Petiční výbor Věrni zůstaneme

Petiční výbor Věrni zůstaneme
Vznik1939
Zánik1942
SídloPraha, Protektorát Čechy a Morava
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Petiční výbor „Věrni zůstaneme“ (PVVZ, plně:Odkazu prezidenta Masaryka věrni zůstaneme) byla protinacistická odbojová organizace působící na území Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939–1942, též známá jako odboráři.

Organizace sestávala převážně z nekomunistických levicových intelektuálů, svobodných zednářů, Ženské národní rady, odborových organizací zaměstnanců pošt a železnice.[1] V podzemí byl spíše znám jako „Národní revoluční výbor“.[zdroj?] Jeho členové se například účastnili práce ve výboru, který shromažďoval podpisy „na obranu republiky proti Hitlerovi“.

Založení

Založení PVVZ předcházelo zveřejnění manifestu Věrni zůstaneme v roce 1938 skupinou levicových intelektuálů. Manifest byl zveřejněn 15. května 1938 v tisku jako přímá reakce na anšlus Rakouska a kladl si za cíl mobilizovat veřejnost proti německé agresi. Manifest volal pro překonání všech politických, stavovských a třídních rozdílů a semknutí se ve víře v demokracii a svobodu. Původní petici vydanou výborem v květnu 1938 podepsala řada významných osobností, jako byl pražský primátor Petr Zenkl, Milada Horáková, Ferdinand Peroutka, Eduard Bass nebo Karel Čapek. Původní název byl „Odkazu presidenta Masaryka věrni zůstaneme“. Předseda petičního výboru Jan Bělehrádek již ke konci května konstatoval, že jejich petice získala více než jeden milion podpisů.

Na utváření PVVZ se od počátku podíleli členové řady společenských a zájmových organizací, např. legionářského časopisu Čin, Ústředního spolku čs. profesorů či zástupci železničářských a poštovních odborů, organizace YMCA či členové evangelické církve. Výbor byl zamýšlen jako nadstranická organizace a v jeho strukturách byli zástupci řady politických stran. Avšak od počátku v jeho vedení hrálo prim názorové křídlo Československé sociální demokracie sdružené okolo Dělnické akademie, jejíchž struktur členové značně využívali i po odchodu do ilegality.

V době krize v září 1938 výbor manifestoval za obranu republiky a již po přijetí Mnichovské dohody zahájil svoji činnost. Již v zimě 1938 začal vystupovat proti vládě Strany národní jednoty, kterou silně kritizoval za omezování demokracie. Vrcholní představitelé výboru taktéž zamýšleli vytvořit novou opoziční levicovou politickou stranu, protože pro ně opoziční Národní strana práce byla příliš loajální vládnoucímu režimu. Na přechod do ilegality se výbor připravoval už za druhé republiky, kdy např. získal kurýry pro styk s Edvardem Benešem, který se po mnichovských událostech odebral do exilu. Okupaci zbytku republiky a nutnost vytvoření odbojové organizace předvídal.

Struktura

Krátce po okupaci byl pro řízení PVVZ využit aparát Dělnické akademie včetně desítek jejich poboček. Do května 1939 se podařilo ustanovit řídící strukturu PVVZ. Vedení PVVZ se skládalo ze dvou tzv. komisí, komise organizační a komise politické.

Organizační komise

Do této komise patřili např. Karel Bondy, gen. Jaroslav Čihák, Josef Pešek, Bohumír Truksa či Alois Tomas. Její jednání navštěvovali i zástupci vojenského odboje z Obrany národa škpt. Václav Velínský a mjr. Jaroslav Hájíček.

Politická komise

Politická komise řídila PVVZ koncepčně. Komise představila politickou programovou platformu, v níž se jednoznačně přihlásila k Edvardu Benešovi jako jedinému vůdci zahraničního odboje.

Strukturu (a to jak vertikální, tak horizontální) budoval PVVZ ještě v srpnu 1939. Ve své struktuře sdružoval i relativně samostatně pracující skupiny (např. železničářů, pošťáků, učitelů, ale i YMCA či Ženské národní rady). V mnoha případech docházelo i k velmi těsnému prolínání se strukturami Obrany národa, což mělo za následek ideové sbližování obou složek odboje.

