Pallas (planetka)
| Pallas | |
|---|---|
 | |
| Symbol planety | .svg){kind=small} |
| Identifikátory | |
| Typ | planetka |
| Označení | (2) Pallas |
| Katalogové číslo | 2 |
| Objeveno | |
| Datum | 28. března 1802 |
| Místo | Brémy |
| Objevitel | Heinrich Wilhelm Olbers |
| Jméno po | Athéna |
| Elementy dráhy (Ekvinokcium J2000,0) | |
| Epocha | 2005-01-30 00:00:00,0 UTC 2453400,5 JD |
| Velká poloosa | 414 870 372 km 2,7732 au |
| Výstřednost | 0,2302 |
| Perihel | 319 358 120 km 2,1348 au |
| Afel | 510 382 626 km 3,4117 au |
| Perioda (oběžná doba) | 1686,87 d (4,6184 a) |
| Střední denní pohyb | 0,2134°/den |
| Sklon dráhy | |
| - k ekliptice | 34,8508° |
| Délka vzestupného uzlu | 173,1661° |
| Argument šířky perihelu | 310,5449° |
| Střední anomálie | 28,7017° |
| Průchod perihelem | 2004-09-17 12:17:15,8 UTC 2453266,0120 JD |
| Fyzikální charakteristiky | |
| Absolutní hvězdná velikost | 4,101 |
| Rovníkový průměr | 524 (570 × 525 × 482) km |
| Hmotnost | ~ 2,2×1020 kg |
| Průměrná hustota | ~ 2,8 g/cm³ |
| Gravitační parametr | 14,3 km³/s² |
| Gravitace na rovníku | 0,18 m/s² (0,0183 G) |
| Úniková rychlost | 320 km/s |
| Perioda rotace | 7,81 h 0,3256 d |
| Albedo | 0,159 |
| Spektrální třída | B |
(2) Pallas je druhá objevená planetka vůbec a současně jde svými rozměry o druhý největší objekt obíhající mezi drahami Marsu a Jupiteru, tedy v oblasti hlavního pásu planetek. Je přibližně stejně veliká jako (4) Vesta, je však mnohem méně hmotná, ale i tak tvoří asi 9 % hmotnosti všech planetek ve vnitřní části sluneční soustavy. V této oblasti je také největším tělesem, které se nezformovalo do kulovitého tvaru.
Historie
Objevil ji amatérský astronom Heinrich Wilhelm Olbers v Brémách 28. března 1802 vcelku náhodně při hledání první planetky, před rokem objevené (1) Cerery, po jejímž objevení se domníval, stejně jako většina astronomů té doby, že již byla nalezena „ztracená“ planeta mezi Marsem a Jupiterem, očekávaná na základě Titius-Bodeova pravidla, a proto s novým objevem ani nepočítal.
Poté, co tuto planetku objevil, vyslovil hypotézu, že Ceres a Pallas jsou úlomky větší planety, která se v důsledku nějaké katastrofy, pravděpodobně srážky, rozpadla na menší kusy. Tuto hypotézu, která přetrvala mnoho desetiletí, podpořil i britský astronom William Herschel, který se pokusil stanovil průměr obou těles, ale narazil při tom na značné obtíže, neboť jejich velikost byla astronomickými prostředky té doby nezjistitelná. Usoudil proto, že se jedná o velmi malá tělesa, a protože se v dalekohledech jevily jako hvězdy, doporučil je nazývat asteroidy, tedy hvězdám podobné.
Tento objev společně s teorií o tom, že se může jednat o úlomek původně větší planety, vedl k novému hledání podobných těles v prostoru mezi Marsem a Jupiterem. Hledání bylo zpočátku úspěšné; v následující roce byla objevena třetí (3) Juno a v roce 1807 čtvrtá planetka (4) Vesta. Na další si však astronomové museli počkat až do roku 1845.
  |
Prakticky až do poloviny 19. století byla ještě považována za planetu a dostala dokonce i grafický symbol (viz vlevo). Ani objev dalších planetek na tom nic nezměnil. Teprve v 50. letech 19. století, kdy objevů planetek kvapem přibývalo, začala být spolu s ostatními podobnými tělesy považována za pouhou planetku.
