Pavel Poucha

PhDr. Pavel Poucha
Narození29. prosinec 1905
Vídeň, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí15. ledna 1986 (ve věku 80 let)
Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníPodolský hřbitov
Alma materFilozofická fakulta Univerzity Karlovy
Povoláníorientalista, mongolista, jazykovědec, překladatel a indolog
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pavel Poucha (29. prosince 1905 Vídeň[1] – 15. ledna 1986 Praha)[2] byl český orientalista, mongolista, zakladatel české tocharistiky[p 1].

Život

Do roku 1945

Narodil se ve Vídni, v rodině krejčovského dělníka Františka Pouchy. V roce 1912 se rodina vrátila do Čech. Roku 1924 maturoval na gymnáziu v Jindřichově Hradci. Studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy absolvoval v letech 1924–1929, jako obory si vybral studium germánské a slovanské literatury a srovnávací lingvistiku. Na doktora filosofie byl promován 28. června 1929.[1] Během studia navštěvoval přednášky orientálních jazyků, např. sanskrtu, hindštiny, bengálštiny, hebrejštiny, turečtiny či perštiny. Již před promocí pracoval jako výpomocný učitel němčiny.[3]

V roce 1931 byl jmenován středoškolským profesorem a do roku 1947 vyučoval češtinu a němčinu na pražských gymnáziích. Současně se věnoval orientalistice a zveřejnil své první práce.

Počátkem září 1931 se oženil s Máničkou Voženílkovou.[4] V té době byl profesorem gymnázia v Praze XI.

Koncem Protektorátu obdržel protektorátní vyznamenání, tzv. Protektorátní orlici.[5][p 2]

Po roce 1945

Roku 1948 předložil habilitační práci. Od 1947 byl pracovníkem Orientálního ústavu, kde se vypracoval na vedoucího indologického oddělení[6] a náměstka ředitele. V letech 1950-57 byl též externím vyučující na Filozofické fakultě UK, vyučoval i na Škole orientálních jazyků, kterou i řídil.[2]

V tomto období byl vysílán jako odborník do zahraničí. V srpnu až prosinci 1955 byl jako pracovník Orientálního ústavu vyslán na stáž do Mongolska.[7] V roce 1957 odjel na roční pobyt do Číny a Mongolska.[8] Zdroje uvádějí bez podrobností, že v roce 1957 byl z funkcí z politických důvodů odvolán. Nadále se věnoval vědecké práci.[2] V roce 1970 odešel do důchodu, ale publikoval až do své smrti.

Dílo (výběr)

Práce věnující se tocharštině

V roce 1908 určili němečtí vědci Emil Sieg a Wilhelm Siegling tocharštinu, kterou byly psány rukopisy z 2. poloviny 1. tisíciletí n. l. nalézané v Turkestánu jako indoevropský jazyk.[p 3][9]

Pavel Poucha se věnoval tocharštině již od mládí, první prací byla již jeho nepublikovaná dizertační práce na Univerzitě Karlově z roku 1928 Příspěvky k tocharskému jazyku a literatuře. Ve 30. letech 20. století zveřejňoval výsledky svého výzkumu[10] a zpracoval i mluvnici tocharštiny v češtině.[11]

Latinsky zpracoval tocharistiku ve dvou dílech, které vyšly v letech 1955 a 1956:

  • Institutiones linguae Tocharicae. Díl 1 Thesaurus linguae Tocharicae dialecti (Praha, SPN, 1955) Zobrazení exemplářů s možností jejich objednání
  • Institutiones linguae Tocharicae. Díl 2, Chrestomathia Tocharica (Praha, SPN, 1956)

Vlastní díla (pouze česká vydání)

  • Třináct tisíc kilometrů Mongolskem; autem, parolodí, letadlem (Praha; Svobodné slovo-Melantrich, 1957)
  • Do nitra Asie (Praha, Orbis, 1962)

Překlady

Pavel Poucha překládal z mongolštiny, ruštiny, páli, sanskrtu, tamilštiny, tibetštiny. Knižně vyšlo:

  • Šestero ročních počasů (autor Rtusanháram / Kálidásah, 4.-5. stol.; překlad ze sanskrtu a doslov Pavel Poucha, ilustrace Miroslav Troup; Evropský literární klub, 1942)
  • Příhody indického šaška (z indických pramenů vybral, překlad a doslov Pavel Poucha, ilustrace Marie Ouzká-Brožová; V Praze, Česká grafická Unie, 1944)
  • Strom moudrosti (mudrosloví tibetského lidu, autor Nágárdžuna, činný 2. století; překlad z tibetštiny a doslov Pavel Poucha, přebásnil Pavel Eisner, záhlaví Zdeněk Seydl; Praha, Melantrich, 1952)
  • Tajná kronika Mongolů (překlad z mongolštiny, doslov a rejstřík Pavel Poucha; Praha, SNKLHU, 1955)
  • Nejlepší z mužů Dzáng-Dzalúdaj (mongolský lidový epos, Překlad, doslov a poznámky Pavel Poucha, dřevoryty Pavel Šimon; Praha, ČSAV, 1957)
  • Slunce vychází (autor B. Rinčen, překlad z mongolštiny, úprava a doslov Pavel Poucha, ilustrace Pavel Šimon; Praha, Svobodné slovo-Melantrich, 1958)
  • Strom moudrosti (prameny staroindického myšlení, autor Nágárdžuna (2. století),z tibetštiny přeložil Pavel Poucha, přebásnil Pavel Eisner; Praha, Garamond, 2000)
  • Tajná kronika Mongolů (Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 2011)

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Věda o starých čínských jazycích Tarimské pánve
  2. ↑ Udělení Svatováclavské orlice neznamenalo, že vyznamenaná osoba byla kolaborantem. Štít obdržely kromě zjevných kolaborantů (ministr Emanuel Moravec, žurnalisté Emanuel Vajtauer a Vladimír Krychtálek a další) i nekolaborující osobnosti jako malíř a grafik Max Švabinský, spisovatel Bohumil Říha, dirigent Václav Talich a jiní. Po roce 1945 jim však převážně vznikaly kvůli přijetí vyznamenání potíže.
  3. ↑ Tocharštinou se mluvilo se v národě Tocharů ve druhé polovině prvního tisíciletí n. l. v Tarimské pánvi, v dnešní Ujgurské AO Xinjiang (Sin-ťiang) na úplném severozápadě Číny.

Reference

  1. ↑ a b Matrika doktorů UK: Poucha Pavel, s. 3163 [online]. Univerzita Karlova [cit. 2020-07-16]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c Kdo byl kdo - češti a slovenští orientalisté: Poucha Pavel. www.libri.cz [online]. [cit. 2018-09-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-07-02. 
  3. ↑ (dostupné online v NK ČR). Roční zpráva Veřejné obchodní školy Ženského výrobního spolku českého v Praze. 1/1928, s. 10. Dostupné online. 
  4. ↑ (dostupné online v NK ČR). Ohlas od Nežárky. 4. 9. 1931, s. 2. Dostupné online. 
  5. ↑ Warcross: Čestný štít Protektorátu Čechy a Morava
  6. ↑ Vicepresident Indické republiky.... Rudé právo. 8. 6.1956, s. 2. Dostupné online. 
  7. ↑ (dostupné online v NK ČR). Věstník Československé akademie věd. 1/1973, s. 74. Dostupné online. 
  8. ↑ Do Číny přijel čs. orientalista. Rudé právo. 30. 6. 1957, s. 5. Dostupné online. 
  9. ↑ Nové významné dílo české orientalistiky. Literární noviny. 2/1954, s. 9. Dostupné online. 
  10. ↑ Z kulturního života/Archiv Orientální. Lidové noviny. 17. 6. 1931, s. 1. Dostupné online. 
  11. ↑ Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté: Pavel Poucha (Libri). libri.cz [online]. [cit. 2018-09-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-09-11. 

Literatura

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Pavel Poucha.jpg
Pavel Poucha, český orientalista, 1905-1986