Peloponéský spolek

Peloponéský spolek byla aliance na Peloponéském poloostrově složená z několika městských států vedených Spartou přibližně od 6. do 4. století př. n. l. Byl jednou ze dvou stran bojujících v peloponéské válce (431–404 př. n. l.) a také jedním z hlavních řeckých opěrných bodů v obranné fázi řecko-perských válek.

Založení

Na konci 7. století př. n. l. došlo k velkému rozmachu Sparty, která si pomocí kombinace agresivní zahraniční politiky a vojenských intervencí získala dva mocné spojence: Korint a Élidu (Korintu pomohla zbavit se tyranidy a Élidě pomohla zajistit organizaci olympijských her). Tyto tři městské státy byly zakládajícími členy aliance. Později Sparta ve válce o pohraničí porazila další z mocných protivníků, Tegeu a donutila ji k závazku vojenské podpory. To byl významný bod v zahraničních vztazích Sparty, protože odstartoval připojování dalších států z Peloponésu do aliance. Nakonec byly členy spolku všechny peloponéské městské státy kromě Argosu a Achaie. Argos byl před tímto obdobím nejsilnější stát Peloponésu, ale dále byla za mocenského vůdce nejen celého poloostrova, ale i celého Řecka považována Sparta, protože disponovala vojenskou silou, která nikde jinde neměla konkurenci.

Organizace spolku

Spolek se skládal ze dvou hlavních částí: Shromáždění Sparťanů a Kongresu spojenců. Každý stát v Kongresu měl jeden hlas bez ohledu na velikost nebo politickou moc a výsledky hlasování nebyly závislé na Spartě. Žádné poplatky či daně zavedeny nebyly, ale v době války mohla Sparta žádat na svých spojencích žádat třetinu jejich armády. Srazy Shromáždění a Kongresu mohla svolat také pouze Sparta, ale státy Kongresu uzavíraly smlouvu pouze s ní, takže mohly mít i další smlouvy mezi sebou.

Sparta tedy byla jakýmsi hegemonem spolku, ale její dominance se projevovala pouze na vojenské úrovni, nikoli na politické, a také nijak výrazně neovlivňovala rozhodnutí Kongresu. Hlavní bod byl tedy ochrana a bezpečnost všech členů výměnou za pomoc při případné obraně Sparty. Co se týče politického zaměření, spolek nepodporoval tyranii, ale ani demokracii, takže ho můžeme zařadit někam do jakési konzervativní oligarchie.

Historie spolku během řecko-perských válek a po nich

V době řecko-perských válek (499–449 př. n. l.)se Sparta a velká část jejích spojenců spojila s Aténami, aby mohli bránit Řecko před perskou invazí. V této době nehovoříme o Peloponéském spolku, nýbrž o Helénském/Všeřeckém spolku. Atény sice byly při invazi krále Xerxa I. dobyty, ale díky vojenské síle Sparty a městských států z Peloponésu se roku 480 př. n. l. v bitvě u Salamíny podařilo zastavit postup Peršanů a zvrátit válku na druhou stranu, což potvrzuje opětovné dobytí Atén hned následujícího roku. Po ukončení války se Sparta a její spojenci odtrhli a vrátili se do stavu, který panoval před válkou. Atény také nabývaly na moci a získávaly spojence, takže již pár let po ukončení bojů proti sobě stály znovu dva silní protivníci: Peloponéský spolek a Délský či také Aténský námořní spolek.

Už v roce 446 př. n. l., kdy stát Megara přešel na stranu Atén, začalo růst napětí mezi oběma stranami. Napětí se pomalu stupňovalo až do roku 431 př. n. l. V tomto roce se odehrála válka mezi Korintem a jeho bývalou kolonií Kerkýrou o nadvládu nad Iónským mořem. Korint při této příležitosti vystrojil obrovskou flotilu. Atény se tím cítily ohroženy, a tak nabídly Kerkýře spojenectví. Korint požádal o pomoc Spartu, která po chvíli vyjednávání vyhlásila Aténám válku. V této válce se na stranu Peloponéského spolku přidala Persie a po letech spletité války plné zvratů plně zaútočila po boku Sparty roku 407 př. n. l. Toto znamenalo definitivní porážku Atén, jejichž námořní síly byly dva roky poté naprosto zničeny a roku 404 př. n. l. po obléhání kapitulovalo i samotné město.

Mír však znovu netrval dlouho, protože se pro Spartu začal rýsovat nový protivník: Théby. Théby se snažily rozšířit sféru svého vlivu, čímž však narušovaly roli Sparty jako hegemona. Ve vzájemné bitvě u Leukter roku 371 př. n. l. však Sparta utrpěla porážku, která v konečném důsledku znamenala začátek jejího konce. Městské státy začaly od spolku postupně odstupovat, čímž samozřejmě upadala jeho moc. Definitivní konec nastal roku 338 př. n. l., kdy došlo k invazi krále Filipa II. Makedonského, který si podmanil celé Řecko a vytvořil tzv. Korintský spolek, jehož členy byly všechny peloponéské státy kromě Sparty. Uzavřela se tak doba spartské hegemonie, která trvala téměř 300 let.