Činnost

Kroměříž, 1938, Protestní pochod

Po obsazení Československa nacistickým Německem začal PVVZ rozvíjet zpravodajskou činnost zaměřenou na sběr informací pro spojenecké armády, zajišťoval ilegální přechody do zahraničí, distribuoval ilegální tiskoviny a vyvíjel také sabotážní činnost.

PVVZ také úzce spolupracoval s Obranou národa. Vybudoval „koordinační centrum“, v němž měli být soustředěni zástupci většiny důležitých postů a zaměstnání, včetně zástupců církví.[zdroj?] Na jaře 1940 PVVZ, Obrana národa a Politické ústředí zformovaly Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD).[2] Jelikož bylo v zimě na přelomu roku 1939 a 1940 gestapem zatčeno několik tisíc členů velitelského sboru Obrany národa a Politické ústředí bylo také rozbito, PVVZ se stal nejdůležitější složkou ÚVOD.[1] Vysílal exilové vládě do Londýna pomocí vysílaček Sparta.[1]

PVVZ zůstal ušetřen většího zatýkání až do podzimu roku 1941, až vyvstává podezření, že gestapo čekalo tak dlouho záměrně, aby mohlo celou organizaci důkladně poznat a rozdrtit jednou ranou.[zdroj?] Zbytky PVVZ poté zorganizoval Vladimír Krajina, který získané informace předával skupině Silver A pro radiostanici Libuše.[1]

Členkou výboru byla také dr. Milada Horáková.

Likvidace

PVVZ byl zlikvidován gestapem roku 1942 během tzv. druhé heydrichiády.[zdroj?]

Připomínka PVVZ

Pamětní deska odbojové
činnosti skupiny PVVZ
GPS: 50°04′39″ s. š., 14°26′15″ v. d.

V rohovém činžovním domě v Praze 2 na Vinohradech v ulici Anny Letenské 34/7 se za protektorátu odehrála řada schůzek členů PVVZ. Před svým odchodem do zahraniční v lednu 1940 se zde ukrýval generál Jaroslav Čihák. Na schůzkách se (v bytě Anny Pollertové) setkávali Jaroslav Šimsa, Volfgang Jankovec, JUDr. Karel Bondy, doc. PhDr. Josef Fischer a další. V domě měl ordinaci MUDr. Viktor Kaufmann.[3] Na začátku okupace tam probíhaly schůzky první garnitury vedení odbojové organizace PVVZ. Prostřednictvím profesora Dr. Vojtěcha Čížka v domě získala mansardový byt profesorka Jiřina Picková. Zde se ukrývali hledaní pracovníci odboje.[4]

Na připomínku těchto aktivit je na domě umístěna pamětní deska[p 1] se jmény 26 odbojářů: [5]

