Přehláska

Přehláska je jazykový jev, při němž dojde ke změně samohlásky (vokálu) vlivem přilehlé hlásky. Jedná se o asimilační proces, pří němž se jedna hláska přizpůsobuje druhé.

I přehláska

V užším smyslu slova se přehláska vztahuje na hláskové změny v germánských jazycích způsobené hláskou i popř. j v následující slabice, což je známo například z výuky německého jazyka; ovšem dnes již ani i ani j často není patrné. Pro znázornění tohoto jazykového vývoje si lze vzít příklad ze staré horní němčiny:

gast 'host' → gestir 'hosté'.

Skrze i v druhé slabice se z původního a v předchozí kmenové slabice stalo e. Díky redukci vokálů v nepřízvučných slabikách, která je vlastní všem germánským jazykům, dnes již netušíme, že tam někdy bylo i: Gast → Gäste. Písmena ä, ö, ü jsou novější, objevila se teprve později.

Všude tam, kde se dnes nacházejí písmena ä, ö, ü lze tedy předpokládat, že v následující slabice bylo i či j. Totéž platí i o ostatních germánských jazycích. Vezměme slova pro noha a zub:

  • něm.: Fuß → Füße, Zahn → Zähne;
  • no.: fot → føtter, tann → tenner;
  • dán.: fod → fødder, tand → tænder;
  • šv.: fot → fötter, tand → tänder;
  • angl.: foot → feet, tooth → teeth.

Je tu vidět, že angličtina nejenom ztratila původní plurálové koncovky, ale také zúžila původní hlásky [æ], [ø] a [y] v [i:].

Vokálová harmonie

Jako přehlásku v širším smyslu slova lze označovat i další vokální změny způsobené okolními hláskami. Vokálová harmonie znamená, že jen určité samohlásky mohou stát v následujících slabikách po dané samohlásce. Znázorňují to dobře aglutinační jazyky, kde se místo předložek většinou používají koncovky. Tyto koncovky jsou u každého substantiva tytéž, podléhají však pravidlům vokálové harmonie, čili vokály v koncovce se řídí kmenovým vokálem. Vezměme např. finštinu:

  • talo 'dům' – talossa 'v domě',
  • metsä 'les' – metsässä 'v lese',
  • meri 'moře' – meressä 'v moři'.

Přehláska v češtině

Změny vokálů způsobené okolními hláskami se vyskytují i ve slovanských jazycích. V polštině například existuje slovo miasto ('město'), které v šestém pádě vypadá takto: w mieście. Díváme-li se do starých českých gramatik, dozvíme se, že tomu tak bývalo i v češtině, než došlo k sjednocení mnohého paradigmatu.

Zdaleka ne vše bylo však analogicky přizpůsobeno. Do dnešního dne se čeština vyznačuje svévolným vokalickým systémem. Na mnoha místech, kde ostatní slovanské jazyky mají plné vokály a a u, má čeština e a i, a to vesměs po měkkých souhláskách a j. Stačí to porovnat se slovenštinou, která si zachovala původní vokalismus. Např.:

  • č. jih = slov. juh,
  • č. muže (gen. od muž) = slov. muža,
  • č. stroji (dat. od stroj) = slov. stroju,
  • č. klíč = slov. kľúč,
  • č. jev = slov. jav.

Příklad klíč zřetelně znázorňuje, že i čeština kdysi měla měkké l. Změkčení souhlásek je vidět nejlépe ve skloňování, kde měkké souhlásky způsobují přehlásku vokálů a, o a u v e a i, čímž vznikly i nové skloňovací i časovací vzory, např. město, ve městě, břicho a v břiše apod.

Zápis přehlásek

V češtině proběhly přehláskové změny úplně a v době před kodifikací pravopisu a tak mají české přehlásky standardní zápis českou abecedou.

Oproti tomu cizí přehlásky, zejména germánské, originálně vyznačené diakritikou, tedy znaky, které nejsou v české abecedě, se zapisují buď znaky bez diakritiky (zpravidla podle nejbližší výslovnosti, např. z „Böhm“ na „Bém“) anebo – častěji – se zachováním diakritiky, zejména u německých jmen s dvojtečkou nad písmenem (König, Böhm, Bürger, Lübeck).

Literatura

  • Lamprecht, Arnošt/ Šlosar, Dušan/ Bauer, Jaroslav: Historická mluvnice češtiny. Praha 1986
  • Schmidt, Wilhelm: Geschichte der deutschen Sprache. Berlin 5. vyd. 1984
  • DePalma, Donald A.: Česká přehláska and the Great English Vowel Shift: A Comparative Analysis, Dissertation, Brown University, 1985

Externí odkazy