Pavel Eisner
Pavel Eisner | |
---|---|
Narození | 16. ledna 1889 Praha Rakousko-Uhersko |
Úmrtí | 8. července 1958 (ve věku 69 let) Praha Československo |
Místo pohřbení | Olšanské hřbitovy |
Pseudonym | Jan Ort |
Povolání | jazykovědec, spisovatel, překladatel, básník, novinář a redaktor |
Alma mater | Univerzita Karlova Filozofická fakulta Německé univerzity v Praze |
Témata | Pražský lingvistický kroužek, Pražská německá literatura a překlad |
Významná díla | Chrám i tvrz Čeština poklepem a poslechem |
Děti | Dagmar Eisnerová dcera |
Podpis | |
multimediální obsah na Commons | |
původní texty na Wikizdrojích | |
citáty na Wikicitátech | |
Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Pavel Eisner, též Paul Eisner, někdy vystupující pod pseudonymem Jan Ort (16. ledna 1889 Praha – 8. července 1958 Praha) byl český překladatel, literární vědec, lingvista, publicista a básník židovského původu.
Život
Pocházel z pražské židovské rodiny. Odmalička byl bilingvní. Studoval slavistiku, germanistiku a romanistiku na pražské německé univerzitě, kterou dokončil roku 1918. Od roku 1914 působil jako překladatel v České obchodní a živnostenské komoře. Souběžně pracoval i jako redaktor pražského německého deníku Prager Presse. Kromě toho přispíval i do řady kulturních časopisů, od března 1936 byl členem Pražského lingvistického kroužku.[1] Po německé okupaci roku 1939 byl perzekvován na základě aplikace tzv. norimberských zákonů. Jeho deportaci do Terezína odložil fakt, že měl německou manželku a nebyl praktikujícím židem.
Zemřel roku 1958 a byl pohřben na Olšanských hřbitovech.
Překladatel
Eisner je jeden z nejvýznamnějších českých překladatelů, ovládal 12 jazyků – angličtinu, francouzštinu, islandštinu, italštinu, maďarštinu, němčinu, norštinu, perštinu, ruštinu, srbochorvatštinu, španělštinu a s jazykovou pomocí odborníků překládal i z tibetštiny. Nejčastěji překládal z němčiny (např. díla hlavních představitelů pražské německy psané literatury: Franz Kafka, Max Brod, Egon Erwin Kisch, Franz Werfel, většinu díla Thomase Manna). Překládal rovněž odborná díla z oblasti muzikologie a operní libreta. Českou literaturu také překládal do němčiny. Jeho překlady, především z němčiny, jsou jazykově velmi kultivované, vynikají přesností a detailní znalostí českého i výchozího jazyka. Je pro ně typické časté používání neobvyklých výrazů, zejm. archaismů a neologismů, a obecně neobvyklých jazykových prostředků.[2]
Dílo
- Die Tschechen : Eine Anthologie aus fünf Jahrhunderten (Čechové : antologie z české literatury pěti století), München : R. Piper, 1928, 442 stran,[3]
- Na skále: dvanáct zastavení Máchovských. 1. vyd. Praha: Karel Voleský, 1945. 182 s.
Lingvistická díla
- Chrám i tvrz (1946)
- Čeština poklepem a poslechem (1948)
- Malované děti (1949)
- Rady Čechům jak se hravě přiučiti češtině
Poezie
Sonety kněžně (1945)
Překlady
- Leo Rosten: Pan Kaplan má třídu rád
- Franz Werfel: Čtyřicet dnů 1934
- Franz Kafka: Proces, Praha : Československý spisovatel, 1958
- Walt Whitman: Demokracie, ženo má!: výbor ze Stébel trávy, Praha : Jaroslav Podroužek, 1945
Odkazy
Reference
- ↑ Pražský lingvistický kroužek v dokumentech, s. 391.
- ↑ Jiří Pelán: České překlady Françoise Villona. www.obecprekladatelu.cz [online]. [cit. 2009-07-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-08-22.
- ↑ recenze: LEPPIN, Paul. Die Tschechen. Rozpravy Aventina. Roč. 4, čís. 13–14, s. 139. Dostupné online.
Literatura
- ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. 1. vyd. Praha: Libri, 2008. 739 s. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 149.
- Dějiny české literatury. IV. Literatura od konce 19. století do roku 1945 / hlavní redaktor Jan Mukařovský. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. 714 s. ISBN 80-85865-48-3. S. 615.
- FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 650–653.
- Lidová kultura : národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 1. sv. Praha : Mladá fronta, 2007. 284 s. ISBN 978-80-204-1711-4. S. 49.
- Pražský lingvistický kroužek v dokumentech / Petr Čermák, Claudio Poeta, Jan Čermák. Praha : Academia, 2012. 783 s. ISBN 978-80-200-2097-0.
- TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 289.
- VEČERKA, Radoslav. Slovník českých jazykovědců v oboru bohemistiky a slavistiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013. 341 s. ISBN 978-80-210-6265-8. S. 60.
- VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 15. sešit : Dvořák–Enz. Praha: Libri, 2012. 467–610 s. ISBN 978-80-7277-504-0. S. 562–563.
Související články
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Pavel Eisner na Wikimedia Commons
- Osoba Pavel Eisner ve Wikicitátech
- Autor Pavel Eisner ve Wikizdrojích
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Pavel Eisner
- Pavel Eisner v souborném katalogu Akademie věd ČR
- Pavel Eisner ve Slovníku české literatury po roce 1945
- Pavel Eisner na stránkách Obce překladatelů
- Pavel Eisner na stránkách Ústavu pro jazyk český AV ČR
Média použitá na této stránce
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Podpis Pavla Eisnera
Pavel Eisner (1889-1958) byl český překladatel, literární vědec, lingvista, publicista a básník.