První reálné odhady její velikosti byly získány při sledování zákrytu hvězdy 19. února 1961, kdy byla stanovena minimální hodnota jejího průměru na 430 km. Pozorování zákrytu 29. května 1978, uskutečněné na sedmi místech Země, umožnilo již odhadnout její průměr a to na 538 km. Zatím nejrozsáhlejší kampaň organizovaná americkým astronomem A. Dunhamem se uskutečnila 29. května 1983, kdy půldruhé stovky astronomů-amatérů z jižní části USA a severu Mexika sledovalo zákryt hvězdy 1 Vul v souhvězdí Lištičky za touto planetkou. Tentokrát vyšel průměr tělesa za předpokladu jeho kulovitého tvaru na 532 km. Další zákryt 24. října 1985 vedl pouze k odhadu minimálního průměru (485 km). Zatím poslední měření průměru se uskutečnilo 9. června 2001. Fotometrická měření ze třech míst umožnila stanovit elipsoidní tvar o rozměrech 510 × 555 km.
Popis objektu
I když je Pallas relativně velká planetka a její albedo se pohybuje od 0,05 do 0,16, vzhledem k tomu, že se k Zemi může přiblížit nejvýše na 1,23 astronomických jednotek (AU) tj. na 184 mil. km, může v době optimální opozice dosáhnout pouze zdánlivé hvězdné velikosti 7,0m; teoreticky by tato hodnota sice za velice příznivých pozorovacích podmínek u lidí s mimořádně citlivým zrakem stačila ke spatření této planetky, ale takové pozorování zatím nebylo nikdy potvrzeno. Stačí však i malý dalekohled, případně triedr, aby planetka mohla být pozorována.
Relativně velká vzdálenost od Země také komplikuje její zkoumání pozemskými dalekohledy. Ze změn jasnosti byla sice stanovena pravděpodobná perioda její rotace kolem osy, i odhadnuta poloha osy v prostoru, ale nezná se ani smysl jejího otáčení.
Vzhled
Shrnutí všech zákrytových pozorování vede k závěru, že se jedná o značně nepravidelné těleso, přibližně se tvarem blížící trojosému elipsoidu (jeho rozměry jsou uvedeny v tabulce vpravo). Jeho povrch zatím nebyl pozorován dostatečně podrobně ke zjištění nějakých rozlišitelných útvarů.
Geologie
Na základě spektroskopických údajů byla planetka zařazena do kategorie planetek třídy B. Látka, tvořící její povrch připomíná primitivní uhlíkaté chondrity (tedy původní materiál z doby vzniku sluneční soustavy), případně enstatické achondrity, tedy meteority obsahující pyroxeny s velmi nízkým obsahem železa.
Jak spektrální data, tak poměrně nízká hustota a nepravidelný tvar tělesa naznačují, že Pallas neprošla diferenciací, ani nedošlo k její izostázi.
Měsíce planetky
Z naměřených dat, pořízených při zákrytu v roce 1978, byla vydedukována možná přítomnost průvodce (měsíčku) této planetky o průměru přibližně 1 km; jeho existence však nebyla potvrzena. Na snímcích, pořízených v roce 1980 metodou skvrnkové interferometrie (speckle interferometry) byl odhalen údajný měsíc o průměru 175 ale tento objev byl později odvolán.
Příbuznost s jinými planetkami
Podobné chemické složení se značným obsahem enstatitu vykazuje i planetka (16) Psyche.
Z hlediska značně charakteristické dráhy – sklon k rovině ekliptiky přes 30° a značná excentricita – je hlavním představitelem skupiny, která nese její jméno.
Původ jména
.svg)
Planetka byla pojmenována podle řecké bohyně Pallas Atheny (řecky Παλλάς), bohyně moudrosti, válečného umění a ochránkyně řemesel. Podle jiného výkladu byla Pallas přítelkyní Athény a dcerou Tritona. V řecké mytologii sice existují další osoby se jménem Pallas, ale jsou mužského pohlaví: První planety byly však zásadně pojmenovávány po ženských mytologických postavách.
Průzkum planetky
Pallas dosud nebyla zblízka zkoumána žádnou pozemskou sondou, ani není k ní plánována nějaká expedice. Uvažovalo se sice o tom, že by sonda Dawn v případě úspěšného splnění úkolů u planetek (4) Vesta a (1) Ceres mohla ještě pokračovat k planetce Pallas. Současné finanční a technické problémy však tomuto rozšíření její mise zřejmě zabrání.
