Papežský stát

Církevní stát Patrimonio di San Pietro (it) Stato Pontificio (it) Patrimonium Sancti Petri (la) Status Ecclesiasticus (la) Stato della Chiesa (it) ↓ 754–1870 (interregna 1798–1799[↓ 1], 1809–1814, 1849[↓ 2]) ↓ vlajka znak
Hymna Marcia trionfale (1857–1870)
Geografie Papežský stát na mapě Evropy roku 1789 Papežský stát roku 1815 po Napoleonských válkách
Hlavní město	Řím Avignon (1309–1377) Neapol (1294–1295)
Rozloha	44 000 km² (před 1859)
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	3 124 668 (rok 1853)
Jazyky	latina, italština, okcitánština
Náboženství	římskokatolické (státní)
Státní útvar
Státní zřízení	feudální teokratická volená absolutní monarchie (756–1798, 1800–1809) unitární teokratická volená absolutní monarchie (1814–1848, 1850–1870)
Měna	římské scudo (do roku 1866) papežská lira (1866–1870)
Vznik	754 – založení 1177 – nezávislost na Říši 1929 – Městský stát Vatikán
Zánik	1798–1799 – Římská republika 1849 – Římská republika
Státní útvary a území
Předcházející Byzantská říše Ravennský exarchát Langobardské království Římská komuna Spoletské vévodství Vévodství Castro Riminské panství Avignonské papežství Urbinské vévodství Anconská republika Ferrarské vévodství Římská republika (18. století) První Francouzské císařství Římská republika (19. století) Republika Cospaia Knížectví Pontecorvo Italské království Následující Římská komuna Republika Cospaia Parmské vévodství Vévodství Castro Anconská republika (18. století) Tiberská republika Římská republika (18. století) První Francouzské císařství Římská republika (19. století) Knížectví Pontecorvo Italské království

Papežský stát (italsky Stato Pontificio, latinsky Status Pontificus, neboli také Dicio Pontificia), respektive Církevní stát (italsky Stato della Chiesa, latinsky Status Ecclesiasticus, také Patrimonium Sancti Petri), je název státního útvaru, který existoval ve střední části Apeninského poloostrova zhruba od 8. století do roku 1870. Jeho hlavou byl papež, hlavním městem Řím a do 19. století představoval jeden z největších italských států.

V současné době se pojem „papežský stát“ může používat (v češtině spíše raritně) pro označení státu Vatikán, který je jeho nástupcem.

Dějiny papežského státu jsou těsně spjaty s dějinami papežství a katolické církve. První římští biskupové neměli prakticky žádnou světskou moc ani rozsáhlejší vlastnictví. Prvním majetkem papeže byl Lateránský palác, darovaný císařem Konstantinem I.^[1] Základy světské moci papežů vybudoval především Řehoř I. Veliký, který se všemožně staral o zlepšení situace katolické církve i Římanů, decimovaných válkami, hladomorem i nemocemi.

Zásadní význam pro dějiny církevního státu měla tzv. Pipinova donace z roku 755, kdy Pipin III., který potřeboval papežovu podporu pro svržení merovejské dynastie, po porážce Langobardského království daroval Štěpánu II. Řím, Ravennu a Pentapolis.^[2]. Tato oblast tvořila hlavní oporu světské papežské moci a po dlouhá staletí, až do roku 1870, zůstávala pod svrchovanou vládou papežů.

V letech 1796–1797 byl církevní stát ohrožován francouzskými výboji a 15. února 1798 došlo k obsazení samotného Říma. Papež byl deportován do Sieny a Napoleon Bonaparte vyhlásil Věčné město za součást své říše jako tzv. „sesterskou římskou republiku“. Papežský stát byl tímto aktem vlastně zrušen. Obnoven byl ve stejném rozsahu Vídeňským kongresem roku 1815.

Revoluční rok 1848 se projevil i v církevním státě. Papež musel tajně uprchnout a v Římě byla 9. února 1849 vyhlášena republika. Papež však požádal o vojenskou pomoc zahraniční mocnosti – Francii, Rakousko, Španělsko a Neapol. Až 12. dubna 1850 se mohl vrátit do Říma.

