Pařížský syndrom

Eiffelova věž – symbol Paříže

Pařížský syndrom je přechodná psychická porucha, postihující některé osoby, které navštíví Paříž, obecněji Francii nebo Španělsko. Je v podstatě obdobný Jeruzalémskému a Stendhalovu syndromu. Zvláště náchylní jsou k syndromu návštěvníci z Japonska.[1] [2] Tato skutečnost byla poprvé publikována ve francouzském psychiatrickém časopise Nervure v roce 2004.[3] Z odhadovaných 8,8 miliónů zahraničních návštěvníků, kteří za rok (2009)[4] navštíví Paříž, je významný počet hlášených případů na japonském velvyslanectví ve Francii, kdy je tímto syndromem ročně postiženo asi dvacet japonských turistů.[5] Citlivost Japonců může být spojena s popularitou Paříže v japonské kultuře, především převládající idealizovaný obraz Paříže v médiích, který neodpovídá realitě. Nicméně určité zklamání a frustraci zažívají během návštěvy i turisté z jiných zemí.[6]

Obecná charakteristika

Pařížský syndrom je charakterizován řadou psychiatrických symptomů jako jsou bludy, halucinace, pocity pronásledování (dojem, že dotyčný je obětí předsudků, agrese nebo nepřátelství), derealizace, depersonalizace, úzkost, ale i psychosomatické projevy jako jsou závrať, tachykardie, pocení atd.[7] Klinický obraz je nicméně velmi variabilní, jeho společnou charakteristikou je, že se vyskytuje během cest, kdy se cestující setkává s věcmi, které dříve nezažil, které neočekává. Příznaky, které neexistovaly před cestou, opět zmizí po návratu do známého prostředí.

Spouštěče

Základními faktory, které spouštějí syndrom, podle autorů článku jsou:

  • Jazyková bariéra – jen málo Japonců hovoří francouzsky a naopak. Neznalost jazyka je hlavní příčinou. Kromě zjevných rozdílů mezi francouzštinou a japonštinou je zde mnoho každodenních frází a idiomů, které, zbaveny svého významu a obsahu, zvyšují zmatek při přímém kontaktu s Francouzi.
  • Rozdíly v kulturní identitě – velké odlišnosti jsou nejen v jazyce, ale také ve zvycích a společnosti. Francouzi komunikují více na neformální úrovni ve srovnání s přísně formální japonskou kulturou, což je pro některé japonské návštěvníky velký problém.
  • Idealizovaný obraz Paříže – někteří jednotlivci nejsou schopni uvést do souladu rozdíly mezi populárním virtuálním obrazem Paříže a syrovou realitou.
  • Fyzické vyčerpání – vynaložený čas a energie, ať už na služební cestě nebo na dovolené a snaha stihnout velké množství památek a zážitků během krátkého pobytu v Paříži, spolu s účinky pásmové nemoci přispívá rovněž k psychické destabilizaci některých návštěvníků.

Historie

Profesor Hiroaki Ota, japonský psychiatr působící ve Francii, je považován za prvního vědce, který v roce 1986 nemoc diagnostikoval.[1] Pozdější práce Youcefa Mahmoudia, lékaře z nemocnice Hôtel-Dieu, naznačuje, že Pařížský syndrom je psychopatologický jev týkající se spíše cesty, než cestujícího.[8] Domnívá se, že vzrušení vyplývající z návštěvy Paříže způsobuje zrychlení srdeční činnosti. Ta způsobuje závratě a dušnost, což má za následek halucinace obdobně jako u Stendhalova syndromu.

Odkazy

Související články

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Paris syndrome na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b (anglicky) 'Paris Syndrome' strikes Japanese
  2. ↑ (anglicky) Reflexions on a case of Paris syndrome Archivováno 30. 10. 2013 na Wayback Machine
  3. ↑ (francouzsky) Viala, A.; H. Ota; M. N. Vacheron; P. Martin; F. Caroli. Les Japonais en voyage pathologique à Paris: un modèle original de prise en charge transculturelle. Neuvure de journal Psychiatrie 5. S. 31–34.
  4. ↑ Praha obsadila sedmé místo v počtu zahraničních turistů, Novinky.cz, 12. 1. 2009
  5. ↑ (anglicky) Paris syndrome hits Japanese
  6. ↑ Pro britské turisty je největším zklamáním Eiffelova věž a obraz Mony Lisy v Louvre, Ihned.cz, 13. 3. 2009
  7. ↑ (anglicky) Mastering French manners, the hard way
  8. ↑ (francouzsky) Voyage pathologique Archivováno 29. 9. 2011 na Wayback Machine

Externí odkazy

Média použitá na této stránce