Papežská neomylnost

Papežská neomylnost je v katolické teologii dogmatem, které tvrdí, že papeži coby římskému biskupovi přísluší neomylnost, „když s konečnou platností vyhlašuje nauku o víře a mravech jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících křesťanů, který své bratry povzbuzuje ve víře“ (Druhý vatikánský koncil, Lumen gentium 25).

Historie

Implicitní víra v církev sahá do daleké minulosti, avšak dogmaticky byl tento názor vyjádřen až Prvním vatikánským koncilem roku 1870 v dogmatické konstituci Pastor aeternus. V katolické teologii představuje papežská neomylnost jeden ze způsobů, jakými je v církvi garantována Duchem Svatým neporušenost nauky.

Vyhlášení dogmatu bylo přijato velmi odmítavě nekatolickou veřejností, a i mezi katolíky byly reakce různé — někteří jej přijali s nadšením, jiní nadšeni nebyli a odpor dalších vedl až k odštěpení starokatolické církve.

Ideu papežské neomylnosti nikdy neuznávaly pravoslavné církve. Pravoslavní křesťané jsou přesvědčeni, že celé první tisíciletí po Kristu nic takového v Církvi neexistovalo. Podle názoru pravoslavných^[zdroj?] uzurpuje dogmatem o neomylnosti římský papež postavení, které má v Církvi pouze Duch Svatý.

Znění dogmatu

Využití

Dogma o papežské neomylnosti v žádném případě neznamená, že by kterýkoli osobní názor papeže byl považován za oficiální a závazné stanovisko celé církve. Ve skutečnosti bylo dogma o papežské neomylnosti až dosud (2023) v praxi uplatněno pouze jedenkrát, a to při vyhlášení dogmatu o nanebevzetí Panny Marie papežem Piem XII. dne 1. listopadu 1950.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Infaillibilité pontificale na francouzské Wikipedii.

Související články

• Papež
• Církev
• Vigilius
• Honorius I.
• Theodor von Pachmann

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Papežská neomylnost na Wikimedia Commons