Pak Čong-hui

Pak Čong-hui
3. Prezident Jižní Koreje
Ve funkci:
24. března 1962 – 26. října 1979
PředchůdceJon Po-son
NástupceČchoi Kju-ha
Stranická příslušnost
ČlenstvíDemocratic-Republican Party

Narození14. listopadu 1917
Kumi, Korea
Úmrtí26. října 1979 (ve věku 61 let)
Soul, Jižní Korea
Příčina úmrtístřelná rána
Místo pohřbeníSeoul National Cemetery
ChoťYuk Young-soo
RodičePark Seong-bin a Baek Nam-ui
DětiPark Geun-ryeong
Park Ji-man
Pak Kun-hje
Park Jae-ok
PříbuzníPark Jae-hee, Park Sang-hee, Park Dong-hee, Park Han-saeng, Park Mu-hee a Park Gwi-hee (sourozenci)
Alma materAkademie japonské císařské armády
Manchukuo Army Military Academy
Korea Military Academy
Profesepolitik a voják
NáboženstvíBuddhismus
OceněníŘád Rajamitrabhorn
Záslužná legie
Řád královny ze Sáby
Řád José Matíase Delgada
Řád osvoboditele generála San Martína
… více na Wikidatech
PodpisPak Čong-hui, podpis
CommonsPark Chung-hee
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pak Čong-hui (též Pak Čong-hi,[1][2] 박정희, angl. přepisem Park Chung-hee, 14. listopadu 191726. října 1979) byl jihokorejský voják a státník. V letech 19611979 byl diktátorem, z toho v letech 19631979 oficiálně prezidentem Jižní Koreje. Moci se chopil roku 1961 vojenským převratem. V roce 1968 se ho pokusila v tzv. útoku na Modrý dům odstranit Severní Korea. Svou diktaturu ještě utužil po roce 1971, kdy měl původně ve funkci skončit. Roku 1979 byl zavražděn vlastní tajnou službou. Během své autoritativní vlády učinil jihokorejskou ekonomiku jednou z nejsilnějších na světě, zejména díky němu se stala jedním z asijských „tygrů“. Roku 1999 ho časopis Time zařadil mezi 10 nejvýznamnějších Asiatů 20. století.

Biografie

Po pádu prvního jihokorejského prezidenta I Sung-mana se země zmítala v chaosu. Ekonomika byla ve špatném stavu, novému prezidentu ani premiérovi se nedařilo sestavit funkční vládu, policie, o niž se I Sung-man opíral, byla demoralizovaná a studentské hnutí, které přinutilo I Sung-mana rezignovat, se stále více revolucionalizovalo. V této atmosféře provedl Pak Čong-hui vojenský puč. Základem jeho vlády se stala nově zřízená tajná policie (KCIA), která měla pravomoc zatýkat „nepřátele vlády a režimu“, běžné bylo i mučení. Na přání americké administrativy pak nicméně formálně zcivilnil svou vládu a stal se roku 1963 prezidentem. Původně slíbil, že odejde z funkce roku 1971, ale slib nedodržel, naopak poté režim ještě více vzdálil demokracii: vyhlásil stanné právo, rozpustil parlament, stanovil novou ústavu Yushin a zesílil cenzuru. Již předtím však ústavně zaručené svobody byly spíše jen formálními proklamacemi. Pak byl zvolen třikrát při přímých prezidentských volbách na post prezidenta, pokaždé s více než 80 % hlasy[3]. Po roce 1972 další přímá volba však již nebyla možná, proto volby kontroloval až do svého zavraždění v roce 1979. Avšak nepřímá volba prezidenta nezměnila do roku 1987[3].

Zatímco v počátcích vlády měl Pak ve veřejnosti spíše podporu, po roce 1971 ji rychle ztrácel. Nespokojenost vyvrcholila mohutnými demonstracemi roku 1979, které organizovaly především studenti (tzv. Pu-Ma nepokoje). Na 400 lidí bylo zatčeno, nepokoje však neustávaly, demonstranti začali útočit na policejní stanice i sídla vládnoucí strany. Během vrcholných nepokojů byl Pak zavražděn šéfem tajné služby Kim Čä-gjuem. Ten se hájil vlastenectvím a tím, že Pak byl překážkou na cestě k demokracii. Průběh atentátu a jeho motivy jsou ovšem dodnes nejasné.

Pakova zahraniční politika stála, stejně jako u jeho předchůdců, na těsných vztazích se Spojenými státy. S tím souviselo o jihokorejské angažmá ve vietnamské válce, Pak poslal do Vietnamu 320 tisíc vojáků.

Jeho dcera Pak Kun-hje se stala rovněž významnou političkou, v letech 2013–2017 byla prezidentkou Jižní Koreje.

