru. I tato měření však byla stále zatížena velkou chybou.[25] Americký astronom Simon Newcomb zkombinoval data ze čtyř posledních přechodů a odvodil hodnotu astronomické jednotky na 149,59 milionu kilometrů (±0,31 milionu km).

2004 a 2012

V současné době se již výpočty pomocí paralaxy k určení hodnoty astronomické jednotky nepoužívají, neboť moderní metody využívající vesmírných sond či radarových pozorování těles sluneční soustavy umožnily určit její hodnotu s přesností ±30 m.[26][33] Přesto roku 2004 přechod Venuše opět vzbudil zájem vědců, kteří událost využili k měření míry poklesu slunečního záření během zákrytu, čímž se snažili zpřesnit metody hledání extrasolárních planet.[33][34] Dnes se planety u jiných hvězd hledají dvěma způsoby. Prvním je měření změn ve vlastním pohybu hvězdy nebo změn v Dopplerově posuvu, způsobených změnou radiální rychlosti hvězdy. Takto lze detekovat velké exoplanety o rozměrech Jupiteru či Neptunu obíhající v blízkosti hvězdy, které svou gravitací dokáží tuto hvězdu nepatrně vychýlit. Další metodou je využití gravitační mikročočky, kdy planeta přecházející před hvězdou způsobí efekt podobný tzv. Einsteinovu prstenu.[35] Měření poklesu intenzity světla během přechodu planety přes disk hvězdy by však mohlo být mnohem citlivější a mohlo by umožnit hledat i malé planety.[33] Tato metoda je ovšem velmi náročná na přesnost měření: např. přechod Venuše způsobí, že jasnost Slunce poklesne pouze o hodnotu 0,001, a pokles jasnosti hvězdy způsobený přechodem malé exoplanety by byl podobně nepatrný.[36]

Zatím poslední přechod proběhl 6. června 2012. Nejlépe viditelný byl v některých částech Tichomoří, z Česka bylo možné pozorovat v časných ranních hodinách jen jeho poslední čtvrtinu.[37]

William Crabtree pozoruje přechod Venuše roku 1639. Freska F. M. Browna z roku 1893 na manchesterské radnici

Přechody v minulosti a budoucnosti

V současné době se přechody Venuše přes sluneční disk mohou odehrávat pouze v červnu nebo prosinci (viz tabulku). Tato kalendářní data se však pomalu zpožďují; před rokem 1631 připadaly na přechody měsíce květen a listopad.[1] Přechody se odehrávají ve dvojicích, přičemž druhý z nich nastává po osmi letech, takřka ve stejné datum. Důvodem je, že 8 pozemských let je téměř stejně dlouhých jako 13 oběhů Venuše, takže každých osm let se obě planety vůči sobě nacházejí přibližně ve stejné pozici. Tato konjunkce však není dostatečně přesná na to, aby se mohly opakovat tři nebo i více přechodů po sobě, protože Venuše na místo pokaždé dorazí o 22 hodin dříve než při předchozí události.[1] Poslední přechod, který neproběhl ve dvojici, se odehrál roku 1396 a znovu se tak stane roku 3089. Roku 2854 (kdy má proběhnout druhý přechod z dvojice 2846/2854) Venuše z pohledu pozemského rovníku sluneční kotouč těsně mine, ovšem v některých částech jižní polokoule bude viditelný alespoň částečný přechod.[1]

