Pedagogická evaluace

Pedagogická evaluace je vědní disciplína, která se zabývá sběrem a vyhodnocováním dat, týkajících se kvality vzdělávání, jak přímo ve školách, tak v rámci celého vzdělávacího systému. Pedagogická evaluace se tedy nezabývá pouze školním hodnocením, ale také zlepšováním a upravováním vzdělávacích strategií. Tzn., že vyvolává očekávané změny. Důležitou roli v procesu evaluace hraje také názor hodnotitele, tedy to, co hodnotitel vnímá jako dobré nebo špatné. V evaluačním procesu se využívá převážně kvantitativní měření a kvalitativní se odsouvá do pozadí.[1][2]

Evaluace x hodnocení

V obecné rovině se jedná o synonym, ale v pedagogice jsou tyto pojmy nepatrně rozdílné. Evaluace je široký odborný pojem, který zahrnuje teorii, metodologii a praxi veškerého hodnocení různých pedagogických jevů. Hodnocení se využívá v konkrétnějších případech, např. hodnocení žáků, hodnocení práce učitelů.

Vnitřní a vnější evaluace

Vnější evaluace má velký potenciál postihovat řadu ukazatelů práce školy, ale těžko díky ní získáme data o rozhodujících pedagogických a dalších procesech v životě školy, právě zde má silnější potenciál vnitřní evaluace (autoevaluace). Je nutno hledat rovnováhu mezi tím, co z autoevaluace činí vnitřní prostředek rozvoje školy a mezi požadavkem, aby byla autoevaluace rozvíjena jako široký proces, v němž je zajištěn explicitní vztah mezi interním a externím hodnocením, vztah mezi školou a jejím širším vnějším prostředím. Jen obě společně mohou tvořit zdravý systém pro rozvoj školy. Např. v Dlouhodobém záměru vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky (2005) se zdůrazňuje autoevaluace školy jako jeden z nejdůležitějších vstupů pro externí hodnocení školy Českou školní inspekcí. Jak data získaná z vnější evaluace, tak data získaná při autoevaluaci mohou mít nejen značný význam pro ucelenější poznání stavu sledované reality školního života, ale v důsledku i pro úspěch případných snah poznaný stav reality měnit.

Autoevaluace

V posledních letech se začal v různých vyspělých školských systémech klást důraz na snahu škol generovat ve škole vlastními silami data, která se bezprostředně týkají práce školy samé. Tato data slouží k reflexi vlastní práce, k jejímu hodnocení, k interpretaci reality školního života, k diskuzím, zda a jak věci ponechávat v jejich existujícím stavu či je měnit směrem k vyšší kvalitě = pro tyto procesy je termín „autoevaluace školy“. Je to kolektivní proces zjišťování dat o předem dohodnutých aspektech práce školy, na kterém se podílejí předem dohodnutí zástupci různých skupin aktérů školního života. Je realizována prostřednictvím různých metod a technik, výsledky jsou ve škole interně diskutovány, podle toho se škola dále rozhoduje, jaké kroky podnikne.Je to proces, který se periodicky opakuje a který, má-li být úspěšný, je nutno řídit.V dobrém případě je autoevaluace základem pro plánování rozvoje školy.

Autoevaluační smyčku, která posunuje organizaci jako celek k vyšší kvalitě, lze charakterizovat následujícími kroky: analýza vlastní situace v řízení kvality; plánování opatření k zlepšení kvality; realizace opatření k zlepšení kvality; vyhodnocení účinnosti plánovaných a realizovaných opatření; plánování nových opatření k dalšímu zlepšování kvality

Na autoevaluaci bývá nahlíženo jako na:

  • ekonomicky nenáročný a potenciálně významný prostředek zkvalitňování práce škol
  • proces, který je třeba rozvíjet v zájmu dobře pracujících škol
  • nástroj uplatňování požadavku, aby školy skládaly účty za své práce
  • žádoucí doplněk vnější evaluace
  • prostředek demokratizace školního života, rozvoje participativních forem života a práce ve školách
  • nástroj rozvíjející dialog hlavních aktérů školního života o školách a jejich práci
  • prostředek umožňující školám rozhodovat na základě

znalosti věci

  • předpoklad udržitelnosti kvality práce škol a další.