Rozvoj ekonomiky

Pakův hlavní přínos byl v ekonomické oblasti. Rozhodl se vybudovat silně exportní a vládou přísně kontrolovanou ekonomiku. Nešlo ale plánované hospodářství sovětského typu – stát podporoval soukromé podnikání, sám řídil jen bankovní sektor a investice. Rozsáhlé budování infrastruktury Pak financoval především z japonských investic, s čímž byla spojena normalizace korejsko-japonských vztahů, která vyvrcholila smlouvou o vzájemných vztazích z roku 1965. To ovšem budilo nechuť v korejské veřejnosti, která byla po dlouhé japonské kolonizaci silně protijaponsky naladěná.

Po korejské válce se Jižní Korea nacházela ve velké chudobě. Pak se rozhodl zaměřit na těžký a chemický průmysl. V industrializaci se mohl opřít o kvalitní a spolehlivou pracovní sílu, neboť korejský lid byl odhodlaný pracovat s vidinou lepšího života pro jejich děti. V této době se Jižní Korea potýkala s otázkou lidských práv. Pak Čong-hui chtěl být se svým plánem obrody ekonomiky úspěšný, protože doufal, že tak zlehčí jeho prohřešky proti svobodě, demokracii a lidským právům.

Vyznamenání

Reference

  1. První slova první ženy v čele Jižní Koreje mířila k severnímu sousedovi. ČT24 [online]. 25. 2. 2013 [cit. 2024-09-05]. Dostupné online. 
  2. Velká kniha příběhů pro XXI. století. Praha: Albatros Media a. s., 2012. ISBN 978-80-259-0097-0. S. 317. 
  3. a b NOHLEN, D., GROTZ, F., & HARTMANN, C. South East Asia, East Asia, and the South Pacific. In Elections in Asia and the Pacific : A Data Handbook. 2. vyd. [s.l.]: OUP Oxford, 2001. 

Literatura

  • Clifford, Mark L. (1993). Troubled Tiger: Businessmen, Bureaucrats and Generals in South Korea. Armonk, New York: M.E. Sharpe. ISBN 978-0-7656-0141-4.
  • Kim, Byung-kook and Ezra F. Vogel, ed. (2011). The Park Chung Hee Era: The Transformation of South Korea. Harvard University Press. ISBN 978-0-674-05820-0.
  • Kim, Hyung-A (2003). Korea's Development Under Park Chung Hee. Routledge. ISBN 978-0-415-32329-1.
  • Kim, Hyung-A and Clark W. Sorensen, ed. (2011). Reassessing the Park Chung Hee Era, 1961-1979. Center for Korea Studies, University of Washington. ISBN 978-0-295-99140-5.
  • Lee, Byeong-cheon (2005). Developmental Dictatorship and The Park Chung-Hee Era: The Shaping of Modernity in the Republic of Korea. Paramus, New Jersey: Homa & Sekey Books. ISBN 978-1-931907-35-4.

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of Malaysia.svg
Flag of Malaysia – Jalur Gemilang (Stripes of Glory)
GER Bundesverdienstkreuz 9 Sond des Grosskreuzes.svg
Ribbon bar: Order of Merit of the Federal Republic of Germany – Special class of the Grand Cross.
NLD Order of the Dutch Lion - Grand Cross BAR.png
Autor: Wiki Romi, Licence: CC0
Order of the Dutch Lion - Grand Cross
AUT Honour for Services to the Republic of Austria - 1st Class BAR.png
Grand Star of the Decoration of Honour for Services to the Republic of Austria
Flag of Thailand.svg
The national flag of Kingdom of Thailand since September 2017; there are total of 3 colours:
  • Red represents the blood spilt to protect Thailand’s independence and often more simply described as representing the nation.
  • White represents the religion of Buddhism, the predominant religion of the nation
  • Blue represents the monarchy of the nation, which is recognised as the centre of Thai hearts.
Flag of the President of South Korea.svg
Flag of the President of the Republic of Korea
KHM Ordre Royal du Cambodge - Grand Croix BAR.png
Ordre Royal du Cambodge - Grand Croix
Park Chung-hee 1963's.png
Official Portrait of Park Chung-hee, the 5th–9th President of the Republic of Korea
MEX Order of the Aztec Eagle 1Class BAR.png
Order of the Aztec Eagle 1Class Ribbon
MY Darjah Utama Seri Mahkota Negara (Crown of the Realm) - DMN.svg
Autor: Mimich, Licence: CC BY-SA 3.0
Order of the Crown of the Realm (Malaysia)
TWN Order of Propitious Clouds 1Class BAR.svg
Autor: Mboro, Licence: CC0
Ribbon bar: Order of Propitious Clouds; 1st Class – Taiwan (Republic of China).
PHL Order of Sikatuna - Grand Cross BAR.png
Order of Sikatuna - Grand Cross
ARG Order of the Liberator San Martin - Grand Cross BAR.png
Order of the Liberator San Martin - Grand Cross
Order of the Rajamitrabhorn (Thailand) ribbon.svg
Autor: Sodacan, Licence: CC BY-SA 4.0
Ribbon for a Knight of the Most Auspicious Order of the Rajamitrabhorn (Thailand)
Park Chung-hee signature.svg
Park Chung-hee's signature.