Sjednocování Itálie (Risorgimento) však pokračovalo a papež Pius IX. přišel postupně o velkou část území svého státu. Jeho državy, z nichž nakonec zbyl pouze Řím a nejbližší okolí, odolávaly jen díky spojeneckým armádám. Když se po zahájení prusko-francouzské války Francouzi stáhli z Říma, Italové 20. září 1870 město dobyli a vyhlásili jej za hlavní město sjednocené Itálie. Papežové, jimž byl ponechán jen pahorek Vatikán, ještě dlouho doufali v obnovení církevního státu. K ukončení sporu s italským státem došlo až v roce 1929 podepsáním Lateránských smluv. Ty potvrzovaly suverenitu Vatikánu a malých exteritoriálních území (několika bazilik a paláce v Castel Gandolfu). Papež se však definitivně vzdal nároků na původní území a uznal Řím za hlavní město Italského království. Vztah mezi Vatikánem a Itálií byl pak ještě upraven konkordátem z roku 1984. Ztrátu území, patřících původně k papežskému státu, se Itálie zavázala odškodnit částkou 1,75 miliard lir.^{[pozn. 1]}

• 
  15.–19. století
• 
  Sede vacante

Vedle papežských korouhví bylo od doby renesance užíváno církevního gonfanonu (italsky Gonfalone di Santa Romana Chiesa), který plnil spíše funkci vojenské standarty (latinsky vexillum, případně Vessilio di San Pietro, „prapor svatého Petra“) a náležel úřadu papežského gonfaloniéra.

Podoba	Období	Využití	Popis
	Do 19. století	Papežská námořní vlajka	Bílá s postavami svatých Petra a Pavla
	14. století	Gonfanon z období papeže Bonifáce VIII. (1294–1303)	Svatopetrské klíče
	Počátek 16. století	Prapor užívaný papežským vojenským stratégem Jacopo Pesaro	Spjatý s papežem Alexandrem VI. (1492–1503)
	10. léta 16. století	Gonfanon papeže Lva X. (1513–1521)	Gonfanon se znakem Medicejů
	20. léta 16. století	Gonfanon kolem roku 1520	Zlatý (žlutý) gonfanon se stříbrným (bílým) štítem a svatopetrskými klíči
	40. léta 16. století	Gonfanon za pontifikátu Pavla III. (kolem roku 1540)	Červená se svatopetrskými klíči a tiárou
	15.–18. stol.	Vlajka Papežského státu	Červená se svatopertskými kříži a sede vacante
	1669–1771	Vlajka zaznamenaná u papežských lodí	Červená s ukřižovaným Kristem a s postavami svatých Petra a Pavla
	do roku 1808	Papežská kokarda, de facto státní vlajka	Žluto-červená bikolóra
	1803–1870 1858 1815–1870	Vlajky zaznamenané u papežských lodí	Bílé s ukřižovaným Kristem a sv. Petrem a Pavlem
	Do roku 1870	Vlajka užívaná pěšími oddíly vojska Papežského státu	Žluto-bílá bikolóra
	1870	Vlajka vyvěšená na Porta Pia v době obsazení Říma (1870)[5]	Žluto-bílá se zjednodušeným papežským znakem

Podoba	Popis	Podoba	Popis
	Středověká zástava se svatopetrskými klíči, která byla také vlajkou hrabství Venaissin		1316
	1355		Papežské vojsko v době Klementa VII. (1523–1534) se znakem Medicejů
	Od roku 1771 papežská vlajka neznámé funkce (rekonstrukce)		Obchodní vlajka 1803–1825, bílá s papežským znakem
	Obchodní vlajka 1825–1870, žluto-bílá s papežským znakem		Prapor papežských zuávů (1870)

• Gelmi, J. 1994: Papežové. Od svatého Petra po Jana Pavla II. Praha.
• LOZINSKIJ, Samuil Goracijevič. Dějiny papežství. Překlad Jaroslav Vančura. 1. vyd. Praha: Horizont, 1989. 327 s. ISBN 80-7012-000-2.
• Mawxell - Stuart, P. G. 1998: Papežové, život a vláda. Od sv. Petra k Janu Pavlu II. Praha.
• Rendina, C. 2005: Příběhy papežů, dějiny a tajemství. Praha.
• Becker, W. 2018: Vatican Flags. ‎ North American Vexillological Association

• Vatikán
• Terra Sancti Benedicti
• Venaissinské hrabství
• Lateránské smlouvy
• Konstantinova donace

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Papežský stát na Wikimedia Commons