Přechody Venuše v minulosti
Datum
přechodu		Čas (UTC)PoznámkaOblast pozorování
(HM Nautical
Almanac Office)
ZačátekStředKonec
23. listopadu 139615:4519:2723:09Poslední přechod, který se neodehrál ve dvojici[1]
25.–26. května 151822:46
25. května		01:56
26. května		05:07
26. května		Cyklus nabývá dnešní podoby, kdy během 243 let proběhnou dvě dvojice přechodů[2]
23. května 152616:1219:3521:48Poslední přechod před vynálezem dalekohledu[3]
7. prosince 163103:5105:1906:47Předpovězený Johannem Keplerem[4]
4. prosince 163914:5718:2521:54První přechod pozorovaný anglickými astronomy Jeremiahem Horrocksem a Williamem Crabtreem[5]
6. června 176102:0205:1908:37Michail Lomonosov pozoruje atmosféru Venuše[6]
3.–4. června 176919:15
3. června		22:25
3. června		01:35
4. června		První výprava kapitána Cooka na Tahiti[7]
9. prosince 187401:4904:0706:26Pietro Tacchini vede expedici do Muddapuru v Indii, francouzská expedice míří na Campbellovy ostrovy u Nového Zélandu[8]
6. prosince 188213:5717:0620:15John Phillip Sousa na oslavu události zkomponoval pochod The Transit of Venus[33][9]
8. června 200405:1308:2011:26Různá média přenášejí záběry přechodu Venuše živě do celého světa[10]
5.–6. června 201222:09
5. června		01:29
6. června		04:49
6. června		Pozorovatelné z Havaje, Aljašky, Austrálie, Pacifiku a východní Asie, počátek přechodu viditelný též ze Severní Ameriky a konec z Evropy.[11]
Přechody Venuše v budoucnosti
Datum
přechodu		Čas (UTC)PoznámkaOblast pozorování
(HM Nautical
Almanac Office)
ZačátekStředKonec
10.–11. prosince 211723:58
10. prosince		02:48
11. prosince		05:38
11. prosince		Pozorovatelné ve východní Číně, Japonsku, Tchaj-wanu, Indonésii a Austrálii, částečně pozorovatelné na západním pobřeží Spojených států, v Indii, většině Afriky a na Blízkém východě[12]
8. prosince 212513:1516:0118:48Pozorovatelné v Jižní Americe a na východě Spojených států, částečně pozorovatelné na západě Spojených států, v Evropě a v Africe[13]
11. června 224708:4211:3314:25Pozorovatelné v Africe, Evropě a na Blízkém východě, částečně pozorovatelné ve východní Asii, Indonésii a v Severní a Jižní Americe[14]
9. června 225501:0804:3808:08Pozorovatelné v Rusku, Indii, Číně a Západní Austrálii, částečně pozorovatelné v Africe, Evropě a na západě Spojených států[15]
12.–13. prosince 236022:32
12. prosince		01:44
13. prosince		04:56
13. prosince		Pozorovatelné v Austrálii a většině Indonésie, částečně pozorovatelné v Asii, Africe a na západě Severní a Jižní Ameriky[16]
10. prosince 236812:2914:4517:01Pozorovatelné v Jižní Americe, západní Africe a na východním pobřeží Spojených států, částečně pozorovatelné v Evropě, na západě Spojených států a na Blízkém východě[17]
12. června 249011:3914:1716:55Pozorovatelné na většině území Severní a Jižní Ameriky, v západní Africe a v Evropě, částečně pozorovatelné ve východní Africe, na Blízkém východě a v Asii[18]
10. června 249803:4807:2511:02Pozorovatelné ve většině Evropy, v Asii, na Blízkém východě a ve východní Africe, částečně pozorovatelné na východě Severní a Jižní Ameriky, v Indonésii a v Austrálii[19]

Vzácné úkazy doprovázející přechod Venuše

Někdy Venuše přejde pouze po okraji slunečního kotouče. V takovém případě je možné, že v některých částech Země je viditelný pouze částečný přechod (tj. bez druhého a třetího kontaktu). Poslední přechod tohoto typu proběhl 6. prosince 1631 a další nastane 13. prosince 2611.[1] Také může nastat případ, kdy v některých částech světa je viditelný částečný přechod, zatímco při pohledu z jiných částí Země Venuše zcela Slunce mine. Takový přechod proběhl naposledy 19. listopadu 541 př. n. l. a znovu se tak stane 14. prosince 2854.[1]

Extrémně vzácnou událostí je současný přechod planet Venuše a Merkuru. Naposledy takový případ nastal 22. září 373 173 př. n. l., a opět se tak stane 26. července 69 163. Další simultánní přechod bude následovat až v roce 224 508.[38][39] Podobně vzácným úkazem je i přechod Venuše probíhající současně se zatměním Slunce, kdy sluneční disk zakryje i Měsíc. Naposledy se tak stalo při prstencovém zatmění 1. listopadu 15 607 př. n. l. a znovu tato konstelace nastane při tzv. kombinovaném zatmění Slunce 5. dubna 15 232.[38][40] Ovšem 3. června 1769 byli pozorovatelé této události velmi blízko, neboť úplné zatmění Slunce, viditelné ze Severní Ameriky, Evropy a severní Asie, nastalo pouhý den po přechodu Venuše přes sluneční disk.[41]

