Perfectae caritatis

Perfectae caritatis Dekret o přiměřené obnově řeholního života
Dokumenty II. vatikánského koncilu
Datum	28. října 1965 vyhlásil Pavel VI.
Téma	Obnova řeholního života
Text
latinsky
anglicky
česky

Perfectae caritatis (někdy psáno též Perfectae Caritatis, zkratka PC), dekret o přiměřené obnově řeholního života, je dokument vydaný II. vatikánským koncilem, který se zabývá konkrétně instituty zasvěceného života v římskokatolické církvi.^[1] Dekret je jedním z kratších dokumentů koncilu, byl schválen poměrem hlasů 2321 ku 4 hlasům shromážděných biskupů a promulgován papežem Pavlem VI. 28. října 1965. Jak je u církevních dokumentů zvykem, název je převzat z latinských úvodních slov (incipitu) dekretu: „Dokonalé lásky“.^[2]

Druhý vatikánský koncil již podal výklad o povaze řeholního života v 6. kapitole konstituce Lumen gentium a Perfectae caritatis odráží principy řeholního života, jak jsou v ní stanoveny.^[3] Tato kapitola popisuje základní formu řeholního života jako život „zasvěcený vyznáním evangelijních rad“ (č. 44). Dekret Perfectae caritatis byl vydán, aby „pojednal o životě a disciplíně těch institutů, jejichž členové vyznávají čistotu, chudobu a poslušnost, a aby zajistil jejich potřeby v naší době“ (Perfectae caritatis č. 1).^[4] Dekret, který obsahoval 25 číslovaných paragrafů, stanovil pět obecných zásad, jimiž se má obnova těchto institutů řídit. Vzhledem k velké rozmanitosti řeholních společenství s jejich odlišnou historií, charakteristikami, zvyky a posláním koncil neuvedl konkrétní pokyny a ponechal na každém jednotlivém společenství, aby samo určilo, co je třeba změnit v souladu s duchem jeho zakladatelů, potřebami současného života a situací, v níž žije a pracuje.

V návaznosti na konstituci Lumen gentium má dekret za cíl zabývat se „řádem života institutů, v nichž se slibuje čistota, chudoba a poslušnost, a zajistit jejich časné potřeby“, aby jejich život „byl církvi v současné době více prospěšný“. Tento dekret však stanoví pouze obecné zásady, jejichž „správný výklad a uplatňování [...] má po koncilu upravit příslušná autorita“ (1).

„Současná obnova řeholního života znamená neustálý návrat ke zdrojům každého křesťanského života a k duchu vzniku jednotlivých institutů a zároveň jejich přizpůsobení měnícím se podmínkám doby.“ Pohybováno Duchem svatým a vedeno církví je následování Krista nejvyšším pravidlem pro všechny instituty. Jednotlivé instituty by si měly zachovat „svou individualitu a svůj zvláštní úkol“ v původním záměru svých zakladatelů a zároveň učinit „úsilí o obnovu [církve] – v biblické, liturgické, dogmatické, pastorační, ekumenické, misijní a sociální oblasti – svým vlastním“. Aby mohly apoštolsky působit, „musí jejich členové skutečně znát životní podmínky lidí, situaci doby a potřeby církve“ (2).

„Způsob života, modlitby a práce musí odpovídat fyzickým a duchovním podmínkám dnešních lidí, ale také - nakolik to vyžaduje povaha institutu – požadavkům apoštolátu, požadavkům kultury, sociálního a ekonomického prostředí [...], zejména na misijních územích.“ V souladu s tím je třeba revidovat vnitřní normy a knihy a uvést je na teologickou úroveň koncilu (3).

Aby se obnova a přizpůsobení staly záležitostí všech členů řeholního institutu, měli by představení „vhodným způsobem konzultovat a naslouchat svým podřízeným ve věcech, které se týkají celého institutu“ (4).

Protože slib řeholníků a řeholnic k evangelním radám „byl církví přijat, měli by také vědět, že jsou zavázáni k její službě“. Měli by proto „spojovat veškerou kontemplaci s apoštolskou láskou“ a „přispívat k šíření Božího království“ (5).

