Paolo Maldini

Paolo Maldini
(c) Tasnim News Agency, CC BY 4.0
Osobní informace
Celé jméno	Paolo Cesare Maldini
Datum narození	26. června 1968 (55 let)
Místo narození	Milán, Itálie
Výška	186 cm
Hmotnost	85 kg
Přezdívka	Il Capitano
Klubové informace
Konec hráčské kariéry
Pozice	Fotbalový obránce
Mládežnické kluby*
1978–1985 Milán
Profesionální kluby*
Roky Klub Záp. (góly) 1985–2009 Milán 647 (29)
Reprezentace**
Roky Reprezentace Záp. (góly) 1986–1988 1987 1988–2002 Itálie U21 Itálie (Olympijská) Itálie 012 (5) 001 (1) 126 (7)
Úspěchy
Mistrovství světa 1990 Itálie 1994 Itálie Mistrovství Evropy 1988 Itálie 2000 Itálie Mistrovství Evropy do 21 let 1986 Itálie U21 Pohár PMEZ 1988/89 Milán 1989/90 Milán Liga mistrů UEFA 1992/93 Milán 1993/94 Milán 1994/95 Milán 2002/03 Milán 2004/05 Milán 2006/07 Milán Superpohár UEFA 1989 Milán 1990 Milán 1994 Milán 2003 Milán 2007 Milán Mistrovství světa klubů 2007 Milán Interkontinentální pohár 1989 Milán 1990 Milán 1. italská fotbalová liga 1987/88 Milán 1991/92 Milán 1992/93 Milán 1993/94 Milán 1995/96 Milán 1998/99 Milán 2003/04 Milán Italský superpohár 1988 Milán 1992 Milán 1993 Milán 1994 Milán 2004 Milán
Další informace
Manžel(ka)	Adriana Fossa (od 1994)
Děti	Daniel Maldini Christian Maldini
Rodiče	Cesare Maldini
→ Šipka znamená hostování hráče v daném klubu. * Starty a góly v domácí lize za klub aktuální k konec kariéry ** Starty a góly za reprezentaci aktuální k konec kariéry
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Paolo Cesare Maldini (* 26. června 1968 Milán, Itálie) je sportovní manažer a bývalý italský fotbalový obránce. S reprezentací se stal vicemistrem světa v roce 1994 a vicemistrem Evropy v roce 2000.

Byl to jeden z nejlepších fotbalových obránců v historii. Během své kariéry, která trvala 25 let, hrál jen za jediný klub: AC Milán. Vyhrál celkem 26 trofejí: 7 titulů, 1 domácí pohár, 5 domácích superpohárů, 5 LM + PMEZ (8 odehraných finále), 5 evropských superpohárů, 2 interkontinentální poháry a 1 Mistrovství světa klubů.^[1] Se spoluhráči Tassottim a Baresim a Costacurtou, byli jednou z nejlepších obranných linií v historii fotbalu ^[2], což umožnilo klubu AC Milán vytvořit absolutní rekord v po sobě jdoucích zápasech bez porážky (58 zápasů - od 26. 5. 1991 do 14. 3. 1993 ^[3]).

Od roku 1988 do roku 2002 hrál za národní tým Itálie, jehož byl osm let kapitánem. Zúčastnil se čtyř turnajů MS (1990, 1994, 1998 s 2002) a tří turnajů ME (1988, 1996 a 2000). V reprezentaci vytvořil rekord v odehraných utkání i v odehraných utkání jako kapitán. Oba rekordy už byly překonány 2010. ^[4]

Od roku 2005 až do roku 2020^[5] držel rekord s největším počtem utkání v Italské lize. V soutěžích UEFA je se 174 utkání čtvrtý (první mezi Italy). Je také hráčem, který má nejvíce utkání v dresu Rossoneri (902). V individuálních anketách byl nejlépe na 3. místě (Zlatý míč 1994 a Zlatý míč 2003). V roce 2002 byl zařazen do FIFA World Cup Dream Team (výběr složený z nejlepších jedenácti hráčů v historii MS) a v roce 2004 zařazen do FIFA 100 (seznam 125 nejlepších hráčů sestavený u příležitosti stého výročí FIFA). V roce 2020 je zařazen do týmu Zlatý míč - nejlepší tým.^[6]

Jeho otec, Cesare Maldini, patří k nejznámějším italským fotbalovým reprezentantům všech dob.