Přechod Venuše lze bezpečně sledovat pomocí brýlí na pozorování Slunce

Bezpečnost pozorování

Nejbezpečnější způsob pozorování přechodu je promítání obrazu Slunce pomocí dalekohledu, triedru nebo dírkové komory na plátno, ovšem událost je možné sledovat i přímo za použití speciálních filtrů (např. astronomický sluneční filtr pokrytý tenkou vrstvou chrómu či hliníku), brýlí na pozorování Slunce nebo ochranného svářečského skla. Dříve využívané ochranné pomůcky, jako např. osvícený černobílý fotografický film, se již nepovažují za bezpečné, neboť malé vady filmu mohou způsobit, že škodlivé ultrafialové záření tímto filtrem projde. Vyvolaný barevný film zase (na rozdíl od černobílého) neobsahuje stříbro, takže je průhledný pro infračervené záření, což může vést k popáleninám na sítnici. Přímé pozorování Slunce bez použití filtru nebo s nevhodným filtrem může způsobit poškození buněk sítnice, a tím dočasnou nebo i trvalou ztrátu zraku.[4][42]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Transit of Venus na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e f g h i ESPENAK, Fred. Transits of Venus, Six Millennium Catalog: 2000 BCE to 4000 CE [online]. NASA, 2004-02-11 [cit. 2009-03-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-12-05. (anglicky) 
  2. ↑ 2004 Transit of Venus [online]. HM Nautical Almanac Office, rev. 2007-11-05 [cit. 2009-03-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-12-25. (anglicky) 
  3. ↑ a b BOUŠKA, Jiří; VANÝSEK, Vladimír. Zatmění a zákryty nebeských těles. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1963. Kapitola IV.6 Přechody planet přes sluneční disk, s. 130–132. 
  4. ↑ a b c d Transit of Venus – Safety [online]. University of Central Lancashire [cit. 2009-03-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2004-02-06. (anglicky) 
  5. ↑ a b Venus compared to Earth [online]. European Space Agency, 2000 [cit. 2009-03-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ a b GIESEN, Juergen. Transit Motion Applet [online]. 2003 [cit. 2009-03-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-04-05. (anglicky) 
  7. ↑ Der Zyklus der Venusdurchgänge [online]. [cit. 2009-03-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-06-29. (německy) 
  8. ↑ WALKER, John. Transits of Venus from Earth [online]. Fourmilab Switzerland [cit. 2009-03-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ a b Přechod Venuše přes Slunce. In: PŘÍHODA, Pavel, et al. Hvězdářská ročenka 2004. Praha: Hvězdárna a planetárium hl. m. Prahy, 2003. ISBN 80-86017-38-9. S. 119.
  10. ↑ RINCON, Paul. Planet Venus: Earth's 'evil twin. BBC News [online]. 7. listopad 2005 [cit. 2009-03-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ Mariner-Venus 1962. Final Project Report. Washington, D.C.: NASA, 1965. Dostupné online. Kapitola History of Knowledge About Planet Venus, s. 3. (anglicky) PDF. 
  12. ↑ O'CONNOR, J. J.; ROBERTSON, E. F. Heraclides of Pontus [online]. School of Mathematics and Statistics, University of St Andrews, Scotland, 1999-04 [cit. 2009-03-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ HRADEČNÝ, Pavel, et al. Dějiny Řecka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-192-1. Kapitola Kultura klasického Řecka, s. 50. 
  14. ↑ MORLEY, Sylvanus G. The Ancient Maya. 5. vyd. Stanford: Stanford University Press, 1994. ISBN 9780804723107. (anglicky) 
  15. ↑ BÖHM, Bohumil; BÖHM, Vladimír. Mayské datování [online]. [cit. 2009-03-11]. Dostupné online. 
  16. ↑ HADAVI, S. M. H. Another Reports for Observation of Venus Transit by Avicenna and its Effect on Ancient Astronomy. Bulletin of the American Astronomical Society. Březen 1986, roč. 18, s. 686. Dostupné online [PDF]. Bibcode: 1986BAAS...18R.686H. (anglicky) 
  17. ↑ a b 1631 Transit of Venus [online]. HM Nautical Almanac Office, 2004-06-10 [cit. 2009-03-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-10-01. (anglicky) 
  18. ↑ Gassendi and the Transit of Mercury. Naturenadv. 7. listopad 1931, roč. 128, s. 787–788. Dostupné online. ISSN 0028-0836. DOI 10.1038/128787a0. (anglicky) 
  19. ↑ MARSTON, Paul. History of Jeremiah Horrocks [online]. Rev. 2007-11-11 [cit. 2009-03-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-01-15. (anglicky) 
