Petr Žantovský

doc. Mgr. Petr Žantovský, Ph.D.
Člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání
Ve funkci: 12. prosince 2000 – 2. dubna 2003
Člen Rady České tiskové kanceláře (v roce 2019 také místopředseda rady)
Ve funkci: 28. února 2018 – 28. února 2023
Stranická příslušnost
Nestraník
do Senátu	za SPD (2020)
Narození	15. května 1962 (61 let) Pardubice Československo Československo
Choť	Irena Žantovská
Alma mater	Univerzita Karlova v Praze Katolická univerzita v Ružomberku Panevropská vysoká škola
Profese	novinář, publicista, vysokoškolský učitel
Ocenění	medaile Za zásluhy 1. stupeň (2017)
Webová stránka	www.petrzantovsky.cz
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Petr Žantovský
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Petr Žantovský (* 15. května 1962 Pardubice) je český novinář, publicista, komentátor a vysokoškolský pedagog. V 80. letech působil v normalizační hudební žurnalistice, v 90. letech v soukromých nakladatelstvích, od nového tisíciletí měl různá kontroverzní akademická angažmá a zastával veřejné funkce v mediální oblasti, věnoval se moderátorské či publikační činnosti a literární tvorbě. Prezident Miloš Zeman jej ocenil státním vyznamenáním, kritici jej však hodnotí jako předního představitele české dezinformační scény.

Životopis

Narodil se v Pardubicích 15. května 1962.^[1]

Studium

V roce 1988 absolvoval obor rozhlasová žurnalistika na Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze.^[1][2]

Doktorát získal v oboru teorie a historie žurnalistiky a médií na Katolické univerzitě v Ružomberku, kde v roce 2009 obhájil dizertační práci na téma Dějiny české žurnalistiky po roce 1989.^[3][4][5]

V roce 2015 habilitoval v oboru masmediální studia na Fakultě masmédií Panevropské univerzity v Bratislavě obhajobou práce Mediální manipulace – nemoc české demokracie.^[6] Jedním z oponentů mu byl Václav Klaus.^[7] Podle Deníku Referendum proběhla habilitace nezvykle rychle,^[6] Žantovský kritiku veřejně odmítl.^[5][8]

Normalizační žurnalistika

V 80. letech byl během studií externím spolupracovníkem časopisu Melodie. Pozici získal poté, co byl v souvislosti s tažením proti rockové hudbě jmenován nový šéfredaktor Miroslav Kratochvíl a z časopisu odešla většina redaktorů;^[9] toto období je spojováno s výrazným poklesem kvality časopisu.^[10][11] Publikoval také v periodicích Amatérská scéna a v jazzovém měsíčníku Akcent.

Porevoluční působení

Po roce 1989 pracoval jako vedoucí kulturní rubriky deníku Práce a týdeníku Reportér. V letech 1994–1996 byl šéfredaktorem nakladatelství Melantrich a v letech 1997–2003 ředitelem nakladatelství Votobia.^[1][3]

Následně přešel do akademické sféry, od roku 2003 působil na Univerzitě J. A. Komenského v Praze, kde počínaje rokem 2005 vedl katedru sociální a masové komunikace.^[1][2] Pak se stal spoluzakladatelem Vysoké školy Zdeňka Kalisty,^[2] neuspěl však u Akreditační komise.^[12][13][14] V roce 2012 se stal prorektorem pro pedagogickou činnost Akademie managementu a komunikace v Praze (AMAK),^[3][15] uskutečňující v Česku studijní program ukrajinské Meziregionální akademie řízení personálu v Kyjevě.^[16] Vedl katedru Public Relations a komunikace na soukromé Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze.^[17][18] Veřejně přednáší o mediálních a politicko-ekonomických tématech.^[2] V Akademickém roce 2016–17 pedagogicky působil na Panevropské VŠ v Bratislavě – Fakultě masmédií. Je členem oborové rady pro doktorská studia Katedry žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě.

Od roku 2003 spolupracoval s Českým rozhlasem 6 na pořadu Lidé od novin, později přejmenovaném na Hovory o médiích.^[2] V letech 2005–2008 moderoval pořad České televize Před půlnocí.^[19][20] Byl také zakladatelem a do roku 2013 prostřednictvím společnosti Ultravox jediným majitelem soukromé hudební rozhlasové stanice zaměřené na world music Rádio Ethno, v době prodeje přejmenované na Color, která vysílala od září 2008 v Praze a od června 2010 i v Brně.^{[3][4][21][22][pozn. 1]}

V současnosti^[kdy?] je stálým přispěvatelem zpravodajského portálu ParlamentniListy.cz, Literárních novin, Českého rozhlasu, v letech 2016–2018 měl každotýdenní talkshow s názvem Pražská kavárna na TV Praha. V roce 2020 kritizoval organizaci Člověk v tísni za nevyváženost jejího vzdělávacího programu o mediální gramotnosti Jeden svět na školách pro údajný diletantismus a politickou indoktrinaci; jako vadu například uvedl to, že "řeší nebezpečí ruské propagandy, ale o americké a německé nemluví".^[9]

