Paris 1919

Paris 1919 je třetí sólové studiové album velšského hudebníka Johna Calea, vydané v březnu roku 1973 prostřednictvím hudebního vydavatelství Reprise Records. Spolu s albem The Academy in Peril vydaným v předchozím roce jde o jediné Caleovo album vydané touto společností; později přešel k vydavatelství Island Records. Celé album pojednává o tom, jak mu chyběla Evropa.^[5][6] Texty písní jsou složité a obsahují řadu metafor.^[7] Album Paris 1919 bývá kritiky označováno za vůbec nejlepší Caleův sólový počin. Obsahuje celkem devět písní s celkovou stopáží třicet jedna a půl minuty, producentem alba byl Chris Thomas, který později působil coby klávesista v Caleově doprovodné skupině. O hudební doprovod se na albu postarala skupina Little Feat a orchestr složený ze studentů Kalifornské univerzity v Los Angeles.

Když John Cale v roce 1972 uslyšel koncertní album Live in Concert with the Edmonton Symphony Orchestra anglické progresivní rockové skupiny Procol Harum, udělalo na něj dojem.^{[p 1]} Nedlouho poté kontaktoval Chrise Thomase, producenta tohoto alba, s dotazem, zda by nechtěl produkovat jeho nové album. Thomas nabídku přijal, a tak koncem roku 1972 John Cale s Thomasem začal za doprovodu členů skupiny Little Feat (skupinu navrhl producent Ted Templeman,^[9][10] který s Calem v té době produkoval album Chunky, Novi & Ernie stejnojmenné skupiny), baskytaristy Wiltona Feldera a symfonického orchestru pracovat na svém třetím sólovém albu; nahrávalo se ve studiu Sunwest Studios v Los Angeles.^[11] O zvuk se při nahrávání staral Phil Sheer, který dříve působil jako manažer při turné skupiny The Velvet Underground.^[9][12]

Přestože Cale po zkušenostech s předchozím albem The Academy in Peril nechtěl na Paris 1919 využít orchestr, nakonec tak na Thomasův podnět učinil.^[13] John Cale později přiznal, že písně pro většinu svých alb píše přímo až v nahrávacím studiu, ale u Paris 1919 tomu bylo jinak: do studia šel s kompletně připravenými písněmi.^[5][14][15] Později také řekl, že si nemohl dovolit použít klasický orchestr a tak do nahrávání zapojil studentský orchestr.^[16]

Album Paris 1919 vyšlo 1. března roku 1973 v hudebním vydavatelství Reprise Records.^[17] Obal alba zdobí Caleova fotografie.^[18] Jeho název odkazuje na Pařížskou mírovou konferenci, kterou v roce 1919 pořádaly vítězné strany první světové války.^{[p 2]} Ve stejný rok vydal Lou Reed, Caleův bývalý spoluhráč ze skupiny The Velvet Underground, album Berlin, které je také zaměřené na evropská témata.^[11][18] Píseň „Paris 1919“ ještě toho roku vyšla na propagačním albu Appetizers společnosti Warner Bros. Records.^[19] Na CD bylo album publikováno již v roce 1993; o remastering se postaral Lee Herschberg.^[20] V roce 2006 vyšlo album v reedici doplněné o dvanáct dříve nevydaných nahrávek; jde převážně o alternativní verze písní z původního alba, ale nachází se zde také „Burned Out Affair“, která nikdy dříve nevyšla.^[4]

Album otevírá bezmála tříapůlminutová píseň „Child's Christmas in Wales“, inspirovaná sbírkou prózy Dylana Thomase nazvanou A Child's Christmas in Wales.^{[21][22][p 3]} Právě podle části textu této písně bylo pojmenováno Caleovo kompilační album Seducing Down the Door.^[24] Jde o píseň v uptempové náladě s výrazným klavírem a varhanami doplněnými slide kytarou,^[7] ve které Cale vzpomíná na své dětství ve Walesu.^[18] Následuje krátká baladická píseň „Hanky Panky Nohow“ s výraznými orchestrálními aranžemi a akustickou kytarou; naopak málo je zde perkusních nástrojů. Na třetí pozici je umístěna „The Endless Plain of Fortune“, kterou otevírá Caleova hra na klavír a později je opět výrazně využit orchestr.^[7] Následuje další balada v podobě písně „Andalucia“. Poslední pozici na první straně původní gramofonové desky vyplňuje tříminutová píseň „Macbeth“; jde o svižnou píseň v boogie stylu.^[25]

