Pařížská smlouva (1951)

Pařížská smlouva byla zakládající smlouvou Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO). Smlouva byla podepsána 18. dubna 1951 šesti státy (Francií, Spolkovou republikou Německo, Itálií, Belgií, Nizozemím a Lucemburskem) a vstoupila v platnost 23. července 1952. Její platnost vypršela po 50 letech, tedy 23. července 2002 a celá agenda ESUO byla následně na základě Smlouvy z Nice převedena na Evropské společenství.

Smlouva navazuje na sbližování Francie a Německa po druhé světové válce. Vychází z myšlenky francouzského ekonoma Jeana Monneta na zabránění vzniku nového válečného konfliktu v Evropě získáním kolektivní kontroly nad produkcí uhlí a oceli, strategických surovin pro vedení války. Konkrétní postup byl formulován v Schumanově plánu, deklaraci francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana vydané den po pátém výročí konce války v Evropě, dne 9. května 1950. K deklaraci se připojil německý kancléř Konrad Adenauer a poté další země – Itálie a státy Beneluxu.

Těchto šest zakládajících států, signatářů pařížské smlouvy, rozšířilo hospodářskou spolupráci o další oblasti podepsáním dvou římských smluv roku 1957. Tři politicko-hospodářské aliance vzniklé podepsáním smluv roku 1951 a 1957 a (později) zvané Evropská společenství se staly základem Evropské unie.

Podpis
Platnost
Smlouvy

1948
1948
Brusel

1951
1952
Pařížská

1954
1955
Paříž. doh.

1957
1958
Římské

1965
1967
Slučovací

1975

TREVI

1985
1985
Schengenská

1986
1987
JEA

1992
1993
Maastrichtská

1997
1999
Amsterodamská

2001
2003
Niceská