Parlamentní volby v Polsku 1989

Parlamentní volby v Polsku 1989
Stát	Polsko Polsko
Druh voleb	parlamentní
Volební termín	4. června 1989 (první kolo) 18. června 1989 (druhé kolo)
Předchozí volby	1985
Následující volby	1991
Volební účast	62,7 % (první kolo) 25 % (druhé kolo)
Předsesa vlády
Před volbami	Mieczysław Rakowski (PSDS)
Po volbách	Czesław Kiszczak (PSDS) vláda Czesława Kiszczaka Tadeusz Mazowiecki (Solidarita) vláda Tadeusze Mazowieckého

Parlamentní volby v Polsku v roce 1989 byly uspořádány na základě politických dohod z dubna téhož roku, známých jako Polský kulatý stůl, mezi vládnoucím polským komunistickým režimem a zástupci opozičního hnutí Solidarita. Volby se konaly ve dvou kolech 4. června a 18. června 1989. Obsazována byla jedna třetina Sejmu (35 %, 161 mandátů). Ze zbylých 65 % (299 mandátů) bylo 35 mandátů určeno pro celostátní stranické kandidátky, kterých se Solidarita neúčastnila a zbytek 264 mandátů byl určen pouze pro kandidáty vládnoucí komunistické strany a její politické partnery stran Vlastenecké fronty, aby byla i po volbách stále zajištěna převaha dosavadního režimu.^[1] Nově probíhaly volby také do všech 100 mandátů obnoveného Senátu. Obnovení politicky slabého, ale svobodně voleného Senátu byl politickým ústupkem opozici, který měl symbolicky kompenzovat možnost soupeřit jen o třetinu Sejmu.^[2] O těchto volbách se proto někdy hovoří jako částečně svobodných.^[3][4] Jednalo se o první volby s faktickou účastí opozice ve Východním bloku.^[4][5]

Volby skončily drtivým vítězstvím Solidarity, která získala všechny uvolněné mandáty v Sejmu a 99 % všech mandátů v Senátu.^[3][4][6][5]

Na základě předchozích dubnových dohod byl do obnoveného úřadu prezidenta (se zkráceným mandátem) nově zvoleným parlamentem 19. července 1989 zvolen, s většinou jediného hlasu, Wojciech Jaruzelski, dosavadní komunistický generál, první tajemník vládnoucí PSDS a předseda Státní rady (fakticky hlava státu).^[3][4][5] Jaruzelski následně předsedou vlády jmenoval komunistického politika generála Czesława Kiszczaka, do jehož vlády zástupci Solidarity nevstoupili. Po neúspěšném pokusu o vytvoření vlády a jeho rezignaci prezident jmenoval premiérem zástupce opoziční Solidarity Tadeusze Mazowieckého, který se stal prvním nekomunistickým premiérem ve Východním bloku. V jeho vládě tvořili polovinu zástupci Solidarity a polovinu zastupci stran dosavadního komunistického režimu, kteří obsadili všechny silové rezorty (včetně samotného Kiszczaka).^[4][6][2]

Mazowieckého vláda započala hospodářské reformy. V prosinci na samém konci roku 1989 přijal parlament novelu polské ústavy, která změnila název státu, odstranila vedoucí úlohu PSDS, navrátila tradiční státní symboly, zrovnoprávnila formy vlastnictví a garantovala svobodné podnikání.^[2]

V listopadu následujícího roku se konaly přímé prezidentské volby, ve kterých vyhrál kandidát Solidarity Lech Wałęsa.^[4][6] Plně svobodné parlamentní volby se konaly v říjnu 1991.

V prvním kole voleb, které se konalo 4. června byla volební účast 62,7%. V druhém kole, které proběhlo 18. června pak byla účast pouze 25%.^[5]

Ve dvoukolových volbách do Sejmu bylo metodou absolutní většiny obsazováno 460 mandátů ve vícemandátových obvodech (2 až 5 mandátů na obvod).^[2] Kandidáti opoziční Solidarity (oficiálně jako nezávislí) získali všech 161 soutěžených mandátů, které byly otevřené pro nezávislé kandidáty (160 již v prvním kole a zbylý mandát v kole druhém). V každém volebním obvodu byl zaručen minimálně jeden volně soutěžený mandát. Dalších 35 mandátů bylo určeno pro stranické kandidátky v celostátním obvodu. Té se Solidarita odmítla účastnit, takže tyto mandáty získali pouze kandidáti stran Vlastenecké fronty. Zbytek 264 mandátů byl vyčleněn pro strany vládnoucího režimu (Vlastenecké fronty). Při hlasování o mandátech, které byly vyhrazeny pro kandidáty Vlastenecké fronty, pak mnoho voličů vybíralo ty zástupce vládnoucího režimu, kteří souhlasili s reformami.^[6]

Strana (koalice)				Soutěžené mandáty				Nesoutěžené mandáty				Stranické kandidátky				Mandáty (celkem)
				Hlasy	%	Mandáty (1. kolo)	Mandáty (2. kolo)	Hlasy	%	Mandáty (1. kolo)	Mandáty (2. kolo)	Hlasy	%	Mandáty (1. kolo)	Mandáty (2. kolo)
	Vlastenecká fronta národní obnovy		Polská sjednocená dělnická strana	—	—	—	—	22 734 348	59,26	1	155	132 845 385	47,19	1	16	173
			Spojená lidová strana	—	—	—	—	8 865 102	23,11	2	65	74 921 230	26,62	1	8	76
			Demokratická strana	—	—	—	—	3 961 124	10,32	0	24	24 814 903	8,82	0	3	27
			Sdružení PAX	—	—	—	—	1 216 681	3,17	0	7	24 269 761	8,62	0	3	10
			Křesťaňsko-sociální unie	—	—	—	—	907 901	2,37	0	6	16 601 896	5,9	0	2	8
			Katolická-sociální sdružení	—	—	—	—	681 199	1,78	0	4	8 029 911	2,85	0	1	5
			Nestraníci (formálně)	6 591 014	28,71	0	0	—	—	—	—	—	—	—	—	0
	Solidarita		Nestraníci (formálně)	16 369 237	71,29	160	1	—	—	—	—	—	—	—	—	161
Celkem				21 596 674	100	160	1	38 366 355	100	3	261	281 483 086	100	2	33	460

Ve dvoukolových senátních volbách se soupeřilo o 100 mandátů, volených metodou absolutní většiny ve dvoumandátových volebních obvodech, kterými bylo 49 tehdejších vojvodství (ve Varšavě a Katovicích se volily tři senátoři).^[1][2] Nedošlo-li v prvním kole k obsazení všech mandátů, následovalo druhé kolo, ve kterém se utkali dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvního (na počet hlasů).^[1] Kandidáti opoziční Solidarity zvítězili ve všech volebních obvodech, kromě Piłského vojvodství, kde uspěl nezávislý kandidát Vlastenecké fronty.^[7] Registrace kandidáta byla podmíněna předložením minimálně 3000 podpisů voličů v daném volebním obvodě.^[1]

Subjekt				1. kolo			2. kolo			Mandáty (celkem)
				Hlasy	%	Mandáty	Hlasy	%	Mandáty
	Solidarita			20 755 312	71,28	92	959 927	61,19	7	99
	Vlastenecká fronta národní obnovy			8 364 055	28,72	0	608 946	38,81	1	1
Celkem				29 119 367	100	92	1 568 873	100	8	100

V tomto článku byl použit překlad textu z článku 1989 Polish parliamentary election na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Parlamentní volby v Polsku 1989 na Wikimedia Commons