Pemrlice

Sbírka pemrlic

Ruční pemrlice s vyměnitelnou pracovní ploškou

Pemrlovací kladivo s hroty ze slinutého karbidu
určené pro pneumatické nářadí

Pemrlice je kamenický nástroj určený k finální úpravě povrchu kamene, betonu nebo teraca. Po úpravě plochy pemrlováním je povrch rovnoměrně zdrsněný.

Původně se jednalo o kladivo, jehož hlavice byla obvykle opatřená čtvercovou pracovní plochou vytvořenou z jehlancových hrotů. V současné době je pemrlice také vyměnitelným pracovním nástrojem ručního nářadí nebo specializovaných strojů.

Namáhavá práce^{[pozn. 1]} s ruční pemrlicí je v současnosti pro větší plochy nahrazena pemrlováním pomocí pneumatického nebo elektrického nářadí, pro které jsou vyráběny odpovídající pemrlovací kladiva. Povrchy kamenických a betonových výrobků se upravují přímo ve výrobnách strojně. Výsledné zdrsnění je odvislé od počtu a velikosti zubů na pracovním nástroji.

Při restaurátorských pracích se na malé plošky užívají speciální ruční sekáče, např. dvojzubák

Poznámky

↑ FIEDLER František: Teraco a teracové výrobky:
Přibližně od roku 1890 do roku 1960 byly u nás v módě teracové nebo také kameninové soklové omítky. Většinou se jednalo o dům nebo vilu z neomítnutých, vyspárovaných cihel, jejíž sokl byl z šedé teracco-kameniny. Povrchová úprava se dělala tak, že se natáhla teraccová cementová omítka, silně se utáhla do hladka hladítkem, a nechala se trochu ztuhnout (zavadnout). Pak nastoupil zedník nebo kameník (zpravidla seděl na nízké stoličce), pemrlici držel v obou rukách těsně pod železem, a celé dny lehce kolmo klepal na plochu. Odklepal asi 1 mm silnou vrchní hladkou plochu, tím ji zdrsnil a vytvořil tak stejnoměrně drsnou kamennou plochu, připomínající žulu. Omítka to byla kvalitní, někde vydržela i sto let. Dnes se tato pracná metoda už nepoužívá a patří do muzea zednictví.

Literatura

FIEDLER František: Teraco a teracové výrobky: Určeno pracujícím ve výrobě, distribuci a použití teraca. SNTL, Praha 1957

[1] FIEDLER František: Teraco a teracové výrobky:
Přibližně od roku 1890 do roku 1960 byly u nás v módě teracové nebo také kameninové soklové omítky. Většinou se jednalo o dům nebo vilu z neomítnutých, vyspárovaných cihel, jejíž sokl byl z šedé teracco-kameniny. Povrchová úprava se dělala tak, že se natáhla teraccová cementová omítka, silně se utáhla do hladka hladítkem, a nechala se trochu ztuhnout (zavadnout). Pak nastoupil zedník nebo kameník (zpravidla seděl na nízké stoličce), pemrlici držel v obou rukách těsně pod železem, a celé dny lehce kolmo klepal na plochu. Odklepal asi 1 mm silnou vrchní hladkou plochu, tím ji zdrsnil a vytvořil tak stejnoměrně drsnou kamennou plochu, připomínající žulu. Omítka to byla kvalitní, někde vydržela i sto let. Dnes se tato pracná metoda už nepoužívá a patří do muzea zednictví.

[pozn. 1]

Navigation

Navigace

Tématické portály

Pemrlice

Poznámky

Literatura

Média použitá na této stránce