Parejovo ladění

Parejovo ladění je nerovnoměrně temperované ladění, které ve svém traktátu ^[1] popsal španělský hudební teoretik Bartolomeo Ramos de Pareja (datováno 1482).

Vyšel, jak bylo v té době obvyklé, z ladění pythagorejského. Ladil tudíž podle čistých kvint, přitom ale na jednom místě naladil čistě velkou tercii F-A. Tím pádem mu namísto pythagorejského komatu vzniklo koma syntonické a to nevytlačil až na kraj tónové řady, jak bylo běžné, ale nechal jím zmenšit přímo kvintu G-D. Tím pádem získal několik po sobě jdoucích čistě naladěných kvintakordů: B-dur, F-dur, C-Dur, d-moll, a-moll, e-moll. Vypadá to, že i když vycházel z ladění pythagorejského, tedy kvintového, předznamenal svým postupem ladění středotónové, založené na vylepšení tercií.

Postup byl tedy následující: Od tónu A naladil čistě spodní velkou tercií tón F. Potom od tónu F postupoval kvintovým kruhem (tedy pythagorejsky) na tóny C, G a potom z tónu A spodní kvintou na D. Tím pádem vznikla kvinta G-D, zúžená oproti čisté o velikost syntonického kommatu. Zbývající tóny naladil opět po čistých kvintách: od tónu A po směru kvintového kruhu naladil postupně E, H, Fis a Cis a od tónu F proti směru kvintového kruhu tóny B, Dis, Gis. Tím pádem mu mezi tóny Cis a Gis vznikla kvinta, užší oproti čisté pouze o schisma (1,9 centu, což je hodnota velice blízká jedné dvanáctině pythagorejského komatu, tj. tato kvinta byla naladěná prakticky rovnoměrně temperovaně).

Výsledek tohoto ladění můžeme popsat pomocí takto modifikovanéno kvintového kruhu:

Reference