  20. ↑ SOUMAR, Jaroslav. Až vykvetou květy roku 2004. Z historie pozorování přechodů Venuše přes Slunce. Astropis. 6. květen 2004, roč. XI, čís. 2, s. 8. Dostupné online [PDF]. ISSN 1211-0485. 
  21. ↑ MARSTON, Paul. Jeremiah Horrocks – young genius and first Venus transit observer. Preston: University of Central Lancashire, 2004. S. 14–37. (anglicky) 
  22. ↑ MAROV, Mikhail Ya. Mikhail Lomonosov and the discovery of the atmosphere of Venus during the 1761 transit. Proceedings of the International Astronomical Union. 2004, s. 209–219. Dostupné online. ISSN 1743-9213. DOI 10.1017/S1743921305001390. (anglicky) 
  23. ↑ KAC, Jakov Grigor’jevič, et al. Planety očima geologů. Překlad Marie Palivcová. Praha: SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1991. ISBN 80-03-00654-6. Kapitola Záhady Venuše, s. 70. 
  24. ↑ a b HALLEY, Edmund. A New Method of Determining the Parallax of the Sun, or His Distance from the Earth, Sec. R. S., N0 348. Philosophical Transactions. 1716, sv. XXIX, s. 454. Dostupné v archivu pořízeném dne 24-06-2011. (anglicky)  Archivováno 24. 6. 2011 na Wayback Machine.
  25. ↑ a b GRUSS, Gustav. Z říše hvězd. Praha: Bursík & Kohout, 1896. Kapitola XIII. Parallaxa, s. 238–257. 
  26. ↑ a b c d POGGE, Richard. Lecture 26: How far to the sun? The Venus Transits of 1761 & 1769 [online]. Rev. 2004-05-02 [cit. 2009-03-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. ↑ National Dictionary of Biography – Biography of Jeremiah Dixon [online]. Oxford University Press, 1993 [cit. 2009-03-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-05-09. (anglicky) 
  28. ↑ RHYS, Ernest. The Voyages of Captain Cook. Ware, Hertfordshire: Wordsworth Editions Ltd, 1999. ISBN 1-84022-100-3. S. 29–30. (anglicky) 
  29. ↑ AUGHTON, Peter. Endeavour. Příběh první velkolepé námořní výpravy kapitána Cooka. Překlad Kryštof Válka. Praha: BB/art s. r. o., 2006. ISBN 80-7341-906-8. Kapitola Přechod Venuše, s. 71–87. 
  30. ↑ STANLEY, David. Moon Handbooks South Pacific. 8. vyd. Emeryville: Avalon Travel Publishing, 2004. Dostupné online. ISBN 978-1566914116. S. 175. (anglicky) 
  31. ↑ MAYER, Christian. An Account of the Transit of Venus: In a Letter to Charles Morton, M. D. Secret. R. S. from Christian Mayer, S. J. Překlad z latiny James Parsons, M. D. Royal society (GB). Philosophical transactions. Sv. 54, s. 163. Dostupné online. (anglicky) 
  32. ↑ PASACHOFF, J. M., et al. Explanation of the Black-Drop Effect at Transits of Mercury and the Forthcoming Transit of Venus [online]. American Astronomical Society, 2004-01-04 [cit. 2009-03-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-07-10. (anglicky) 
  33. ↑ a b c d e Transits of Venus – Kiss of the goddess. The Economist. Květen 2004, roč. 27. Dostupné online. (anglicky) 
  34. ↑ MCKEE, Maggie. Extrasolar planet hunters eye Venus transit. New Scientist. Červen 2004, roč. 6. Dostupné online. (anglicky) 
  35. ↑ GOULD, A., et al. Microlens OGLE-2005-BLG-169 Implies That Cool Neptune-like Planets Are Common. The Astrophysical Journal Letters. 10. červen 2006, roč. 644, čís. 1, s. L37–L40. Dostupné online. DOI 10.1086/505421. (anglicky) [nedostupný zdroj]
  36. ↑ ESPENAK, Fred. 2004 and 2012 Transits of Venus [online]. NASA, 2002-06-18 [cit. 2009-03-21]. Dostupné online. (anglicky) [nedostupný zdroj]
  37. ↑ Přechod Venuše přes Slunce 6. června 2012 [online]. Česká astronomická společnost [cit. 2012-02-11]. Dostupné online. 
  38. ↑ a b Hobby Q&A. Sky&Telescope. Srpen 2004, s. 138. (anglicky) 
  39. ↑ JELIAZKOV, Jeliazko. Simultaneous Planetary Transits [online]. [cit. 2009-03-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  40. ↑ JELIAZKOV, Jeliazko. Solar eclipses during transits [online]. [cit. 2009-03-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. ↑ DE LA LANDE, M.; MESSIER, M. Observations of the Transit of Venus on 3 June 1769, and the Eclipse of the Sun on the Following Day, Made at Paris, and Other Places. Extracted from Letters Addressed from M. De la Lande, of the Royal Academy of Sciences at Paris, and F. R. S. to the Astronomer Royal; And from a Letter Addressed from M. Messier to Mr. Magalhaens. Philosophical Transactions (1683–1775). 1769, roč. 59, s. 374–377. Dostupné online. (anglicky) 
  42. ↑ ESPENAK, Fred. Eye Safety During Solar Eclipses [online]. NASA, rev. 2005-07-11 [cit. 2009-03-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-07-16. (anglicky) 

