Přemyslovci

Přemyslovci
Země	České knížectví České knížectví České království České království Moravské markrabství Moravské markrabství Slezské vévodství Opavské knížectví Opavské knížectví Ratibořské knížectví Krnovské knížectví Polské království Polské království Uherské království Uherské království Rakouské země Chebské panství
Tituly	Český král Polský král Uherský král Rakouský vévoda Štýrský vévoda Korutanský vévoda Moravský markrabě Míšeňský markrabě Lužický markrabě Opavský kníže Ratibořský kníže pán Kraňska vládce Chebu vládce Pordenone
Zakladatel	Bořivoj I.
Mytický zakladatel	Přemysl Oráč
Rok založení	dříve než 10. století (867)
Konec vlády	1306 (královská linie) 1521 (opavská linie)
Poslední vládce	Václav III. (královská linie) Valentin Hrbatý (opavská linie)
Současná hlava	není (rod vymřel)
Větve rodu	opavská, Děpoltici, olomoucká, brněnská, znojemská, Soběslavovci
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Přemyslovci byli první česká knížecí a královská dynastie (tzv. odnepaměti až do 4. srpna 1306), dále vládli také v Rakouských zemích (1251–1278), Polsku (1300–1306) a Uhersku (1301–1305). Ve vedlejší (levobočné) opavské linii Přemyslovci vymřeli (po meči) až roku 1521.

Přemyslovci byli jedinou původem českou panovnickou dynastií. Osobou krále Václava III. vymřel rod po meči a královská linie se po několika letech bojů o následnictví přenesla skrze sňatek Elišky Přemyslovny s Janem Lucemburským na lucemburskou dynastii.

V českých zemích nadále (s výjimkou Jiřího z Poděbrad) vládli již jen panovníci s původem mimo domácí rody, nicméně vesměs šlo o potomky Přemyslovců v nepřímých (kognatických) liniích.

Podle tradice, zachycené na přelomu 11. a 12. století v Kosmově Kronice Čechů, byl zakladatelem rodu Přemyslovců Přemysl Oráč, pocházející ze Stadic, kterého si vyvolila za manžela Krokova dcera Libuše (v té době ale Stadice ještě neexistovaly). Jejich následníky byli dle pověstí Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít. Hostivítovým synem údajně byl první historicky doložený český kníže Bořivoj I., u nějž se dodnes spekuluje o původu. K původu rodu se vyjadřuje také tzv. Kristiánova legenda z konce 10. století a autor svatováclavské legendy Diffundente sole. V obou těchto starších pramenech se hovoří o Přemyslu Oráči, příběh ale není zdaleka tak rozvinutý jako v Kosmově „literárnějším" podání.

Existují i jiné teorie původu dynastie Přemyslovců. Jednou z možností je jejich moravský původ. Podle teorie historika Lubomíra E. Havlíka, podporované J. Zástěrou a částečně také L. Galuškou, byl kníže Bořivoj synem moravského knížete Rostislava, přičemž tamní dynastie Mojmírovců mohla pocházet až od prvního slovanského vladaře Sáma, který je ztotožňován někdy také s Přemyslem jako zakladatelem státu.

Podle další teorie muzikologa V. Karbusického pocházejí jména dvanácti bájných knížat, potomků Přemysla a Libuše, z úryvku staroslověnského (či staročeského) textu-poselství Čechů k Frankům v 9. století. Nejspíše je to varování před válkou a zároveň nabídka míru, v souvislosti s významnou bitvou z roku 849. V tomto textu údajně bylo psáno: Krok’ kazi (Tetha), lubo premyšl, nezamyšl m’nata voj’n u‘ni zla, kr’z my s‘ neklan (am), gosti vit, což vykládá jako: Zastav své kroky, Tetha (oslovení tehdejšího vůdce Franků, popřípadě západních sousedů obecně) a raději přemýšlej, nezamýšlím na tebe vojnu ani zla, kříži my se neklaníme, hosty vítáme.