Na první pozici druhé strany desky je obsazena píseň „Paris 1919“. Její stopáž šesti sekundami přesahuje čtyři minuty a provází ji výrazný klavír.^[26] Tříminutová píseň „Graham Greene“, pojmenovaná podle stejnojmenného anglického spisovatele, je hrána v téměř funkovém stylu a má výrazně surrealistický text.^[7] Předposlední místo zaujímá další balada; její název zní „Half Past France“ a výraznými nástroji jsou v ní elektrická kytara a varhany.^[7] V závěrečné písni „Antarctica Starts Here“ Cale šeptem vypráví o filmové královně a o filmu Sunset Boulevard režiséra Billyho Wildera.^[10][27] V písni je Caleův hlas doprovázen elektrickým pianem a akustickou kytarou.^[7] Tato píseň později v alternativní verzi vyšla také na Caleovo albu Antártida z roku 1995, které je soundtrackem ke stejnojmennému filmu. Stejná píseň také inspirovala britského hudebníka Roberta Hampsona k napsání písně „Antarctica Ends Here“ v roce 2012.^[28]

Album jako celek bývá všeobecně často označováno za nejlepší či jedno z nejlepších sólových alb Johna Calea.^[2][29][30] Publicista Stephen Holden album v dobové recenzi alba Paris 1919 pro časopis Rolling Stone označil za „mistrovské dílo popu“.^[31] V časopise Billboard bylo album popsáno jako „mimořádně odvážný set kombinující rockové rytmy a Caleovy chytré texty za zvuků symfonického orchestru UCLA.“^[32] Jason Ankeny, který ve své recenzi pro server Allmusic album ohodnotil čtyřmi a půl z pěti možných hvězdiček a označil je za jedno z nejlepších Caleových děl, o němž napsal, že obsahuje bohatě poetické písně.^[1] Matthew Murphy o albu na portále Pitchfork Media napsal, že se z něj i přes různé výstřednosti, jako jsou například historické a literární narážky a nesrozumitelná lyričnost, stalo Caleovo nejpřístupnější album.^[4] Dave Simpson z deníku The Guardian o albu řekl, že zní svěže a je ideálním bodem pro nové lidi, kteří se s Calem chtějí hudebně seznámit.^[2] Publicista Robert Christgau kritizoval, že je na albu až příliš půvabných věcí, utěšující melodie, melodický zpěv a jednoduché rýmy jako například „Andalucia“ a „see ya“.^{[3][p 4]} Německý kritik Diedrich Diederichsen o albu řekl, že jde o nejlepší písňový cyklus od Zimní cesty skladatele Franze Schuberta.^[33]

Album je jediným Caleovým albem, které je zařazeno v knize 1001 alb, která musíte slyšet, než umřete. Úvodní píseň „Child's Christmas in Wales“ je pak zařazena v podobné knize věnující se písním: 1001 písní, která musíte slyšet, než umřete.^[21] Magazín Uncut desku v únorovém čísle roku 2016 zařadil na 99. příčku v žebříčku 200 nejlepších alb všech dob.^[34] Písně z alba nahrála řada hudebníků, mezi které patří mimo jiné Owen Pallett („Paris 1919“), David J („Antarctica Starts Here“) nebo skupiny Manic Street Preachers („The Endless Plain of Fortune“),^[35] Superchunk („Child's Christmas in Wales“)^[36] a Yo La Tengo („Hanky Panky Nohow“^[37][38] a „Andalucia“).^[39] Americký zpěvák Mark Lanegan album zařadil mezi svá vůbec nejoblíbenější alba.^[40] Rovněž řekl, že je to jedna z desek, které bude poslouchat navždy.^[41] Za oblíbenou nahrávku album označil rovněž Jeff Tweedy, leader skupiny Wilco.^[42] Hudebník Peter Hook, člen kapel Joy Division a New Order, desku označil za „impozantní dílo“.^[43]