Klubová kariéra

Éra Sacchiho

Jeho kariéra začala růst s příchodem trenéra Sacchiho. V sezoně 1987/88 vyhrál první titul, v příští sezoně získal vítězství v poháru PMEZ 1988/89 když porazil 24. května 1989 Steaua Bukurešť (4:0).^[7] Toto byli jeho první úspěchy Sacchiho týmu, který bude po letech definován jako „nejsilnější klub všech dob“ časopisem World Soccer.^[8] Paolo je nejmladší hráč z obrany, kterou tvoří společně s Baresim, Tassottim, Gallim a Costacurtou.

V roce 1988 AC Milán vyhrál první ročník o italský superpohár, pak díky vítězství v poháru PMEZ zahájil sezónu 1989/90 vítězně ve dvojutkání o Evropský superpohár^[9] a pak i v utkání o Interkontinentální pohár.^[10] Sezonu zakončil obhajobou poháru PMEZ když ve finále porazil Benfiku (1:0). ^[11] V následující sezoně 1990/91 Rossoneri obhájil Evropský superpohár^[12] tak i v utkání o Interkontinentální pohár.^[13] V poháru PMEZ se Rossoneri utkali již ve čtvrtfinále s francouzským klubem Olympique Marseille. První utkání doma skončilo 1:1. Při venkovním utkání se za stavu 1:0 pro Marseille v 88 minutě vypla všechna světla^[14] na stadionu a po odmítnutí pokračovat v zápase byl klub diskvalifikován na jeden rok z evropských soutěží. Po sezoně končí trenér Arrigo Sacchi a je nahrazen Capellem.

Éra Capella

I když je vyměněn trenér, Paola to nezasáhlo. Byl stále nejdůležitějším členem týmu a pomohl tak k vítězství v lize. V následující sezoně AC Milán ihned vyhrál italský superpohár a pak se podařila i obhajoba v lize. V LM 1992/93 dokráčel do finále kde Rossoneri prohráli s francouzským klubem Olympique Marseille (0:1).^[15] V této sezóně vstřelil Paolo svůj první evropský gól, bylo to 21. října 1992 proti Slovanu Bratislava (1:0).^[16]

Sezóna 1993/94 byla vítězná. Opět se vyhrál italský superpohár, tak i liga, třetí v řadě. Dne 18. května 1994 se koná finále LM 1993/94 proti Barceloně. Při absenci středních obránců Baresiho a Costacurty je trenér nucen nasadit Paola do středu obrany, ve dvojici s Gallim. Utkání skončilo výhrou 4:0. ^[17] Na konci sezóny získal v roce 1994 od časopisu World Soccer titul „hráč roku“ a v anketě o zlatý míč je na třetím místě (první z obránců). V dalších dvou sezonách se podaří získat italský superpohár 1994 a titul v sezoně 1995/96. V LM 1994/95 se dostává do finále, ale Rossoneri prohrávají s Ajaxem (0:1).^[18]

Roky přechodu

Po mistrovské sezoně se rozloučil trenér Capello a nahradil jej Uruguayec Tabarez. Sezona začala prohrou s Fiorentinou o italský superpohár. Kvůli špatným výsledkům nový trenér vydržel do prosince. Ale i náhradní trenér Sacchi už nezlepšil pozici v tabulce a nakonec Rossoneri skončili na 11. místě v lize. Nová sezona, nový trenér. Klub přišel zachránit Capello. Po konci kariéry Baresiho se Paolo stává novým kapitánem. Paolo hraje většinou ve středu obrany a tak mizernou sezonu zakončil klub na 10. místě.

V následující sezoně 1998/99 se pod vedením trenéra Zaccheroniho hra týmu zlepšila a získali titul. Paolo jej oslavil jako první v roli kapitána. První zápas v sezony 1999/00 byl souboj s Parmou o italský superpohár.^[19] Utkání skončilo prohrou 1:2. Sezona byla zakončena 3. místem v lize a v LM vypadli již v základní skupině.

