Pavel Fraenkl

Pavel Fraenkl (20. května 1904, Hradec Králové - 5. listopadu 1985, Oslo) byl český literární historik židovského původu, který se usadil v Norsku. Ve svých literárně historických pracích z českého období se věnoval zejména české literatuře 90. let 19. století, jeho velkými tématy byly Tomáš G. Masarayk a Otokar Březina. Ze soudobých autorů věnoval pozornost Egonu Hostovskému.

Narodil se v rodině obchodníka. Roku 1923 maturoval na katolickém gymnáziu v rodném Hradci Králové. Poté vystudoval dějiny literatur na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, doktorát zde získal v roce 1927 (dizertační práce: Boje o volnost kritického projevu a nové pojetí světovosti v letech devadesátých). V letech 1930–1939 byl knihovníkem brněnské univerzitní knihovny (dnes Moravská zemská knihovna v Brně).^[1] Především divadelní recenze psal do periodika Národní osvobození. V roce 1940 emigroval s pomocí Nansenova pasu (který získal s pomocí profesora Haralda Schjelderupa a novináře Odda Eidema) před nacisty do Norska, ale poté, co Němci okupovali i Norsko, byl roku 1942 zatřen (při pokusu přejít hranice do Švédska) a uvězněn v koncentračním táboře v Terezíně, a později v Sachsenhausenu a v Osvětimi (kde zahynuli oba jeho rodiče). Fraenkl byl jedním ze třiceti Židů, kteří byli během druhé světové války deportováni z Norska a přežili. Po osvobození v roce 1945 se rozhodl do Norska vrátit. Na univerzitě v Oslo se stal vedoucí Institutu divadelní vědy, roku 1965 docentem a v roce 1974 profesorem divadelní vědy - prvním v zemi.^[2] Psal i recenze do norského tisku.^[3] V Norsku se snažil ve své odborné práci hledat styčné body mezi českou a norskou kulturou (např. studie Masaryk a Garborg), později se věnoval i vyloženě norským tématům, napsal například studii o Ibsenovi či Stridbergovi.^[4] Jeho dcera Ellinor F. Majorová se stala psycholožkou, která se mj. věnovala důsledkům věznění v koncentračních táborech pro přeživší a jejich děti. U té příležitosti převyprávěla i příběh svého otce.

Ve svých literárněvědných teoriích byl ovlivněn psychologií, zejména Carla Gustava Junga a Eduarda Sprangera. Lexikon české literatury jeho bádání popsal slovy: "Jeho literárněhistorické studie vycházejí z pojetí díla jako výrazu básníkovy duše a literatury jako dějin lidského ducha. (...) Svou literárněvědnou metodu programově stavěl na teleologickém pojetí vývoje, v němž hledal cestu k překonání subjektivní anarchie kritického soudu; z téhož důvodu přejímal některé metodologické prvky literárněvědného strukturalismu a soustřeďoval se k podrobným analýzám výrazových složek díla (např. k apostrofičnosti Březinově). Pečlivý zřetel k detailu spojoval ve svých studiích s podrobným rozborem historického materiálu. (...) V posuzování současné literatury a divadla většinou nevybočoval z mezí záznamu subjektivního dojmu z díla či představení, vyjadřovaného esejistickým stylem."^[5]

• K vývoji novodobé české literární kritiky (1930)
• Masaryk a literatura (1930)
• Problém titanismu ve "Zločinu a trestu" (1931)
• Masaryk a moderní titanism (1932)
• Nerudův cyklus "Otci" (1933)
• K problematice sebecitu v díle E. Hostovského (1936)
• Otokar Březina: mysticismus umění a věrnost sobě (1936)
• Mácha a Březina (1936)
• Březinova "Modlitba večerní" (1936)
• Otokar Březina. Mládí a přerod (1937)
• Masaryk a Garborg (1952)
• Bjørnson og tsjekkisk litteratur (1953)
• Ibsens vei til drama (1955)
• To kapitler om Aleksander Solsjenitsyns forfatterskap (1971)