Palestinci

Palestinci (الفلسطينيون‎ al-'Arab al-filastínijjún)
Tawfíq Kana'án • Edward Said • Mahmúd Darwíš • Lajla Chálid Jásir Arafat • Muhammad Bakrí • Hanán Ašráwí • Ranija al-Jasín
Populace
cca 11 000 000
Jordánsko Jordánsko	6 000 000[1]
Palestina	3 760 000[1]
– Západní břeh Jordánu	2 345 000[1]
– Pásmo Gazy	1 416 000
Izrael	1 540 000[2]
Sýrie	630 000[3]
Chile Chile	500 000[4]
Libanon	402 582
Saúdská Arábie	280 245
Egypt Egypt	270 245[5]
USA	255 000[6]
Honduras Honduras	250 000
SAE	170 000
Mexiko	120 000
Katar	100 000
Německo	80 000[7]
Kuvajt	70 000
Salvador	70 000[8]
Brazílie	59 000[9]
Irák	57.000[10]
Jemen	55 000[6]
Kanada	50 975[11]
Austrálie	45 000
Irák	57 000
Libye	44 000
Spojené království	20 000
Jazyk(y)
Arabština, Hebrejština, Aramejština
Náboženství
Sunnitský islám Minority Křesťanů a Ší'itských muslimů
Příbuzné národy
Arabové, Asyřané, Samaritáni, Židé

Palestinci (arabsky الشعب الفلسطيني‎, aš-ša'b al-filastíní), (arabsky الفلسطينيون‎, al-Filastínijjún), nebo také Palestinští Arabové (arabsky العرب الفلسطينيون‎, al-'Arab al-filastínijjún) jsou národ^[12][13] arabských obyvatel Palestiny, jehož významná část žije mimo Palestinu v exilu.

Pro formování palestinské identity měl zásadní význam vznik židovského státu Izrael v roce 1948 provázený exodem arabských obyvatel Palestiny, události Palestinci označované jako Nakba, „Pohroma“. Další klíčovou událostí bylo ovládnutí Palestiny Izraelem roku 1967 v důsledku šestidenní války. Úsilí Palestinců provázené palestinsko-izraelským konfliktem je vytvoření všeobecně uznávaného národního Státu Palestina, v umírněném proudu na Palestinských územích na principech vycházejících z plánu OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947, v radikální podobě na území celé Palestiny vyžadující zničení státu Izrael, což byl nedosažený cíl arabsko-izraelských válek.

Kulturně jsou Palestinci často egyptského, syrského, nebo jordánského původu. Lingvisticky a kulturně Arabové. Za osmanské vlády v 19. stol. bylo území Palestiny nuceně osídlováno, další dominantní proud zejména na území Gazy, ze kterého bylo vytvořeno pozdější palestinské etnikum, byl egyptský „exil“. Navzdory exodu v důsledku války v r. 1948 a války v r. 1967 více než polovina světové populace Palestinců zůstala na území tzv. Západního břehu Jordánu, Pásma Gazy a Izraele. Mnoho Palestinců jsou oficiálně uprchlíci nebo vnitřně vysídlení. Jsou jedinou entitou na světě, kde je OSN status uprchlíka přiznáván i 3. generaci potomků. V Pásmu Gazy jich žije více než milion, tři čtvrtě milionu na tzv. Západním břehu a milion na Izraelských územích z před roku 1948.

Mnoho Palestinců žije v diaspoře, více než polovině těchto lidí je bráněno (např. v Libanonu) získat státní příslušnost. Kolem 2,6 milionů lidí, kde je do značné míry neprůkazné, kolik z nich je uprchlíky a kolik zde dlouhodobě kontinuálně žilo, je v sousedním Jordánsku; 1,5 milionu žije v Sýrii a Libanonu a další čtvrt milionu v Saúdské Arábii. Půlmilionová diaspora v Chile je největší mimo Arabský svět.