Éra Ancelottiho

Po neúspěšném startu v sezoně 2001/02 skončil trenér Terim a místo něj byl dosazen Ancelotti. Právě tenhle trenér a nový hráč do obrany Nesta byli pro Paola velkým přínosem. Sezona 2002/03 byla vítězná. V lize tým Rossoneri sice skončil na 3. místě, ale v LM přes předkolo se dostal až do finále, kde porazil Juventus FC. ^[20] Bylo to přesně 40 let poté, co jeho otec Cesare zvedal nad hlavu pohár pro vítěze PMEZ. ^[21][22] Po tomhle vítězství přišlo ještě vítězství ve finále v italském poháru. V sezóně 2003/04 vyhrál AC Milán své 17. Scudetto a v dubnu 2004 byl Paolo na 10. místě v online anketě 'Golden Jubilee Poll, oslavující nejlepší evropské hráče za posledních padesát let.^[23]

V následující sezoně 2004/05 vyhrál AC Milán italský superpohár a v LM se dostal do finále proti Liverpoolu. Do utkání nastoupil s rekordem v počtu odehraným finálových utkání (7).^[24] V 1. minutě utkání otevřel Paolo skóre zápasu (po 11 letech vstřelil branku v evropských pohárech), dává nejrychlejší gól ve finále Ligy mistrů a stává se nejstarším střelcem, který skóroval ve finále této soutěže. Poločas vyhráli 3:0, ale v druhé polovině Liverpool FC dotáhl ztrátu a museli rozhodnout penalty. Tady byl úspěšnější soupeř.^[25]

Dne 25. září 2005 překonal rekord ligy v počtu utkání (571).^[26][27] Další úspěch byl v sezoně 2006/07. Ve finále LM se podařilo odčinit dva roky starou prohru. Liverpool FC porazil 2:1^[28] a Paolo tak získal již páté vítězství v soutěži a stal se tak společně s Gentou jedinými hráči, kteří hráli v osmi finálových utkání.^[29]

Dne 16. prosince 2007, byl u vítězství na MSK 2007^[30] a získal již 26 trofej své kariéry, 13 na mezinárodní scéně. Byl také prvním kapitánem formace ze starého kontinentu, který tuto trofej získal. Dne 16. února 2008 v zápase proti Parmě nastoupil 1 000 utkání jako profesionál,^[31]

Dne 24. května 2009 odehrál poslední utkání v kariéře na domácí půdě. Stalo se to proti AS Řím (2:3).^[32] Po utkání se Paolo rozloučil všem fanouškům na stadionu. Během závěrečného kolečka kolem hřiště (na stadionu bylo 70 000 diváky, kteří se postavili, aby mu zatleskali, včetně hostujících římských fanoušků) byl Paolo vyzván sektorem organizovaných fanoušků Curva Sud: ti zpívali sbory ve prospěch Baresiho a odhalili některé transparenty vůči hráči v souvislosti s některými úvahami o organizované podpoře. ^[33][34] Poslední utkání odehrál 31. května 2009 na hřišti Fiorentiny a oslavil poslední vítězství (2:0) ve své dlouhé kariéře.^[35][36]

Všech 25 sezon strávil v klubu AC Milán a tak se vedení klubu rozhodlo že jeho číslo 3 nesmí nikdo nosit, kromě jeho synů. ^[37][38] Celkem odehrál 902 utkání a vstřelil v nich 33 branek a získal dohromady 26 trofejí.

Po fotbalové kariéře

Do služeb fotbalového AC Milán se vrátil v létě 2018. Byl jmenován ředitelem pro strategický rozvoj a byl blízkým spolupracovníkem sportovního ředitele Leonarda. ^[39] Po odchodu Leonarda byl v roce 2019 zvolen sportovním ředitelem. ^[40]

Hráčská statistika

Reprezentační kariéra

První zkušenosti s reprezentací měl u juniorů které trénoval jeho otec Cesare Maldini 12. listopadu 1986 proti Rakousku (0:0).^[42] Do národního týmu dospělých byl poprvé povolán 31. března 1988 na utkání proti Jugoslávii (1:1).^[43] Ve stejném roce je v nominaci na ME 1988. Také je v nominaci na domácí MS 1990. Na obou turnajích nevynechá žádné utkání a získává dvě bronzové medaile.