Z ducha modlitby, z každodenní četby Písma a účasti na „svaté liturgii, zvláště na svatém tajemství eucharistie“, „má plynout láska ke spáse světa a k budování církve“ (6).

„Instituty zcela zasvěcené kontemplaci, jejichž členové jsou tu jen pro Boha v samotě a tichu, vytrvalé modlitbě a velkorysém pokání, zaujímají vždy [...] přední místo“. Jejich kontemplativnímu způsobu života se přisuzuje „tajemná apoštolská plodnost“, a proto se těší zvláštní ochraně (7).

Řeholní instituce, které se věnují apoštolským a charitativním úkolům, „musí přizpůsobit svůj způsob života a své zvyky apoštolátu, který vykonávají“ (8).

Úkolem mnišského života „je pokorná a vznešená služba před božským majestátem v mnišské sféře, ať už se zcela zasvětili uctívání Boha ve skrytosti, nebo se podle své konstituce ujali apoštolské či charitativní činnosti“. Tato služba má být také „přizpůsobena aktuálním potřebám lidí“ a i v řeholních řádech, v nichž je středem pozornosti slavení liturgie, sloužit apoštolátu a „konkrétnímu dobru církve“ (9).

Laické řády jsou plnohodnotnými řeholními instituty. I když v nich „někteří členové přijímají svěcení pro kněžskou službu ve vlastních domech, [...] laický charakter institutu zůstává nedotčen“. (10)

I když sekulární instituty nejsou řeholními kongregacemi, vyžadují také „závazek k životu podle evangelijních rad“, který „zasvěcuje muže a ženy, laiky i kleriky, žijící ve světě“. Těchto obtížných úkolů však lze dosáhnout pouze tehdy, jsou-li „její členové pečlivě vyškoleni v náboženských i profánních záležitostech“. To je svěřeno vážné péči jejich představených (11).

„Celibát ,pro nebeské královstvíʻ [...] jedinečným způsobem osvobozuje lidské srdce k větší lásce k Bohu a ke všem lidem.“ Tento symbolický způsob života se však „velmi přímo dotýká hlubších sklonů lidské přirozenosti“. Z tohoto důvodu mohou být ke slibu čistoty připuštěni pouze kandidáti, kteří byli dostatečně prověřeni a shledáni citově zralými (12).

Dobrovolná chudoba by měla být praktikována „v nových formách, pokud to bude nutné“. Náboženská chudoba neznamená pouze závislost na povolení vedení řádu k užívání hmotných věcí, „členové musí být chudí ve skutečnosti i v duchu, protože mají svůj majetek v nebi“. Všichni by měli být podřízeni zákonu práce, „řeholní provincie a jednotlivé domy by si měly navzájem materiálně pomáhat, [...] ale vyhýbat se jakémukoli zdání přepychu [...]“. (13)

„Ve slibu poslušnosti [...] se [řeholníci] ve víře podřizují představeným, kteří představují Boží místo“ (14). Jsou jim proto povinni „pokornou poslušností“, ale mohou a mají „při plnění svěřených úkolů používat vlastní rozumové schopnosti a vůli a využívat darů, které jim dala přirozenost a milost“. Nadřízení by zase měli vést „jim svěřené duše“, aniž by „snižovali důstojnost lidské osoby“ [...], aby vyjadřovali Boží lásku k nim. [...] Z tohoto důvodu by jim měli zejména ponechat svobodu, která jim náleží, pokud jde o zpověď a vedení svědomí, [...] ochotně jim naslouchat a podporovat jejich spolurozhodování pro dobro institutu a církve, přičemž by měli plně respektovat jejich právo rozhodovat a nařizovat, co se má dělat. (14)

Po vzoru prvotní církve by měly být v komunitách co nejmenší rozdíly v hodnostech, konvertité by měli být ke komunitám připojováni co nejbratrštěji a i v ženských komunitách by měl být pokud možno jen jeden stav sester. Duchovní a laici by také neměli být – s výjimkou důsledků svěcení – rozlišováni, pokud jde o jejich práva a povinnosti v rámci komunity (15).