Název rodu „Přemyslovci“ vymyslel a rozšířil až v 19. století obrozenec a historik František Palacký. Přemyslovci se takto sami nenazývali, ani tak ve své době nazýváni nebyli.^[1]

První historicky doložený Přemyslovec a jeho potomci v Čechách vládli více než 430 let – do roku 1306. Na trůně se jich vystřídalo pravděpodobně 30, z toho sedm králů.

Ke konci 10. století svedli Přemyslovci rozhodující boj o vrchní vládu nad Čechami s mocným rodem Slavníkovců, který skončil vyvražděním Slavníkovců na Libici 28. září 995. Otázka vztahů těchto dvou rodů je dodnes diskutovaná, Slavníkovci možná pro Přemyslovce nepředstavovali mocenskou hrozbu. Existují i alternativní teorie o tom, že Slavníkovci byli pouze jednou z větví Přemyslovců a tudíž šlo o mocenský boj v rámci rodu.

Po úspěších za vlády Boleslava I. a Boleslava II. nastal za vlády tří synů knížete Boleslava II. v 10. století velký úpadek českého knížectví v souvislosti s bratrovražednými boji mezi Přemyslovci a vzestupem okolních zemí – především pak Uher a Polska. Tato krize byla překonána až za vlády Břetislava I., který, poučen z těchto problémů, zavedl seniorátní řád, tj. dědictví nejstaršího člena přemyslovského rodu a rozdělil tím vládu svým pěti synům, z nichž nejstarší Spytihněv II. vládl jako kníže a jeho tři mladší bratři obdrželi vládu nad moravskými úděly – olomouckým, brněnským a znojemským – a poslední syn Jaromír (Gebhart) se věnoval církevní dráze. Ze synů Břetislava I. odvozovali svůj původ také moravští Přemyslovci, kteří vymřeli až za vlády krále Přemysla Otakara I., který se snažil eliminovat moc vedlejších větví rodu a soustředit ji do hlavní, pražské linie.

V roce 1085 získal jako první z Přemyslovců královský titul Vratislav II. V roce 1158 se totéž podařilo i jeho vnukovi Vladislavovi II. Oba Přemyslovci královský titul získali jako poctu a odměnu od císaře. Navíc i v tomto období se v přemyslovském rodě projevovaly velké rozpory mezi jednotlivými rodovými liniemi.

Od 11. století sahala moc Přemyslovců trvale také na Moravu, kterou spravovala jejich moravská větev jako údělná knížata olomoucká, brněnská a znojemská. Znojemská větev vymřela jako první – její poslední představitel Konrád II. Ota se stal českým knížetem, zemřel ovšem už v roce 1191. Brněnská větev skončila s bratry údělníky Spytihněvem a Svatoplukem na přelomu 12. a 13. století. Spytihněv žil velkou část svého života uvězněný na hradě Přimda. Posledním představitelem olomouckých Přemyslovců byl kaplan Sifrid, který zemřel v roce 1227. Poslední zprávy o vedlejší linii rodu, Děpolticích, byly v roce 1247.

Po státní krizi v poslední čtvrtině dvanáctého století na trůn usedl Přemysl Otakar I. a skončila tak řada rychle se střídajících knížat (sám Přemysl byl ostatně jedním z nich). Roku 1212 Přemysl I., dokonale využívající situace v říši, zajistil pro své potomky dědičný královský titul. V době vlády jeho syna Václava I. se česká zahraniční politika změnila z dosavadního víceméně defenzivního postoje na ofenzivní.

V osobě krále Přemysla Otakara II., syna Václava I., se v roce 1253 počet mužských členů rodu omezil jen na jednoho. Přemysl měl jen jednoho legitimního syna, Václava II. a ten také jen jednoho přeživšího mužského dědice, Václava III. Královská linie rodu Přemyslovců, k němuž se vážou počátky české státnosti, skončila nečekaně zavražděním mladého Václava III. v Olomouci dne 4. srpna 1306.