První branku vstřelil do Mexické brány (2:0) 20. ledna 1993.^[44] Utkání bylo také jeho první s kapitánskou páskou. Opět se dostal do nominace na MS 1994 konané ve Spojených státech. Je nedílnou součástí týmu který se dostal do finále, kde podlehli Brazílii až na penalty.^[45] Další turnaj ME 1996 se Itálii nepovedl a po třech utkání nepřešli přes základní skupinu. Po skončení kariéry Baresiho se Paolo stává novým kapitánem reprezentace. Od roku 1996 trénuje jeho otec Cesare Maldini. Pod vedením svého otce se účastnil svého třetího MS, které se konalo ve Francii. Porážka ve čtvrtfinále s domácí Francii na penalty.

Nový trenér pro ME 2000 je zvolen Dino Zoff. I tento trenér na něj sázel. Na turnaji odehrál opět všechny zápasy včetně finálového proti Francii (1:2) které skončilo díky vstřelení zlatýho gólu. ^[46] Dne 7. října 2000 odehrál 113 utkání za reprezentaci proti Rumunsku (3:0). ^[47] Poslední velký turnaj odehrál na MS 2002. Postup do čtvrtfinále jim zhatila Jižní Korea, která vstřelila zlatý gól.^[48] Po utkání se rozhodl ukončit reprezentační kariéru.^[49] Za reprezentaci odehrál celkem 126 utkání a vstřelil 7 branek.

Statistika na velkých turnajích

Reprezentace	Rok	Zápasy
		Fáze turnaje	Datum	Soupeř	Odehraných minut	Vstřelené branky	Výsledek
Itálie	ME 1988	1 zápas ve skupině	10. 6.	NSR	90	0	1:1[50]
		2 zápas ve skupině	14. 6.	Španělsko	90	0	1:0[51]
		3 zápas ve skupině	17. 6.	Dánsko	90	0	2:0[52]
		Semifinále	22. 6.	SSSR	64	0	0:2[53]
	MS 1990	1 zápas ve skupině	9. 6.	Rakousko	90	0	1:0[54]
		2 zápas ve skupině	14. 6.	USA	90	0	1:0[55]
		3 zápas ve skupině	19. 6.	ČSSR	90	0	2:0[56]
		Osmifinále	25. 6.	Uruguay	90	0	2:0[57]
		Čtvrtfinále	30. 6.	Irsko	90	0	1:0[58]
		Semifinále	3. 7.	Argentina	120	0	1:1 (3:4) na pen.[59]
		O 3. místo	7. 7.	Anglie	90	0	2:1[60]
	MS 1994	1 zápas ve skupině	18. 6.	Irsko	90	0	0:1[61]
		2 zápas ve skupině	23. 6.	Norsko	90	0	1:0[62]
		3 zápas ve skupině	28. 6.	Mexiko	90	0	1:1[63]
		Osmifinále	5. 7.	Nigérie	120	0	2:1 v prodl.[64]
		Čtvrtfinále	9. 7.	Španělsko	90	0	2:1[65]
		Semifinále	13. 7.	Bulharsko	90	0	2:1[66]
		Finále	17. 7.	Brazílie	120	0	0:0 (2:3) na pen.[67]
	ME 1996	1 zápas ve skupině	11. 6.	Rusko	90	0	2:1[68]
		2 zápas ve skupině	14. 6.	Česko	90	0	1:2[69]
		3 zápas ve skupině	19. 6.	Německo	90	0	0:0[70]
	MS 1998	1 zápas ve skupině	11. 6.	Chile	90	0	2:2[71]
		2 zápas ve skupině	17. 6.	Kamerun	90	0	3:0[72]
		3 zápas ve skupině	23. 6.	Rakousko	90	0	2:1[73]
		Osmifinále	27. 6.	Norsko	90	0	1:0[74]
		Čtvrtfinále	3. 7.	Francie	120	0	0:0 (3:4) na pen.[75]
	ME 2000	1 zápas ve skupině	11. 6.	Turecko	90	0	2:1[76]
		2 zápas ve skupině	14. 6.	Belgie	90	0	2:0[77]
		3 zápas ve skupině	19. 6.	Švédsko	41	0	2:1[78]
		Čtvrtfinále	24. 6.	Rumunsko	45	0	2:0[79]
		Semifinále	29. 6.	Nizozemsko	120	0	0:0 (3:1) na pen.[80]
		Finále	2. 7.	Francie	103	0	1:2 v (prodl.)[81]
	MS 2002	1 zápas ve skupině	3. 6.	Ekvádor	90	0	2:0[82]
		2 zápas ve skupině	8. 6.	Chorvatsko	90	0	1:2[83]
		3 zápas ve skupině	13. 6.	Mexiko	90	0	1:1[84]
		Osmifinále	18. 6.	Jižní Korea	120	0	1:2 v prodl.[85]

