Paleocén

Paleocén (66,0–55,8 Ma před současností) je nejstarším obdobím (odborně oddělením) éry kenozoika a počátkem „věku savců“. Je datováno do doby před 66 až 56 miliony let a spolu s eocénem, oligocénem a miocénem je součástí periody paleogénu, jež spolu s mladším neogénem tvoří neformální časovou jednotku terciér, tedy česky třetihory. Je charakterizováno tropickým podnebím s teplotami v průměru 24–25 °C, tedy o celých 10 stupňů Celsia více než dnes. Název paleocén stanovil francouzský paleobotanik a geolog Wilhelm Philippe Schimper v roce 1874, když popisoval sedimenty v okolí Paříže. Etymologicky jde o složeninu latinského „paleo“, tedy starý, a řeckého adjektiva „καινός“ (kainos) — latinizovaného na „caenus“, znamenajícího „nový“. Tedy v tomto kontextu lze přeložit jako „starý nový věk“.^[1][2] Oddělení paleocénu se dělí na další tři stupně: dan, seeland a thanet.

Geologie a klima

Na samém počátku paleocénu jakožto počáteční epochy kenozoika stojí globální katastrofa, kterou podle všeho vyvolal dopad asteroidu Chicxulub do prostoru dnešního Mexického zálivu. Ten pravděpodobně způsobil sérii následných událostí, které dokonaly dílo zkázy. Právě do této doby spadá hlavní výlevná fáze vulkanické struktury známé jako Dekkánské trapy v Indii. Mohutné vrstvy bazaltů zde vznikaly již před 67 miliony lety, ale není jistě náhodou, že nejsilnější fáze výlevů probíhala právě v době, kdy celou planetou otřásl dopad asteroidu.^[3] Dalšími následky dopadu byly obří cunami ve všech oceánech, zastínění slunečního záření prachem, seismické vlny, požáry a další.

V paleocénu pokračuje vzdalování obou Amerik od Evropy a Afriky, rozšiřuje se tedy Atlantský oceán. Již z mezozoika pokračuje alpinské vrásnění vyvolané přibližováním eurasijské a africké tektonické desky. To vede k postupnému zužování oceánu Tethys. Antarktida zůstává ještě spojena s Austrálií a Indie je oddělena od ostatních pevnin jako velký ostrov a poměrně rychle putuje k severu, přičemž na konec paleocénu je datován počátek její kolize s Asií, která později v miocénu vedla výzdvihu Himálaje.^{[4] [5]}

Klima po odeznění následků impaktu bylo podobně vlhké a tropické jako v pozdním mozozoiku a postupně se dále oteplovalo. Severní oceány nezamrzaly a i na pevninách za polárními kruhy mohla růst bujná vegetace včetně lesů. Srážková činnost byla víceméně rovnoměrná po celém povrchu Země i během roku.^[6]

Paleocén je zakončen asi 200 000 let dlouhým obdobím, které je nazýváno Paleocenní–eocenní teplotní maximum. V tomto období dochází k extrémnímu zvýšení teplot pravděpodobně masivním uvolňováním uhlíku a metanhydrátů do atmosféry Země. Dochází k výraznému vymírání, nikoliv ale tak velkému, jako je to z konce křídy.^[7]

V tomto období (před 58 miliony let) dochází také k dopadu planetky, která na území současného Grónska vytvořila kráter Hiawatha o průměru přes 30 kilometrů.^[8]

Biosféra

Ekosystémy se v období paleocénu vzpamatovávají z vymírání K-Pg, které ukončilo druhohorní éru a v prvních milionech let v podstatě neexistují žádní velcí tvorové s hmotností nad 100 kilogramů. Teprve asi po 700 000 letech od katastrofy na konci křídy se objevují savci o hmotnosti zhruba 50 kg (např. rod Ectoconus), jak ukazují objevy z lokality Corall Bluffs v americkém Coloradu.^[9] Někteří vědci již několikrát ohlásili možnost, že malé populace dinosaurů mohly přežít z pozdních druhohor i do nejstaršího paleocénu (stupeň dan) jako tzv. paleocenní dinosauři, žádný z předložených důkazů však dlouho nebyl dostatečně prokazatelný. Nové nálezy ze Severní Ameriky ale takovou možnost naznačují. Zda se ale doba přežití těchto dinosaurů počítala na týdny, měsíce nebo tisíciletí a o jak životaschopné populace se jednalo, se zatím zjistit nepodařilo.^[10]

Nejvýznamnější skupinou suchozemských obratlovců se v paleocénu stávají savci. V průběhu hromadného vymírání na konci křídy před 66 miliony let sice velké množství savčích druhů vyhynulo (v Severní Americe to mohlo být až kolem 93 %), dostatečné množství přežilo a na počátku paleogénu začala významná evoluční radiace v nyní již uprázdněných ekosystémech. Savci začali zabírat niky uvolněné vyhynulými dinosaury a v průběhu stovek tisíc až jednotek milionů let vytvořili větší a specializovanější formy. V prvních tisíciletích až desítkách tisíc let po dopadu planetky do oblasti dnešního Mexického zálivu přežila tzv. post-apokalyptická savčí fauna, zahrnující obvykle nejodolnější formy savců. Z nich se později vyvinuli předkové všech současných savčích vývojových linií, od rejsků přes primáty až po kytovce.^[11]

Vymírání na konci křídy zasáhlo citelně také rostlinná společenstva.^[12] Po stabilizaci poměrů začaly mezi suchozemskými biotopy převažovat lesy. V širokém pásu kolem rovníku to byly tropické deštné lesy, blíže k pólům pak paratropické lesy se střídajícími se deštivými a suchými sezónami. V zeměpisných šířkách, kde dnes nalezneme mírné podnebné pásmo, se rozkládaly subtropické lesy nebo lesostepi a v oblastech polárních pak dnes již se na Zemi nevyskytující polární opadavé lesy, jež sezónně shazovaly listy ne kvůli nízkým teplotám, ale kvůli nedostatku světla v zimě.^[6]

Později v tomto období dochází k velkému rozmachu různých savčích vývojových linií, kdy se odděluje většina jejich dnešních řádů.^[13] Kromě dodnes se vyskytujících skupin placentálů, vačnatců a ptakořitných přežívají ještě dnes již vyhynulí multituberkuláti.^[14][15] Výraznou evoluční radiaci zažívali též ptáci. Kromě mnoha druhů létavých se objevuje i úspěšná skupina nelétavých ptáků, mezi které patřili obří dravci forusracidi i jiní (např. rodu Gastornis).^[16] Forusracidé se objevují na území Jižní Ameriky v období paleocénu a přežívají až do pleistocénu, částečně jako vrcholoví predátoři.^[17]

Místo uvolněné po vyhynutí plazů využili žraloci, krokodýli a na souši pak hadi.^[13] Právě v paleocénu před 60 až 58 miliony let žil například největší dosud známý had v dějinách planety, (kolumbijský rod Titanoboa o délce asi 13 až 15 metrů a hmotnosti přes 1,1 tuny).^[18] Bohatě se též rozvíjí měkkýši, hmyz i krytosemenné rostliny.

Zhruba před 65,5 milionu let, tedy asi 500 000 let po katastrofě na konci křídy, vymírají poslední známí amoniti.^[19]

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Paleocén na Wikimedia Commons