Přestože John Cale plánoval odehrát turné na podporu alba již v roce 1973, nakonec se tak nestalo.^[44] Nakonec jej při koncertech v celém svém rozsahu několikrát představil až v letech 2009 až 2014 pod titulem „When Past and Future Collide“. O orchestrální aranžmá všech písní z alba se postaral Randall Woolf, který s Calem již v minulosti spolupracoval například na hudbě k filmu Americké psycho a dalších projektech.^[45] Poprvé se tak stalo 21. listopadu 2009 v Cardiffu v Caleově rodném Walesu; vedle tříčlenné doprovodné skupiny (kytara, baskytara, bicí) jej zde doprovodil devatenáctičlenný orchestr.^[46] Celá akce se opakovala dne 5. března 2010 v Londýně, kde jej vedle kapely doprovodil orchestr Heritage Orchestra.^[47] Stejný orchestr jej doprovodil také o devět dní později v Norwich. Za hranicemi Spojeného království s tímto programem vystoupil poprvé 5. září 2010, a to v Paříži, kde jej doprovodil orchestr Orchestre d'Île-de-France.^[48] Dne 11. září téhož roku pak vystoupil v italském městě Brescia, kde se o doprovod postaral Orchestra da Camera di Brescia.^[16]

Později se z Evropy přesunul do Ameriky, kde program představil v sále Royce Hall v kampusu Kalifornské univerzity v Los Angeles;^[49] při tomto koncertě se jako hosté představili Mark Lanegan a Ben Gibbard.^[50] Následoval další přesun na jiný kontinent – tentokrát do Austrálie, kde Cale vystoupil 16. října 2010 v Melbourne za doprovodu orchestru Orchestra Victoria.^[51] Po delší odmlce album v koncertní verzi představil dne 28. května 2011 na festivalu Primavera Sound ve španělské Barceloně.^[52] Po několikaměsíční přestávce pak 6. října 2011 vystoupil v německém Essenu; zde jej doprovodil orchestr Bochumer Symphoniker.^[53] 21. listopadu toho roku vystoupil v operním domě ve švédském Malmö za doprovodu orchestru Malmö Operaorkester.^[54] Stejný program naposledy představil za doprovodu orchestru Wordless Music Orchestra po dva večery v lednu 2013 v New Yorku.^[55] Celé album přehrál znovu dne 20. prosince 2014 v nejmenší belgické obci Mesen. Písně však byly upraveny do nové podoby, hrálo zde menší množství hudebníků. Doprovázelo jej pět hráčů na smyčcové nástroje, pět na dechové, tři vokalistky a Caleova tříčlenná doprovodná skupina. V nové verzi byly výrazněji použity elektronické prvky.^[56]

Autorem všech skladeb je John Cale.

Hudebníci

• John Cale – zpěv, kytara, klávesy^[57]
• Lowell George – kytara^{[57][p 5]}
• Wilton Felder – baskytara^[57]
• Richie Hayward – bicí^[57]
• Bill Payne – klávesy^[59]
• Chris Thomas – tamburína^[59]
• The UCLA Symphony Orchestra – smyčcové nástroje^[57]
• Joel Druckman, Esq. – vedoucí orchestru^[57]

Technická podpora

• Chris Thomas – producent
• Mike Salisbury – design, fotografie^[57]
• Andy Zax – producent reedice^[57]
• Dave Schultz – remastering^[57]
• Matthew Specktor – poznámky k albu (tzv. liner notes)^[57]
• Greg Allen – design reedice^[57]
• Bob Rush – fotografie v bookletu^[57]

• John Cale – Paris 1919 [online]. Discogs [cit. 2015-12-25]. Dostupné online. (anglicky)