Přemyslovská linie poté ještě pokračovala po přeslici v dalších královských dynastiích, což byli Lucemburkové (1310–1436), Habsburkové (1436–1457), Jagellonci (1471–1526) a opět Habsburkové (1526–1740), posléze Habsbursko-Lotrinská dynastie (1740–1918). Žili také ještě královští levobočkové a hlavně představitelé významné, ale tentokrát už opravdu poslední vedlejší linie rodu – opavští Přemyslovci, potomci Přemysla Otakara II. a jeho milenky, rakouské šlechtičny Anežky z Kuenringu.

Podle zachovalých kosterních pozůstatků (studie E. Vlčka z vykopávek na Pražském hradě) je známo, že přemyslovská knížata měřila více než 170 cm, králové necelých 170 cm, byli štíhlí, ale svalnatí.

Svalové úpony prozrazují záměrný tělesný trénink s mečem. Zuby měli králové drobné; horní řada přesahuje poněkud dolní (předkus). Svalové úpony jsou na lebce utvořeny jenom málo; řada znaků, která charakterizuje typicky mužské lebky, chybí.

Přemyslovci, i když se mohli chlubit svalnatou atletickou postavou, nebyli žádní mohutní válečníci. Jejich rysy a utváření těla se vyznačovalo půvabem skoro ženským. To platí hlavně o obličeji. Vlasy a vousy měli hnědé nebo kaštanové. Jedinečnou galerii nejstarších příslušníků přemyslovské dynastie (do roku 1134) představují nástěnné malby ve znojemské rotundě svaté Kateřiny.

• Václav II.
  • Václav III.
  • Eliška Přemyslovna ∞ Jan Lucemburský
    • Karel IV.
      • Václav IV.
      • Zikmund Lucemburský
        • Alžběta Lucemburská ∞ Albrecht II. Habsburský
          • Ladislav Pohrobek
          • Alžběta Habsburská ∞ Kazimír IV. Jagellonský
            • Vladislav Jagellonský
              • Ludvík Jagellonský
              • Anna Jagellonská ∞ Ferdinand I. Habsburský
                • Maxmilián II. Habsburský

• BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 800 s. ISBN 80-7185-265-1. 
• FIALA, Zdeněk. Přemyslovské Čechy. Praha: Svoboda, 1975. 252 s. 
• CHARVÁT, Petr. Zrod českého státu 568–1055. Praha: Vyšehrad, 2007. 263 s. ISBN 978-80-7021-845-7. 
• KARBUSICKÝ, Vladimír. Báje, mýty, dějiny : nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury. Praha: Mladá fronta, 1995. 310 s. ISBN 80-204-0524-0. 
• KROFTA, Kamil. Čechy za Přemyslovců (České dějiny I.). Praha: Jos. R. Vilímek, [1914]. 44 s. 
• LUTOVSKÝ, Michal. Bratrovrah a tvůrce státu. Život a doba knížete Boleslava I. Praha: Set out, 1998. 162 s. ISBN 80-902058-8-7. 
• LUTOVSKÝ, Michal. Po stopách prvních Přemyslovců I. Zrození státu 872–972. Od Bořivoje I. po Boleslava I. Praha: Libri, 2006. 267 s. ISBN 80-7277-308-9. 
• LUTOVSKÝ, Michal. Po stopách prvních Přemyslovců II. Léta krize a obnovy 972–1012. Od Boleslava II. po Jaromíra. Praha: Libri, 2007. 271 s. ISBN 978-80-7277-231-5. 
• LUTOVSKÝ, Michal. Po stopách prvních Přemyslovců III. Správa a obrana země (1012–1055). Od Oldřicha po Břetislava I. Praha: Libri, 2008. 282 s. ISBN 978-80-7277-365-7. 
• MATLA-KOZŁOWSKA, Marzena. Pierwsi Przemyślidzi i ich państwo (od X do połowy XI wieku). Ekspansja terytorialna i jej polityczne uwarunkowania. Poznań: Wydawnictwo Poznańskie, 2008. 576 s. ISBN 978-83-7177-547-5. (polsky) 
• NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./I. Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha. Praha: Jan Laichter, 1912. 782 s. 
• NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./II. Od Břetislava I. do Přemysla I. Praha: Jan Laichter, 1913. 1214 s. 
• NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./III. Čechy královské za Přemysla I. a Václava I. Praha: Jan Laichter, 1928. 1085 s. 
• NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./IV. Rozmach české moci za Přemysla II. Otakara (1253–1271). Praha: Jan Laichter, 1937. 499 s. 
• SOMMER, Petr; TŘEŠTÍK, Dušan; ŽEMLIČKA, Josef, a kol. Přemyslovci. Budování českého státu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 779 s. ISBN 978-80-7106-352-0. 
• ŠUSTA, Josef. České dějiny II./I. Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. Praha: Jan Laichter, 1935. 803 s. 
• ŠUSTA, Josef. Dvě knihy českých dějin. Kus středověké historie našeho kraje. Kniha první. Poslední Přemyslovci a jejich dědictví. Praha: Argo, 2001. 538 s. ISBN 80-7203-376-X. 
• TOMÁŠEK, Jan. Kosti prvních Přemyslovců: spor o dožitý věk prvních generací přemyslovského rodu. Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie. 2011, roč. 22, čís. 7–8, s. 155–160. ISSN 1210-6097. 
• TŘEŠTÍK, Dušan. Mýty kmene Čechů (7.–10. století). Tři studie ke "Starým pověstem českým". Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 292 s. ISBN 80-7106-646-X. 
• TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců : vstup Čechů do dějin (530–935). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 658 s. ISBN 80-7106-138-7. 
• VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české II. 1197–1250. Praha: Paseka, 2000. 582 s. ISBN 80-7185-273-2. 
• VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250–1310. Praha: Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6. 
• VLČEK, Emanuel. Fyzické osobnosti českých panovníků. I. díl. Nejstarší Přemyslovci. Praha: Vesmír, 1997. 398 s. ISBN 80-85977-09-5. 
• WIHODA, Martin. Morava v době knížecí 906–1197. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 464 s. ISBN 978-80-7106-563-0. 
• ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí 1034–1198. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 712 s. ISBN 978-80-7106-905-8. 
• ŽEMLIČKA, Josef. Počátky Čech královských 1198–1253. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. 964 s. ISBN 80-7106-140-9. 
• ŽEMLIČKA, Josef. Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. Praha: Nakladatelství Lidové noviny , 2005. 497 s. ISBN 80-7106-759-8. 
• ŽEMLIČKA, Josef. Století posledních Přemyslovců. Praha: Melantrich, 1998. 412 s. ISBN 80-7023-281-1. 

• Seznam představitelů českého státu
• České knížectví
• České království
• Seznam českých šlechtických rodů

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Přemyslovci na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Přemyslovci v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• premyslovci.wz.cz – Stránky kompletně se zabývající dějinami Českého státu za vlády Přemyslovců.
• Graf rodokmenu i s příbuzenskými vazbami
• Rodokmen Přemyslovců po Přemysla Otakara I.
• Rodokmen na royal-history Archivováno 7. 1. 2007 na Wayback Machine.
• Rodokmen Přemyslovců a dalších významných rodů
• Martin Kadlečík: Konec rodu Přemyslovců
• Umělecké dřevořezby Jarmily Haldové: panovníci českých zemí (po Rudolfa II.)
• Přemyslovci na webu Středověk
• Zavraždění Václava III. (Historický magazín)
• Fotografie z katedrály sv. Víta – přemyslovské náhrobky a podoby na vitrážích Archivováno 4. 10. 2013 na Wayback Machine.