Perličky na dně

Perličky na dně
Země původuČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Jazykyčeština a romština
Délka107 min
Žánryfilmová komedie
povídkový film
ScénářVěra Chytilová
Bohumil Hrabal
Jiří Menzel
Jan Němec
Evald Schorm
Jaromil Jireš
RežieVěra Chytilová
Jan Němec
Jiří Menzel
Jaromil Jireš
Evald Schorm
Obsazení a filmový štáb
Hlavní roleEvald Schorm
Miroslav Nohýnek
Bohumil Hrabal
Jiří Menzel
Jiří Reichl
… více na Wikidatech
HudbaJan Klusák
KameraJaroslav Kučera
StřihMiroslav Hájek
Jiřina Lukešová
Výroba a distribuce
Premiéra7. ledna 1966
DistribuceNetflix
Perličky na dně na FP, ČSFD, Kinoboxu, IMDb
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Perličky na dně je československý povídkový film, natočený v barrandovském studiu (tvůrčí skupina Bohumila Šmídy a Ladislava Fikara) v roce 1965, premiéru v kinech měl 7. ledna 1966. Film je adaptací pěti povídek Bohumila Hrabala ze sbírky Perlička na dně (1963), které zfilmovali režiséři Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová a Jaromil Jireš, řazení k tzv. třetí generaci absolventů FAMU (v Menzelově případě šlo vůbec o první jeho film uvedený v oficiální distribuci).[1] Film je označován za programový manifest československé nové vlny, jejíž poetika souzněla s Hrabalem v odmítání tradičních postupů: zájem o postavy na okraji společnosti a nahrazení lineárního vyprávění koláží všednodenních rituálů, mimoběžných monologů a tragikomických nedorozumění.

Kameramanem všech povídek byl Jaroslav Kučera; Dům radosti byl natočen na barevný materiál, ostatní čtyři na černobílý. Do filmu byli obsazeni začínající a méně známí herci (Ferdinand Krůta, Ivan Vyskočil, Slávka Hozová) nebo neherci, jako výtvarníci Vladimír Boudník a Václav Chochola, sám sebe si zahrál naivistický malíř Václav Žák. V každé epizodě se objevil jako statista také Bohumil Hrabal. Autory hudby byli Jan Klusák a Jiří Šust.

Povídky

Smrt pana Baltazara

Podle prózy Smrt pana Baltisbergera, inspirované smrtelnou nehodou německého motocyklového závodníka Hanse Baltisbergera na Velké ceně Československa 1956. Hovory diváků předhánějících se, kdo je větší motoristický expert, se prolínají s pomalými záběry jezdců, vynořujících se na obzoru za doprovodu symfonické hudby.

Režie Jiří Menzel, hrají Ferdinand Krůta, Pavla Maršálková, Alois Vachek, Emil Iserle, Slávka Hozová, Jiří Menzel

Staré dobré časy

Dva staříci v nemocničním pokoji vzpomínají na své životní úspěchy: jeden byl operní pěvec, druhý novinář. Teprve po jejich smrti se divák dozví, že si všechny historky vymysleli; zřízenec, který se nad tím pohoršuje, se přitom sám před pacienty vydává za lékaře.

Režie Jan Němec, hrají Miloš Čtrnáctý, František Havel, Josef Hejl, Jan Vašák

Andělské oči

Podle úryvku z povídky Bambini di Praga 1947: dvojice agentů přichází nabídnout životní pojistku svéráznému lidovému umělci, který vyzdobil svůj venkovský domek vlastními bizarními výtvory.

Režie Evald Schorm, hrají Václav Žák, Ivan Vyskočil, Antonín Pokorný, Josefa Pechlátová

Automat Svět

V předměstském bufetu se jedné deštivé noci setkává osamělá nevěsta, jejíž novomanžel byl zatčen pro výtržnost, se štamgastem, který netuší, že jeho dívka právě spáchala sebevraždu.

Režie Věra Chytilová, hrají Alžběta Laštovková, Věra Mrázková, Vladimír Boudník, Václav Chochola, Jan Vala

Romance

Mladý instalatér Gaston prožije s mladou Cikánkou, placenou známost na jednu noc, která přeroste v autentický citový vztah.

Režie Jaromil Jireš, hrají Ivan Vyskočil, Dana Valtová, Karel Jeřábek

Spřízněné filmy

Součástí filmu měla být původně také povídka Fádní odpoledne, natočená Ivanem Passerem. Během dokončovacích prací se však ukázalo, že délka snímku přesáhla dvě hodiny, což by bylo pro diváky příliš, a proto bylo rozhodnuto Fádní odpoledne z Perliček na dně vyjmout a promítat ho v kinech jako samostatný předfilm. V téže době také vznikla další hrabalovská adaptace, středometrážní film Juraje Herze Sběrné surovosti.

Přijetí

Dobová kritika se neshodla na tom, nakolik se kterému z režisérů podařilo vcítit do Hrabalova stylu. Jiří Janoušek napsal (Film a doba 9/1965): „Na počátku byla zřejmě otázka, je-li Hrabal vypravěčem, nebo ne. Jireš s Chytilovou přikyvují, Schorm s Passerem a Menzelem vrtí hlavami, Němce to příliš nezajímá...“ Jaroslav Boček v časopise Divadlo 10/1965 píše: „Chytilová a Němec – romantici inspirace noční – se prostě se šťastným světem Hrabalových postav srazili, neporozuměli mu a podali ho v křeči a v karikatuře. Romantici inspirace denní – Menzel, Jireš a Passer – Hrabala pochopili a v jeho duchu a zároveň po svém ho interpretovali. A Schorm, duch filosoficky mnohem hlubší než Hrabal, vzal jeho syžet jen jako podnět a dospěl k povídce velkých vnitřních rozměrů.“ Boček také vyzvedl přínos kameramana: „Kučera je vedle Hrabala druhým mužem, který z celku opravdu celek udělal.“

Na festivalu v Locarnu 1965 film získal cenu FIPRESCI a Zvláštní cenu poroty mladých.[2] Povídka Romance se promítala samostatně na festivalu krátkých filmů v Oberhausenu, kde získala Velkou cenu.

Reference

  1. Kino Art[nedostupný zdroj]
  2. Česká televize

Literatura

  • Peter Hames: Československá nová vlna. Přeložil Tomáš Pekárek. KMa, Praha 2008. ISBN 978-80-7309-580-2
  • Jan Bernard: Z šedé zóny. Nakladatelství AMU, Praha 2010. ISBN 978-80-7331-164-3

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“