Pamětní deska odbojové činnosti skupiny PVVZ
V TOMTO DOMĚ SCHÁZELI SE K ODBOJOVÉ
ČINNOSTI ČLENOVÉ SKUPINY PVVZ.
ZA SVOBODU SVÉ VLASTI DALI ŽIVOT:
1FRANTIŠEK ANDRŠTPOPRAVEN V PRAZE 30. 9. 1941
2RNDR. JIŘÍ BAUM† VE VARŠAVĚ R. 1944
3JUDR. KAREL BONDYPOPRAVEN V BRANDENBURGU 22. 1. 1945
4GENERÁL JAROSLAV ČIHÁK† V EMIGRACI V LONDÝNĚ 30. 4. 1943
5PROF. DR. VOJTĚCH ČÍŽEK† V MNICHOVĚ 26. 6. 1942
6DOC. DR. JOSEF FISCHERPOPRAVEN V BRANDENBURGU 19. 2. 1945
7MILENA FISCHEROVÁ-BALCAROVÁPOPR. V RAVENSBRÜCKU 5. 3. 1945
8INŽ. JOSEF FRIEDLPOPRAVEN V DRÁŽĎANECH 8. 2. 1945
9INŽ. JOSEF HANUŠPOPRAVEN V BRANDENBURGU 13. 12. 1943
10ADELA HEIDRICHOVÁ† V LIPSKU 23. 11. 1942
11GENERÁL JOSEF CHURAVÝPOPRAVEN V PRAZE 30. 6. 1942
12PROF. VOLFGANG JANKOVECPOPRAVEN V DRÁŽĎANECH 20. 12. 1944
13MUDR. VIKTOR KAUFMANNPOPRAVEN V BRANDENBURGU 9. 2. 1945
14JINDŘICH KRÁSA† V OSVĚČIMI 12. 3. 1943
15BOHUMIL KUBELA† V OSVĚČIMI 20. 2. 1943
16JUDR. RUDOLF MAREŠPOPRAVEN V PRAZE 20. 10. 1944
17PH. DR. JAN MATZNER† V OSVĚČIMI 6. 4. 1943
18JOSEF PEŠEK† V PRAZE 29. 5. 1945
19PROF. JIŘINA PICKOVÁZASTŘELENA V OSVĚČIMI 16. 11. 1943
20JAROSLAV POHLPOPRAVEN V BERLÍNĚ-PLÖTZENSEE 15. 4. 1943
21ANNA POLLERTOVÁPOPRAVENA V BERLÍNĚ V LEDNU 1945
22KPT. GEN. ŠTÁBU JAN SLAVÍK† NA MÍROVĚ 30. 11. 1944
23PH.DR. JAROSLAV ŠIMSA† V DACHAU 8. 2. 1945
24ALOIS TOMASPOPRAVEN VE ŠTUTGARTU 31. 8. 1943
25BOHUMÍR TRUKSAPOPRAVEN VE ŠTUTGARTU 31. 8. 1943
26INŽ. ANNA WILDOVÁ† V OSVĚČIMI 11. 3. 1943.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Text pamětní desky PVVZ neobsahuje pořadová čísla jednotlivých osob, která jsou umístěna v prvním (levém) sloupci tabulky. Čísla jsou zde přidána jen z důvodů zachování určitého stupně přehlednosti (a možnosti odkazování se na jednotlivé osoby uvedením jejich "pořadového čísla" (počítaného odshora). Pamětní deska PVVZ rovněž nerespektuje běžná pravidla psaní velkých a malých písmen zejména u titulů.

Reference

  1. ↑ a b c d Fidler, Jiří. Atentát 1942. Praha: Jota, 2002. S. 109, 120.
  2. ↑ Pacner (2012), s. 215.
  3. ↑ KAUFMANNOVÁ, Heda. TRAKTÁT PRO JANA [online]. nakladatelství TRIÁDA, Prosinec 1968 [cit. 2014-09-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. 
  4. ↑ PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé. 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. S. 335, 427, 577. 
  5. ↑ ŠTRUPL, Vladimír. Spolek pro vojenská pietní místa, o.s.; (Praha 2) [online]. Praha 2, Anny Letenské 34/7, Vinohrady: 2004-06-24 [cit. 2014-09-16]. Dostupné online. 

Literatura

  • KUKLÍK, Jan. K problematice vzniku Národní fronty v domácím odboji - Vývoj odbojové organizace PVVZ na území Čech v letech 1939 - 1941. Praha: Univerzita Karlova, 1976. 160 s. 
  • GEBHART, Jan; KUKLÍK, Jan. Velké dějiny zemí koruny české (svazek XV.a). Litomyšl a Praha: Paseka, 2006. ISBN 80-7185-582-0. S. 623. 
  • PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Anny.Letenske7.pametni.deska.JPG
Autor: Mojmir Churavy, Licence: CC BY-SA 4.0
Pamětní deska členům protinacistického odboje v Praze, ulice Anny Letenské 34/7. V tomto domě se scházeli členové odboje. Dali život za svobodu své vlasti. Pamětní deska obsahuje 26 jmen popravených nebo umučených členů odboje. Umístění GPS: 50°04′38,9″ s. š., 14°26′15,1″ v. d.
Manifestace v Kroměžíři 1938.gif
Manifestace na obranu republiky v Kroměříži 11. září 1938