S Islámskou expanzí v 7. století velká část obyvatel Palestiny přijala sunnitský islám,^[14] nicméně část obyvatelstva z byzantských dob zůstávala křesťany, kteří se dnes hlásí k různým denominacím. Podle údajů českého ministerstva zahraničí se jedná o 98 % muslimů a 2 % křesťanů.^[15] Významné jsou také komunity Drúzů a Samaritánů, které se většinově nepovažují za „Palestince“. Vernakulárním jazykem Palestinců bez rozdílu vyznání je arabština. Izraelští Arabové jsou bilingvní a hovoří plynně hebrejsky.

Historie Palestinské národní identity je otázkou diskutovanou mezi učenci.^[16] Právní historik Assaf Likhovski zastává názor, že palestinská identita se začala projevovat v prvních dekádách 20. století.^[16] První požadavek na národní nezávislost Levanty byl deklarován Syrsko-palestinským kongresem 21. září 1921.^[17] Po vzniku státu Izrael a palestinských exodech v letech 1948 a 1967 začal termín Palestinec označovat nejen místo narození, ale také sdílenou minulost a budoucnost ve smyslu zamýšleného Státu Palestina.^[18]

V roce 1964 byla založena Organizace pro osvobození Palestiny jako zastřešující organizace pro skupiny, které reprezentují Palestince na mezinárodní úrovni.^[19] Palestinská autonomie, oficiálně ustanovená jako výsledek Dohod z Osla, je správní orgán nominálně zodpovědný za správu palestinských měst a uprchlických táborů na Západním břehu a v Pásmu Gazy.

Řecké označení Palaistínē (Παλαιστίνη), k němuž je příbuzné arabské Filastin (فلسطين), se poprvé objevuje v dílech řeckého historika Hérodota z 5. století př. n. l., kde popisuje přímořskou zemi situovanou mezi Fénicií a Egyptem.^[20][21][22] Herodotos využíval tento termín také jako etnonymum, když psal o „Syřanech z Palestiny“ nebo „Palestinských Syřanech“^[23] – etnické amorfní skupině, kterou odlišuje od Féničanů.^[24] V Semitských jazycích například v Akkadštině slovo Palastu odkazuje k jižnímu území.^[25] Ve starověké Hebrejštině je příbuzným slovem Plištim,^[26] překládané jako Pelištejci, které však nerozlišuje jednotlivé Mořské národy, které se u hranic s egyptskou říší po vytlačení z Egypta usídlily kolem roku 1100 př. n. l.^[27]

Označení Syrská Palestina bylo nadále užívána starověkými historiky, geografy a dalšími pro oblast mezi Středozemním mořem řekou Jordán, například ve spisech Filóna, Josefa Flávia nebo Plinia staršího. Poté, co Římané přejmenovali po židovských povstáních Judeu, byl termín "Palestina" jako oficiální administrativní jméno oblasti v 2. století našeho letopočtu nadále užíván; byl vyražen na mincích úředních listinách a pronikl dokonce do rabínské literatury.^[28] Arabské slovo Filastin pak bylo logicky užívané k označení regionu arabskými geografy.

Během trvání Britského mandátu Palestina byl termín „Palestinec“ užíván pro zjednodušení pro všechny jeho občany bez rozdílu náboženské nebo etnické příslušnosti.^[29]

Po vyhlášení nezávislosti Izraele, v roce 1948, se užívání termínů „Palestina“ a „Palestinský“ pro Palestinské Židy přestalo používat. Například anglicky psané noviny The Palestine Post, založené Židy v roce 1932, změnily svůj název v roce 1950 na The Jerusalem Post. Židé v Izraeli a na Západním břehu se dnes v návaznosti na geografickou a historickou identitu označují jako Izraelci. Arabští občané Izraele se označují jako Izraelci nebo Palestinci nebo Arabové.^[30]