„Papežská klauzura mnišek čistě kontemplativního života nemá být dotčena. [...] Ostatní mnišky [...] však mají být z papežské klauzury vyňaty, aby mohly lépe plnit svěřené apoštolské úkoly. [...] Jejich ohrazení [...] má být určeno konstitucemi.“ (16)

Řeholní hábit má být přizpůsoben „zdravotním požadavkům, okolnostem doby a místa a požadavkům služby“ a v případě potřeby změněn (17).

Pro současnou obnovu náboženských společenství je třeba zajistit důkladné vzdělávání jejich členů. Na noviciát by nemělo přímo navazovat apoštolské nasazení, ale spíše další teoretická a praktická formace, která učí také „o zvycích, myšlení a cítění dnešní společnosti“. Řeholní představení mají také za úkol co nejpečlivěji vybírat a důkladně připravovat duchovní vůdce a učitele (18).

Nově mohou být zakládány jen nezbytné, skutečně užitečné a životaschopné instituty. Nové ústavy na misijních územích musí „brát v úvahu charakter a zvyky obyvatel dané země, jakož i místní zvyklosti a životní podmínky“ (19).

Instituty by si měly zachovat své charakteristické úkoly, ale měly by je zkoumat s ohledem na zájmy univerzální církve a diecézí podle kritéria co nejúčinnějšího hlásání evangelia a opustit zastaralé oblasti činnosti (20).

Institutům a klášterům, které „již nemohou doufat, že budou plodné [...], by mělo být odepřeno další přijímání noviců“. Pokud je to možné, měly by se sloučit s příbuzným, „životaschopnějším“ institutem (21).

Rada doporučuje spolupráci institutů a klášterů téže řeholní rodiny, v případě potřeby také vytvoření federací nebo sdružení (22), přeje si také rozšíření již zavedených konferencí řeholních představených a jejich „koordinaci a spolupráci s biskupskými konferencemi“ (23).

V zájmu podpory další generace se po kněžích a vychovatelích požaduje, aby „v pravidelných kázáních častěji odkazovali na evangelní rady a vstup do řeholního řádu“. Rodiče tak mohou činit „prostřednictvím křesťanské výchovy“, ale „řeholníci a řeholnice by si měli být vědomi, že příklad jejich vlastního života je nejlepším doporučením jejich institutu a pozváním k řeholnímu životu“ (24).

V závěru koncil potvrzuje, že si váží života podle evangelijních rad jako svědectví o oslavě Boha, a slibuje církvi „každodenní [...] bohatší plody spásy“ ze života řeholníků (25).

6. srpna 1966 vydal papež Pavel VI. apoštolský list Ecclesiae Sanctae jako prováděcí směrnici k některým koncilním dokumentům včetně Perfectae caritatis.^[3]

Období, které následovalo po promulgaci Perfectae caritatis, se vyznačovalo velkým množstvím experimentů v řeholním životě. Mnoho institutů nahradilo své tradiční hábity modernějším oděvem, experimentovalo s různými formami modlitby a komunitního života a přizpůsobilo poslušnost představenému formě konzultací a diskusí. Velký počet řeholníků zcela opustil řeholní život a v následujících desetiletích došlo k velkému poklesu počtu řeholních povolání v západním světě. Není jasné, nakolik se na této změně podílely dokumenty II. vatikánského koncilu. Historici poznamenávají, že západní společnost jako celek procházela společenskými otřesy způsobenými sexuální revolucí.

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Perfectae Caritatis na anglické Wikipedii a Perfectae caritatis na německé Wikipedii.

• JELISCH, Georg. Kirchliches Ordensverständnis im Wandel. Untersuchungen zum Ordensverständnis des Zweiten Vatikanischen Konzils in der dogmatischen Konstitution über die Kirche „Lumen Gentium“ und im Dekret über die zeitgemässe Erneuerung des Ordenslebens „Perfectae Caritatis“. Leipzig: St. Benno, 1983. (německy) 
• HERZIG, Anneliese. Ordens-Christen. Theologie des Ordenslebens in der Zeit nach dem Zweiten Vatikanischen Konzil. Würzburg: Echter, 1991. ISBN 978-3-429-01369-1. (německy) 

• Perfectae caritatis (česky)