Literatura

  • MAOR, Eli. Venus in Transit. Princeton: Princeton University Press, 2000. ISBN 0-691-11589-3. (anglicky) 
  • SHEEHAN, William; WESTFALL, John. The Transits of Venus. Amherst, New York: Prometheus Books, 2004. Dostupné online. ISBN 1-59102-175-8. (anglicky) 
  • GRUSS, Gustav. Z říše hvězd. Astronomie pro širší kruhy. Praha: Bursík & Kohout, 1896. Kapitola XIII. Parallaxa, s. 238–257. 
  • ŠARONOV, Vsevolod Vasil’jevič. Планета Венера. Moskva: Издательство «Наука», 1965. (rusky) 
  • Astropis. 6. květen 2004, roč. XI, čís. 2. Dostupné online. ISSN 1211-0485. 

Související články

Externí odkazy

česky:

anglicky:

Média použitá na této stránce

Venus Drawing.jpg
Sketchings of the 1769 Venus Transit
Eclipsbrilletje.JPG
Sun eclipse glasses.
Venustransit 2004-06-08 07-49.jpg
Autor: de:Benutzer:Klingon, Licence: CC BY-SA 3.0
Transit of Venus - Venus completely over the sun
PlanetContacts.PNG
Znázornění kontaktů při přechodu planety přes sluneční disk. Pro názornost je průměr planety větší, než jak by ho viděl pozemský pozorovatel.
1. První kontakt
2. Druhý kontakt
3. Třetí kontakt
4. Čtvrtý kontakt
Venus Transit & Parallax (cs).svg
Autor: Vermeer, Duckysmokton, Ilia, Tlusťa, Licence: CC BY-SA 3.0
Měření sluneční paralaxy pomocí přechodu Venuše přes sluneční disk.
Transit diagram angles CS.png
Autor: , Licence: CC BY-SA 3.0
Diagram showing how transits of Venus occur and why they don't occur frequently. Drawn by en:User:Theresa Knott; License see: [1]
JeremiahHorrocks.jpg
The first observed Transit of the Planet Venus predicted & observed by Jeremiah Horrocks, 24th November 1639. Portrait held in the collection of Astley Hall Museum and Art Gallery Chorley and the property of Chorley Council.
20040608 Venus Transit.JPG
2004.06.08 Venus Transit, Celestron 8" Catadioptric Telescope
2004 Venus transit UV.ogv
NASA joined the world on June 8, 2004, in viewing a rare celestial event, one not seen by any person now alive. The "Venus transit" -- the apparent crossing of our planetary neighbor in front of the Sun -- was captured from the unique perspective of NASA's Sun-observing TRACE spacecraft. This video shows the transit in ultraviolet wavelengths. The last "Venus transit" occurred more than a century ago, in 1882, and was used to compute the distance from the Earth to the Sun. Scientists with NASA's Kepler mission hope to discover Earth-like planets outside our solar system by searching for transits of other stars by planets that might be orbiting them.
1882 transit of venus.jpg
Venustransit am 6. Dezember 1882