Paolo Portoghesi

Paolo Portoghesi
Paolo Portoghesi (1970)
Narození	2. listopadu 1931 Řím
Úmrtí	30. května 2023 (ve věku 91 let) Calcata
Bydliště	Calcata
Národnost	italská
Země	Itálie Itálie
Alma mater	Univerzita La Sapienza
Povolání	architekt, scenárista, historik umění, historik architektury a historik
Zaměstnavatelé	Univerzita La Sapienza Technická univerzita v Miláně
Ocenění	rytíř Řádu čestné legie komandér Řádu umění a literatury rytíř velkokříže s řetězem Záslužného řádu Italské republiky
Příbuzní	Lucia Portoghesi (sourozenec)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Paolo Portoghesi (2. listopadu 1931 Řím – 30. května 2023 Calcata) byl italský architekt, teoretik, historik a profesor architektury na Univerzitě Univerzitě La Sapienza v Římě.

Život

Paolo Portoghesi studoval architekturu na Univerzitě La Sapienza v Římě, studium dokončil v roce 1957. V letech 1962 začal na stejné škole učit historii kritiky. Společně s inženýrem Vittoriem Gigliottim si v Římě v roce 1964 otevřel architektonickou kancelář. V letech 1968–78 byl děkanem fakulty architektury na Politechnické univerzitě v Miláně. Mezi lety 1979 a 1992 byl prezidentem architektonické sekce Bienále v Benátkách. Od roku 1995 působil jako profesor na katedře architektury na Univerzitě La Sapienza.^[1][2]

Vedl práce na Dizionario Enciclopedico di Architettura e Urbanistica (Encyklopedický slovník architektury a urbanismu, 1968). V roce 1966 založil časopis Controspazio, jehož šéfredaktorem zůstal až do roku 1983. Vedl časopisy Eupalino (1985–1990), Materia (od roku 1990) a Abitare la Terra (od roku 2001).^[2]

Paolo Portoghesi se specializoval na výuku a výzkum tradiční, zejména barokní architektury, zvláště Francesca Borrominiho, ale také Michelangela. Počátkem 60. let vytvořil projekt Casa Baldi, který předjímal témata postmoderní architektury, které se stal Portoghesi čelným představitelem v Itálii.^[3] V současné architektuře, podobně jako jeho kolega z Říma Bruno Zevi, prosazoval více organické formy modernismu, známé například z prací Victora Horty a Franka Lloyda Wrighta, v Itálii v neorealismu a Neo-stylu Liberty. V posledních letech zaměřoval Paolo Portoghesi svoji pozornost na „humanistickou“ architekturu, která splňuje sedm klíčových kritérií: učit se od přírody, být konfrontován s místem, poučit se z historie a zapojit ji do inovací, dbát na udržitelnost, chránit rovnováhu přírody a přispět ke snížení spotřeby. Na toto téma publikoval v roce 2005 esej Geoarchitettura a zájem o studium přírody vyústil i v napsání knihy Architettura e natura (Architektura a příroda, 2000). V jeho tvorbě je patrný zájem o islámskou architekturu, je autorem několika mešit.^[2]

Dílo

Výběr projektů

• Casa Baldi, Řím (1959)
• Casa Andreis, Scandriglia (1964)
• Casa Bevilacqua, Řím (1964)
• Divadlo Cagliari (1965)
• Casa Papanice, Řím (1966)
• Kostel Sacra Famiglia, Salerno (1969)
• Grand Hotel, Chartúm, Súdán (1972–73)
• Královský dvůr, Ammán, Jordánsko (1973)
• Velká mešita v Římě, Parioli (1974)
• Academie umění, L'aquila (1978–82)
• ENEL Condominium, Tarquinia (1981)
• Centola Palinuro (Salerno, Itálie), plán města (Piano Regolatore) (1984)
• Rezidence Tegel, IBA Berlín, Německo (1984–88)
• Le terme di Montecatini, Pistoia (1987)
• Divadlo Politeama, Catanzaro (1988)
• Zahrada a knihovna, Calcata (1990)
• Náměstí Leon Battista Alberti, Rimini (1990)
• Kostel Santa Maria della Pace, Terni (1997)
• Velká mešita, Štrasburk, Francie (2000)
• obytný komplex Rinascimento v Talenti parco, Řím (2001)
• Zahrady v Montpellier (Lattes), Francie
• Středoamerický parlament, Esquipulas, Guatemala
• Primavera restaurace, Moskva, Rusko
• Radnice na náměstí, Pirmasens, Německo.
• Sídlo Royalties Institute, St. Peter's College, Oxford, Velká Británie
• Náměstí, Šanghaj, Čína (2006)
• Mešita Štrasburk, 2010
• Cimitero Nuovo Cesena, 2011

Bibliografie (výběr)

• Paolo Portoghesi, After modern architecture, New York, Rizoli, 1982
• Paolo Portoghesi, Nature and Architecture, Skira, Milan, 2000
• Paolo Portoghesi and Fulvio Irace (eds), Emilio Ambasz: A Technological Arcadia, Skira, Milan, 2005

Ocenění (výběr)

• Čestný Doktorát technických věd z Univerzity v Lausanne, Švýcarsko
• Řád čestné legie, Francie

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Paolo Portoghesi na anglické Wikipedii.

Literatura

• Christian Norberg-Schulz, Alla ricerca dell'architettura perduta, Rome 1982
• G.C. Priori, L'architettura ritrovata, Rome 1985
• G.C. Priori, Paolo Portoghesi, Bologna 1985
• M. Pisani, Dialogo con Paolo Portoghesi, Rome 1989
• P. Zermani, Paolo Portoghesi a Palazzo Farnese, Parma 1990
• M. Pisani, Paolo Portoghesi, Milan 1992
• G.C. Argan et al., Il punto su Paolo Portoghesi, Rome 1993
• C. Di Stefano and D. Scatena, Paolo Portoghesi designer, Rome 1998
• C. Di Stefano and D. Scatena, Paolo Portoghesi architetto, Rome 1999
• Stanley J. Grenz, A Primer on Postmodernism, Wm. B. Eerdmans Publishing Company, 1996
• Benjamin Chavardés, Paolo Portoghesi et la voie post-moderne : le débat architectural dans l'Italie de la seconde moitié du XXe siècle, Phd, Université de Montpellier III Paul Valéry, 2014

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Paolo Portoghesi na Wikimedia Commons
• Osoba Paolo Portoghesi ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Paolo Portoghesi