Přesýpací hodiny

Přesýpací hodiny v dřevěném stojanu, odměřující jednu hodinu

Přesýpací hodiny je typ hodin, které pro měření času využívají pohyb písku způsobený zemskou přitažlivostí. Skládají se ze dvou skleněných baněk umístěných nad sebou a spojených úzkým hrdlem. Písek z horní baňky se postupně přesýpá do spodní baňky. Jakmile je horní baňka prázdná, uplyne měřený časový úsek; pro další měření se hodiny musí obrátit.

Historie

Soudí se, že princip přesýpacích hodin byl znám v Asii již dlouho před počátkem našeho letopočtu, zmínky o hodinách, pravděpodobně pískových, pocházejí z doby Archimédovy (tj. 3. století př. n. l.). Antický Řím sice znal sklo, ale velké množství nečistot způsobovalo, že bylo neprůhledné, tedy pro výrobu přesýpacích hodin nepoužitelné.[1]

První možné zobrazení přesýpacích hodin je na sarkofágu datovaném okolo roku 350 n. l., představujícím svatbu Pélea a Thetis. Sarkofág byl objeven v Římě v 18. století. Předmět, který drží Morfeus v ruce, byl po objevu studován a považován za přesýpací hodiny. Archeologická studie však prokázala, že spodní část sarkofágu byla restaurována v době, kdy byl palác Mattei (v jehož zdech bylo zobrazení nalezeno) stavěn.[2]

Přesýpací hodiny představovaly jednu z mála spolehlivých metod měření času při mořeplavbě, takže se má obecně zato,[zdroj?] že byly používány již v 11. století, kdy pomáhaly společně s magnetickým kompasem navigovat lodě.

Nicméně důkazy o existenci přesýpacích hodin pocházejí až ze 14. století, díky obrazu z roku 1328 malíře Ambrogia Lorenzettiho. Nejstarší psaná zmínka pochází z téhož období. Od 15. století se již přesýpací hodiny používaly v nejrůznějších odvětvích, na moři, v kostele, v průmyslu či v gastronomii. Byly prvním spolehlivým, opakovaně použitelným a poměrně přesným měřidlem času.

Galerie

Poznámka

Unicode má pro přesýpací hodiny speciální znak ⌛ (U+231B)

Reference

  1. MICHAL;, Stanislav. Hodiny (od gnómonu k atomovým hodinám). Praha: SNTL, 1980. (dostupné online v NK ČR) Dostupné online. Kapitola Pískové hodiny, s. 61–62. 
  2. Hour glass connection. La vaca ceda desconfiada [online]. 2014-11-02. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Peleus-Thetis-350.jpg
The first referenced representation of an hourglass it's in a sarcophagus dated ca. 350aD, representing the wedding of Peleus and Thetis, discovered in Rome in the XVIII century, and studied by Winckelmann (1717–1768) in the 18th century, who made special emphasis on the hourglass held by Morpheus in his hands
Wooden hourglass 2.jpg
Autor: S Sepp, Licence: CC BY-SA 3.0
Wooden hourglass. Total height:25 cm. Wooden disk diameter: 11.5 cm. Running time of the hourglass: 1 hour. Post processing of the image: removed two spots of reflected light on the glass. Three such spots remain. Hourglass in other languages: 'timglas' (Swedish), 'sanduhr' (German), 'sablier' (French), 'reloj de arena' (Spanish), 'zandloper' (Dutch), 'klepsydra' (Polish), 'přesýpací hodiny' (Czech), 'ampulheta' (Portuguese).