Jeho kritici, například web Manipulátoři.cz^[24], novinář Marek Švehla^[9], šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery^[25], editorka Forum24 Johana Hovorková^[26], politolog Miloš Gregor zabývající se dezinformacemi, mediální analytik Josef Šlerka,^[27] publicista Daniel Dočekal, místopředseda spolku Sisyfos Leoš Kyša, mediální analytik Milan Šmíd, novinář Jindřich Šídlo, šéfredaktor serveru Aktuality.sk Peter Bárdy^[27], novinář Jan Jandourek, ho označili za předního představitele české dezinformační scény.^[28]

Politika a veřejné funkce

V letech 1998–2000 byl místopředsedou Syndikátu novinářů ČR a od prosince 2000 do dubna 2003 členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (nominant ODS^[19]).^{[1][4][21][pozn. 2]} Působil také jako poradce předsedy Poslanecké sněmovny PČR Václava Klause.^[17][31] V roce 2007 jej Masarykovo demokratické hnutí navrhlo do rady nově vzniklého Ústavu pro studium totalitních režimů.^[32] Na jaře 2011, 2012 a znovu i 2015 se neúspěšně ucházel o místo v Radě České televize.^[33][34][35] Na jaře 2011 byl mezi neúspěšnými kandidáty na generálního ředitele ČTK,^[36] v prosinci 2015 pak marně kandidoval na generálního ředitele Českého rozhlasu.^[37]

Od února 2018 byl členem Rady České tiskové kanceláře, od února do prosince 2019 i jejím místopředsedou.^[38] Nominovalo ho hnutí ANO 2011.^[39][40] Post v Radě ČTK zastával až do konce února 2023.^[41]

Ve volbách do Senátu PČR v roce 2020 kandidoval jako nestraník za hnutí SPD v obvodu č. 42 – Kolín.^[42] Se ziskem 5,62 % hlasů skončil na 7. místě a do druhého kola nepostoupil.^[43]

Publikační činnost

Věnuje se i publikační činnosti. Vydal knihy rozhovorů s osobnostmi politického, kulturního a společenského života, např. s Evou Urbanovou, Václavem Klausem, Janem Potměšilem, Milošem Zemanem, Otakarem Vávrou, Miroslavem Mackem, Mirkem Topolánkem, Milanem Knížákem, Vladimírem Železným, Petrem Havlíkem, Yektou Uzunoglu, Ladislavem Jaklem.^[2][3][4] Dále publikoval knihy analýz a komentářů (např. Dobře nám tak, V Síti, Obludiště, Dualog) i monografie o české žurnalistice (Průvodce minovým polem české žurnalistiky, Média na pranýři, Hovory o médiích, Manipulace v médiích, Česká politika a média po roce 1989, Mediální manipulace a krize v České televizi v roce 2000, Černá kniha České televize, Méídia a politika v digitální, světě atd.), podílel se na přípravě několika sborníků (např. Česká xenofobie, Médiokracie, Média a moc, Průniky české a slovenské literatury po rozdělení federace r. 1992, Bulvarizace českých médií atd.).^[2][3] Editoval knihy Václava Klause.^[2]

Je činný také literárně. Napsal např. i písňové texty k inscenaci Williama Saroyana Jim Dandy, kterou v Národním divadle moravskoslezském režírovala v sezóně 1992/93 jeho žena Irena Žantovská.^[44] Vydal tři sbírky poezie – Tady bydlím (2012), Zakázané květiny (2016), za kterou obdržel v roce 2017 Výroční prémii Slovenského centra Pen-klubu (jehož je členem od roku 2008) a Never more (2020).

Se svou manželkou Irenou, divadelní režisérkou, pedagožkou a také básnířkou vydal společnou básnickou sbírku Príbehy a iné pokušenia – ve slovenštině. Zúčastnil se několika básnických almanachů, v ČR i na Slovensku, do prozaického Almanachu Kmene 2015 přispěl rozsáhlou novelou Nouzový východ a do Almanachu Kmene 2016 literárním esejem Mé Rusko. Další vydanou knihou jsou Otevřené dopisy, soubor více než 50 epistolárních textů adresovaných žijícím i nežijícím osobnostem české i světové kultury, společnosti a výjimečně i politiky (vyšla 2016, předmluvu napsal Jiří Žáček, kmotrem byl Jaromír Nohavica). Počátkem roku 2018 vyšel obdobný soubor, Příběhy s otevřeným koncem, reflexe rovněž víc než 50 historických událostí s přesahem a poučením pro dnešní dobu. V říjnu 2018 vydal společně se slovenským novinářem Pavolem Dinkou soubor textů (slovensky) Necenzurované eseje a úvahy. Byla to už druhá kniha podobného druhu. V roce 2008 napsal – dvojjazyčně – se slovenským spisovatelem a publicistou Gustávem Murínem knihu Česko-slovenský dualog. V červnu 2019 vyšla jeho kniha, napsaná společně s Evou Kantůrkovou, s názvem Navzdory času. Vedle toho je autorem řady vysokoškolských učebnic a skript z oblasti žurnalistiky a médií.

Ocenění

Dne 28. října 2017 mu prezident Miloš Zeman udělil medaili 1. stupně Za zásluhy v oblasti kultury a školství.^[45]

Poznámky

Reference

Externí odkazy

• Profesní životopis Petra Žantovského na webu Panevropské univerzity (PDF)
• Ondřej Bezr: Kauza vyznamenání: co napsal Petr Žantovský Janu Rejžkovi a co Jiří Černý odpověděl