Odkazy
Související články
- Seznam planetek 1-250
Literatura
- KLECZEK, Josip. Velká encyklopedie vesmíru. Praha: Academia, 2002. S. 345. ISBN 80-200-0906-X
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Pallas na Wikimedia Commons 
Encyklopedické heslo Pallas v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích- (2) Pallas na webu České astronomické společnosti
- Asteroid (2) Pallas. - NEO page. NASA/JPL (angl., nákres dráhy)
- (2) Pallas. - NeoDys (angl., elementy dráhy a další údaje)
- PITJEVA, E. V. Estimations of Masses of the Largest Asteroids and the Main Asteroid Belt From Ranging to Planets, Mars Orbiters And Landers. Solar System Resarch, Vol. 39, s. 176 (2005). (angl.)
- Supplemental IRAS Minor Planet Survey. (angl.)
- Other Reports of Asteroid Companions, compiled by Wm. Robert Johnston. (angl.)
- DRUMMOND, J. D., COCKE, W. J. Triaxial ellipsoid dimensions and rotational pole of 2 Pallas from two stellar occultations. Icarus, Vol. 78, s. 323 (1989). (angl.)
- DUNHAM, D. W. et al. The size and shape of (2) Pallas from the 1983 occultation of 1 Vulpeculae. The Astronomical Journal, Vol. 99, s. 1636 (1990). (angl.)
- GOFFIN, E. New determination of the mass of (2) Pallas Archivováno 17. 8. 2005 na Wayback Machine.. Astronomy and Astrophysics, Vol. 365, s. 627 (2001). (angl.)
- MITCHELL, D. L. et al. Radar observations of asteroids 1 Ceres, 2 Pallas, and 4 Vesta. Icarus, Vol. 124, s. 113 (1996). (angl.)
- SATO, K. et al Absorption bands near three micrometers in diffuse reflectance spectra of carbonaceous chondrites: Comparison with asteroids. Meteoritics and Planetary Science, Vol. 32, s. 503 (1997). (angl.)
- TORPPA, J. et al Spahes and rotational properties of thirty asteroids from photometric data Archivováno 6. 11. 2015 na Wayback Machine.. Icarus, Vol. 164, s. 346 (2003). (angl.)
- HILTON, James L. U.S. Naval Observatory Ephemerides of the Largest Asteroids. The Astronomical Journal, Vol. 117, s. 1077 (1999)
Média použitá na této stránce
Autor: Kwamikagami, Licence: CC BY-SA 4.0
white Pallas symbol (U+26B4 ⚴) on a violet (7F00FF) background, from the Athen's association with violets
Autor: Kwamikagami, Licence: CC BY-SA 4.0
U+26B4 ⚴: symbol for asteroid (2) Pallas. 0.8px line weight
.svg)
Autor: Kwamikagami, Licence: CC BY-SA 4.0
The alchemical symbol for sulphur, 🜍. Once used as a substitute for (2) Pallas, ⚴; suggested for (93) Minerva by J.S. Stenzel.
Autor: Credit: ESO/Vernazza et al., Licence: CC BY 4.0
VLT's SPHERE spies rocky worlds
From the description at File:Potw1749a.tif:
These images were taken by ESO's SPHERE (Spectro-Polarimetric High-Contrast Exoplanet Research) instrument, installed on the Very Large Telescope at the Paranal Observatory, Chile. These strikingly-detailed views reveal four of the millions of rocky bodies in the main asteroid belt, a ring of asteroids between Mars and Jupiter that separates the rocky inner planets of the Solar System from the gaseous and icy outer planets.
Clockwise from top left, the asteroids shown here are 29 Amphitrite, 324 Bamberga, 2 Pallas, and 89 Julia. Named after the Greek goddess Pallas Athena, 2 Pallas is about 510 kilometres wide. This makes it the third largest asteroid in the main belt and one of the biggest asteroids in the entire Solar System. It contains about 7% of the mass of the entire asteroid belt — so hefty that it was once classified as a planet. A third of the size of 2 Pallas, 89 Julia is thought to be named after St Julia of Corsica. Its stony composition led to its classification as an S-type asteroid. Another S-type asteroid is 29 Amphitrite, which was only discovered in 1854. 324 Bamberga, one of the largest C-type asteroid in the asteroid belt, was discovered even later: Johann Palisa found it in 1892. Today, it is understood that C-type asteroids may actually be bodies from the outer Solar System following the migration of the giant planets. As such, they may contain ice in their interior.
Although the asteroid belt is often portrayed in science fiction as a place of violent collisions, packed full of large rocks too dangerous for even the most skilled of space pilots to navigate, it is actually very sparse. In total, the asteroid belt contains just 4% of the mass of the Moon, with about half of this mass contained in the four largest residents: Ceres, 4 Vesta, 2 Pallas, and 10 Hygiea.