Přístupy k pedagogické evaluaci

Tradiční

  • snaha hledat objektivitu a uplatňovat tzv. vědecké přístupy skrze hodnotící standardy, je poměrně příznačné, že dominantní hodnoty, které se v tomto procesu uplatňují, vycházejí především s priorit hodnotitele
  • v tomto paradigmatu se také často spoléhá na kvantitativní měření, na data, která lze sečíst, srovnat, vyjádřit kvantitativně; naproti tomu kvalitativní aspekty (subjektivní) je tendence je opomíjet, upozaďovat

Participativní, dialogické

  • evaluace je organická součást rozvoje/změny, v tomto případě evaluace obsahuje reflexi a její význam se doceňuje, dá se hovořit o snaze docenit reflexi akce
  • subjektivita má svou hodnotu, evaluace se zaměřuje nejen na měření konkrétních hodnot
  • podstatně méně se používají formální metody, často jde o postupy, jako jsou nestrukturované rozhovory, pozorování a akcentuje se silně komunikace zúčastněných/dialog[3]

Průběh

Evaluace není jednorázový akt, ale má více kroků. Je to ucelený proces, který by se dal nazvat jako „proces řízení kvality“ na úrovni organizace či jednotlivce.

Skládá se ze tří fází:

  1. Příprava: Stanovení cílů a kompetencí, které budou rozvíjeny. Plánování metod a techniky na základě znalosti cílové skupiny a znalosti stanovených cílů
  2. Realizace: Realizace všech naplánovaných aktivit. Plánu není nutné se striktně držet. Hodnocení probíhá průběžně, na základě čehož se mění směr a případná mprovace.
  3. Vyhodnocení: Vyhodnocení toho, zda byl splněn plán a jakým způsobem. Vyvození závěrů, zda byla odhalena slabá místa. Návrhy možných zlepšení.

Cílem evaluace je kontrola průběhu aktivit a následné objevení slabých míst, za účelem zlepšení.[4]

Pedagogická evaluace v ČR

Hlavním vnějším evaluátorem v České republice je Česká školní inspekce. Jedná se o státem řízený orgán, který pracuje na základně objednávky ministerstva nebo stížnosti rodičů. Hlavní podstatou této činnosti je zaručení odpovědnosti škol vůči veřejnosti.

Výsledky hodnocení Českou školní inspekcí zaznamenané v inspekční zprávě, jsou velmi důležitou informací nejen pro státní správu, ale i pro samotnou školu. Jsou jí důležitou zpětnou vazbou a východiskem pro další práci. Hodnocení tohoto inspekčního orgánu vychází ze studia materiálů a závěrů z pozorování, které ne vždy umožňuje proniknout do podstaty problémů. Proto by jedním z nových podkladů pro její práci měla být zpráva o vnitřním hodnocení školy. Dle Národního programu rozvoje vzdělávání by ČŠI neměla plnit jen funkci kontrolní, ale zabývat se i činností poradenskou a konzultační, a pomáhat tak školám v zavádění jejich vnitřní evaluace, a tím i tzv. evaluační kultury.[5]

Dalším evaluátorem mohou být i samotní rodiče studentů, kteří přinášejí podnětné připomínky a kritiku[6].

Oblasti pedagogické evaluace

  • Evaluace vzdělávacích potřeb
  • Evaluace vzdělávacích programů
  • Evaluace učebnic
  • Evaluace reálné výuky
  • Evaluace edukačního prostředí
  • Vzdělávací výsledky a jejich evaluace
  • Evaluace prostřednictvím standardů
  • Evaluace efektů vzdělávání
  • Evaluace efektivnosti škol
  • Evaluace na základě indikátorů
  • Autoevaluace škol
  • Evaluace pedagogického výzkumu[2]

Externí odkazy

Reference

  1. ↑ SEDLÁČKOVÁ, Hana; SYSLOVÁ, Zora. Hodnocení výsledků předškolního vzdělávání. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012. 148 s. ISBN 978-807-3578-848. 
  2. ↑ a b PRŮCHA, Jan. Pedagogická evaluace. 1.. vyd. Brno: Masarykova univerzita Brno, 1996. 166 s. ISBN 80-210-1333-8. 
  3. ↑ VAŠŤATKOVÁ, Jana. Úvod do pedagogické evaluace a jejích metod: studijní texty pro distanční vzdělávání : projekt Školský management. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2010. 75 s. ISBN 978-80-244-2681-5. 
  4. ↑ BLÁHOVÁ, Petra; FAIFERLÍKOVÁ, Vlasta. Pedagogický proces [online]. Praha: Národním institutem dětí a mládeže Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, 2012 [cit. 2014-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-15. 
  5. ↑ HARTLOVÁ, Heda. Autoevaluace v mateřské škole s důrazem na hodnocení vzdělávacích výsledků jednotlivých dětí. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, 2009. 
  6. ↑ RÝDL, Karel. Inovace školských systémů. Praha: ISV, 2003. ISBN 80-86642-17-8.