Reprezentační góly

^[86]

	Datum	Stadion	Soupeř	Skóre (min.)	Výsledek	Soutěž
010	20. 1. 1993	Stadio Artemio Franchi, Florencie,	Mexiko	02:0 00(80.)	2:0	přátelský zápas
02	24. 3. 1993	Stadio Renzo Barbera, Palermo,	Malta	05:1 00(72.)	6:1	kvalifikace na MS 1994
03	11. 11. 1995	Stadio San Nicola, Bari,	Ukrajina	03:1 00(53.)	3:1	kvalifikace na ME 1996
04	29. 3. 1997	Stadio Nereo Rocco, Terst,	Moldavie	01:0 00(24.)	3:0	kvalifikace na MS 1998
05	30. 4. 1997	Stadio Diego Armando Maradona, Neapol,	Polsko	02:0 00(38.)	3:0	kvalifikace na MS 1998
06	22. 4. 1998	Stadio Ennio Tardini, Parma,	Paraguay	01:0 00(5.)	3:1	přátelský zápas
07	5. 6. 1999	Stadio Renato Dall'Ara, Bologna,	Wales	03:0 00(39.)	4:0	kvalifikace na ME 2000

Úspěchy

Klubové

• 7× vítěz italské ligy (1987/88, 1991/92, 1992/93, 1993/94, 1995/96, 1998/99, 2003/04)
• 1× vítěz italského poháru (2002/03)
• 5× vítěz italského superpoháru (1988, 1992, 1993, 1994, 2004)
• 5× vítěz Ligy mistrů (1988/89, 1989/90, 1993/94, 2002/03, 2006/07)
• 5× vítěz evropského superpoháru (1989, 1990, 1994, 2003, 2007)
• 2× vítěz Interkontinentální pohár (1989, 1990)
• 1× vítěz mistrovství světa klubů (2007)

Reprezentační

• 4× na MS (1990 – bronz, 1994 – stříbro, 1998, 2002)
• 3× na ME (1988 – bronz, 1996, 2000 – stříbro)
• 2× na ME 21 (1986 – stříbro, 1988)

Individuální

• 1× Cena Bravo (1989)
• 1× nejlepší hráč podle časopisu World Soccer (1996)
• 1× Nejlepší obránce UEFA (2006/07)
• 1× Nejlepší obránce Ligy (2006/07)
• All Stars Team FIFPro (2005)
• All Stars Team UEFA (2003, 2005)
• All Stars Team ESM (1995, 1996, 2000, 2003)
• All Stars Team MS (1990, 1994)
• All Stars Team ME (1988, 1996, 2000)
• člen síně slávy italského fotbalu (2012)
• kandidát na Zlatý míč – nejlepší tým (1. místo mezi levými obránci)
• člen klubu Golden Foot (2021)

Vyznamenání

Řád zásluh o Italskou republiku (30. 9. 1991) z podnětu Prezidenta Itálie ^[87]

Řád zásluh o Italskou republiku (12. 7. 2000) z podnětu Prezidenta Itálie ^[88]

• Dne 12. března 2018 byla zařazena pamětní deska s názvem Paolo Maldini na chodník slávy cesty italského sportu na parco olimpico del Foro Italico v Římě, určeno pro italské sportovce za jejich mezinárodní úspěchy.^[89]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Paolo Maldini na italské Wikipedii.

Související články

• Seznam fotbalistů se 100 a více odehranými mezinárodními zápasy
• Seznam italských fotbalových reprezentantů
• FIFA 100

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Paolo Maldini na Wikimedia Commons
• Životopis hráče na eurofotbal.cz
• Profil hráče na Transfermarkt.com (německy)
• Paolo Maldini na National-football-teams.com (anglicky)