Organizace pro osvobození Palestiny v roce 1968 definovala „Palestince“ jako „ty Araby, kteří do roku 1947 sídlili v Palestině bez rozdílu toho, zda byli vyhnání nebo tam zůstali. Kdokoliv, kdo se narodil po tomto datu palestinskému otci, i mimo Palestinu, je Palestincem.^[31] Arabská národnost není nábožensky specifikovaná, zahrnuje Arabsky mluvící muslimy, Arabské křesťany a další náboženské komunity jako jsou Samaritáni a Drúzové, které také mluví arabštinou. Palestinští Židé jsou do této definice také zahrnuti, avšak pouze arabsky mluvící židé, kteří sídlili v Palestině před počátkem sionistické invaze.“ Charta OOP také zavádí pojem, že „Palestina s hranicemi, které měla v rámci Britského mandátu, je nedělitelnou teritoriální jednotkou“.^[31][32]

Moderní testy DNA zjistily, že Palestinci jsou potomci původního obyvatelstva, které žilo v období pozdního paleolitu v oblasti Levanty. Jednalo se o nositele kultury Natúfien, kteří v Levantu žili před asi 12 tisíci lety a geneticky měli blízko k současným obyvatelům Jemenu, ale v dalších tisíciletích se smísili s migračními vlnami z oblasti Anatolie a Kavkazu.^[33] Jejich potomci byli starověcí semitští Kananejci, kteří žili v době bronzové na území Kanaánu, kde se dnes nalézají západní Sýrie, Libanon, Palestina a Izrael.^[34][35]

Na základě testů DNA z roku 2020 bylo zjištěno, že Palestinci mají 81–87% genů původních obyvatel Levanty, kteří žili v regionu v období 2100–1550 př. n. l., a zbytek tvoří evropské a africké geny jako důsledek pozdějších invazí a obchodu s otroky. Stejný starověký levantský původ jako Palestinci mají další arabsky mluvící populace Levanty, například Drúzové, Libanonci, Beduíni, Jordánci a Syřané, a také většina židovských komunit, například maročtí a aškenázští Židé, kteří se ale odlišují tím, že mají 31–41% evropských genů.^[36]

V minulosti vyjádřilo více vědců a osobností pochybnost nad historickou existencí palestinského národa. Patří mezi ně například bývalá izraelská ministerská předsedkyně Golda Meirová, která tak učinila v červnu 1969 v rozhovoru pro britský list The Sunday Times.^[37] Dodala, že až do konce 60. let „nikdo, a nejméně ze všech ostatní arabské národy, neuznal existenci, či dokonce potenciální existenci, takovéhoto národa.“^{[37][pozn 1]} Na otázku redaktorů, zdali „považuje palestinské bojovníky, takzvané fedajíny, za důležitý nový prvek Blízkého východu“ odpověděla doslova:^[37]

Bývalý arabský člen Knesetu a profesor Azmí Bišára se v izraelské televizi v 90. letech vyjádřil také k existenci palestinského národa.^[39]

V roce 1977 se v podobném duchu vyjádřil tehdejší člen výkonného výboru Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) Zahír Músejn v rozhovoru pro nizozemský deník Trouw, když prohlásil, že žádný palestinský národ jako takový není a reflektoval panarabský postoj k palestinské otázce. Músejn tehdy doslova prohlásil:^[40]

Právo Palestinců na sebeurčení bylo potvrzeno Valným shromážděním OSN a Mezinárodním soudním dvorem v Haagu.^[41][42]

Celkem 139 zemí světa uznalo Palestinu jako nečlenský stát. Palestinská suverenita nad oblastmi nárokovanými jako součást Státu Palestina však zůstává omezená a hranice státu zůstávají předmětem sporu mezi Palestinci a Izraelem.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Palestinian people na anglické Wikipedii.

• GRANGEOVÁ, Jocelyn; DE VÉRICOURTOVÁ, Guillemette. Palestinské otazníky. Praha: KMa, 2006. 65 s. ISBN 80-7309-334-0. 

• Pelištejci

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Palestinci na Wikimedia Commons
• Téma Palestinci ve Wikicitátech
• Slovníkové heslo Palestinec ve Wikislovníku