Pastiglia

Pastiglia (reliéfní dekor, pastiglia, pastillaje, yesería, relieve en stucco, appliqué relief, Piasterrelief) je termín pocházející z italštiny a označuje nízký tlačený reliéf užívaný k dekoraci užitkových předmětů, soch nebo obrazů. Rozšířila se z východního Středomoří během křižáckých výprav podél tras, jimiž se vojska vracela. Technika byla obzvláště oblíbená v renesanci jako levná náhrada řezby.

Materiál

Mistr Theodorik, Sv. Karel Veliký, Národní galerie v Praze

Materiálem pro tlačený reliéf, vytvořený přímo na podkladové vrstvě obrazu, je křída pojená klihem z králičích kůží. Při restaurování se doplňky lepí směsí minia s olejem.[1]

K reliéfnímu zdobení se pastiglia užívala jako podklad malovaného nebo zlaceného pozadí deskových obrazů a rámů od období rané gotiky. Technika byla ve 13. století rozšířena v Katalánsku a známa v Neapoli, Pise, Florencii a Sieně na počátku 14. století. Z Itálie byla patrně přenesena i do Čech.[2]

Hojně ji využíval ke zdobení pozadí i rámů svých deskových obrazů Mistr Theodorik. Běžně se jako základ používala směs tzv. šedé křídy (Bergkreide) připravené z dolomitu a pojená kožním klihem.[3] Pastiglia použitá na ozdobu brokátů, lemu šatů, miter a atributů, byla z masy bílé, obsahující boloňskou křídu a kožní klih.[4] Křemičitá hmota výplně je ve svém detailním složení, tj. v příměsi žlutých a červených okrů, černých částic a kalcitu, i v druzích pojidla, kterým je škrob, bílkoviny a olej, zcela totožná se spodní vrstvou podkladu malby, bez ohledu na to, zda spočívala na křídovém podkladu, na křemičité vrstvě nebo přímo na dřevě.[5] Stejné složení mají i pastiglia užitá v nástěnných malbách na hradu Karlštejn a v katedrále sv. Víta.[6]

V odborné literatuře se užívá termín "bílá olovnatá pastiglia", který označuje směs olovnaté běloby (zásaditý uhličitan olovnatý) s vaječným žloutkem nebo i bílkem. Ke zhotovení reliéfů, které zachovávají velmi jemné detaily, se užívá kovových matric. Po vytvrdnutí se reliéfy lepily na nejrůznější užitné předměty a napodobovaly drahé slonovinové řezby. V malbě byla olovnatá běloba jako bílý pigment užívána už ve starověkém Egyptě a ve středověké malbě.

Řídký nátěr křídy či sádrovce s pojidlem a olovnatou či zinkovou bělobou se užívá k vytvoření podkladové vrstvy obrazů (šepsování). Měkký křídový podklad slouží k vyrovnání nerovností při malbě na dřevě. Používá se buď plavená křída (severní oblasti Evropy) nebo mletý sádrovec (jižní Evropa). Jako benátská křída je označován mletý mastek.

Reference

  1. ↑ Frömlová Věra, Poznámky k výzdobě kaple sv. Kříže, s. 580, in: Fajt J, 1997
  2. ↑ Pujmanová O, 1982, s. 225-226
  3. ↑ Pechová D, 1992, s. 19
  4. ↑ Frömlová V, Technologia artis 2, 1992
  5. ↑ Hamsík M, Technologia Artis 2, 1992
  6. ↑ M. Hamsík, J. Tomek, Technické paralely deskové a nástěnné malby 14. století, Umění XXXI, 1983, s. 308-316.

Literatura

  • Jiří Fajt (ed.), Magister Theodoricus, dvorní malíř císaře Karla IV., Národní galerie v Praze 1997, ISBN 80-7035-142-X
  • Pechová Dorothea, Laboratorní průzkum techniky malby deskových obrazů mistra Theodorika z kaple sv. Kříže na Karlštejně, in: Mistr Theodorik (kat. výstavy), 1992, s. 19
  • Pujmanová Olga, Umění doby Karla IV. a jeho vztahy k Neapoli, s. 217-240, in: Mezinárodní vědecká konference: Doba Karla IV. v dějinách národů ČSSR, Univerzita Karlova, Praha 1982
  • Frinta Mojmír J, Relief Decoration in Gilded Pastiglia on the Cypriot Icons and its Propagation in the West, Acta of the Second Congress of Cypriot Studies, Nicosia 1986.
  • Frinta Mojmír J, The Decoration of the Gilded Surfaces in Panel Painting around 1300, Europäische Kunst um 1300, CIHA; Wien 1983, s. 69-75.

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Mistr Theodorik, Sv. Karel Veliký, Národní galerie v Praze.jpg
Mistr Theodorik, Sv. Karel Veliký, Národní galerie v Praze