Petr Žantovský

doc. Mgr. Petr Žantovský, Ph.D.
Člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání
Ve funkci:
12. prosince 2000 – 2. dubna 2003
Člen Rady České tiskové kanceláře
(v roce 2019 také místopředseda rady)
Ve funkci:
28. února 2018 – 28. února 2023
Stranická příslušnost
Nestraník
do Senátuza SPD (2020)

Narození15. května 1962 (62 let)
Pardubice
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
ChoťIrena Žantovská
Alma materUniverzita Karlova v Praze
Katolická univerzita v Ružomberku
Panevropská vysoká škola
Profesenovinář, publicista,
vysokoškolský učitel
Oceněnímedaile Za zásluhy mzz 1. stupeň (2017)
Webová stránkawww.petrzantovsky.cz
Seznam dělSouborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Petr Žantovský
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Petr Žantovský (* 15. května 1962 Pardubice) je český novinář, publicista, komentátor a vysokoškolský pedagog. V 80. letech působil v normalizační hudební žurnalistice, v 90. letech v soukromých nakladatelstvích, od nového tisíciletí měl různá kontroverzní akademická angažmá a zastával veřejné funkce v mediální oblasti, věnoval se moderátorské či publikační činnosti a literární tvorbě. Prezident Miloš Zeman jej ocenil státním vyznamenáním, kritici jej však hodnotí jako předního představitele české dezinformační scény.

Životopis

Narodil se v Pardubicích 15. května 1962.[1]

Studium

V roce 1988 absolvoval obor rozhlasová žurnalistika na Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze.[1][2]

Doktorát získal v oboru teorie a historie žurnalistiky a médií na Katolické univerzitě v Ružomberku, kde v roce 2009 obhájil dizertační práci na téma Dějiny české žurnalistiky po roce 1989.[3][4][5]

V roce 2015 habilitoval v oboru masmediální studia na Fakultě masmédií Panevropské univerzity v Bratislavě obhajobou práce Mediální manipulace – nemoc české demokracie.[6] Jedním z oponentů mu byl Václav Klaus.[7] Podle Deníku Referendum proběhla habilitace nezvykle rychle,[6] Žantovský kritiku veřejně odmítl.[5][8]

Normalizační žurnalistika

V 80. letech byl během studií externím spolupracovníkem časopisu Melodie. Pozici získal poté, co byl v souvislosti s tažením proti rockové hudbě jmenován nový šéfredaktor Miroslav Kratochvíl a z časopisu odešla většina redaktorů;[9] toto období je spojováno s výrazným poklesem kvality časopisu.[10][11] Publikoval také v periodicích Amatérská scéna a v jazzovém měsíčníku Akcent.

Porevoluční působení

Po roce 1989 pracoval jako vedoucí kulturní rubriky deníku Práce a týdeníku Reportér. V letech 1994–1996 byl šéfredaktorem nakladatelství Melantrich a v letech 1997–2003 ředitelem nakladatelství Votobia.[1][3]

Následně přešel do akademické sféry, od roku 2003 působil na Univerzitě J. A. Komenského v Praze, kde počínaje rokem 2005 vedl katedru sociální a masové komunikace.[1][2] Pak se stal spoluzakladatelem Vysoké školy Zdeňka Kalisty,[2] neuspěl však u Akreditační komise.[12][13][14] V roce 2012 se stal prorektorem pro pedagogickou činnost Akademie managementu a komunikace v Praze (AMAK),[3][15] uskutečňující v Česku studijní program ukrajinské Meziregionální akademie řízení personálu v Kyjevě.[16] Vedl katedru Public Relations a komunikace na soukromé Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze.[17][18] Veřejně přednáší o mediálních a politicko-ekonomických tématech.[2] V Akademickém roce 2016–17 pedagogicky působil na Panevropské VŠ v Bratislavě – Fakultě masmédií. Je členem oborové rady pro doktorská studia Katedry žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě.

Od roku 2003 spolupracoval s Českým rozhlasem 6 na pořadu Lidé od novin, později přejmenovaném na Hovory o médiích.[2] V letech 2005–2008 moderoval pořad České televize Před půlnocí.[19][20] Byl také zakladatelem a do roku 2013 prostřednictvím společnosti Ultravox jediným majitelem soukromé hudební rozhlasové stanice zaměřené na world music Rádio Ethno, v době prodeje přejmenované na Color, která vysílala od září 2008 v Praze a od června 2010 i v Brně.[3][4][21][22][pozn. 1]

V současnosti[kdy?] je stálým přispěvatelem zpravodajského portálu ParlamentniListy.cz, Literárních novin, Českého rozhlasu, v letech 2016–2018 měl každotýdenní talkshow s názvem Pražská kavárna na TV Praha. V roce 2020 kritizoval organizaci Člověk v tísni za nevyváženost jejího vzdělávacího programu o mediální gramotnosti Jeden svět na školách pro údajný diletantismus a politickou indoktrinaci; jako vadu například uvedl to, že "řeší nebezpečí ruské propagandy, ale o americké a německé nemluví".[9]

Jeho kritici, například web Manipulátoři.cz[24], novinář Marek Švehla[9], šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery[25], editorka Forum24 Johana Hovorková[26], politolog Miloš Gregor zabývající se dezinformacemi, mediální analytik Josef Šlerka,[27] publicista Daniel Dočekal, místopředseda spolku Sisyfos Leoš Kyša, mediální analytik Milan Šmíd, novinář Jindřich Šídlo, šéfredaktor serveru Aktuality.sk Peter Bárdy[27], novinář Jan Jandourek, ho označili za předního představitele české dezinformační scény.[28]

Politika a veřejné funkce

V letech 1998–2000 byl místopředsedou Syndikátu novinářů ČR a od prosince 2000 do dubna 2003 členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (nominant ODS[19]).[1][4][21][pozn. 2] Působil také jako poradce předsedy Poslanecké sněmovny PČR Václava Klause.[17][31] V roce 2007 jej Masarykovo demokratické hnutí navrhlo do rady nově vzniklého Ústavu pro studium totalitních režimů.[32] Na jaře 2011, 2012 a znovu i 2015 se neúspěšně ucházel o místo v Radě České televize.[33][34][35] Na jaře 2011 byl mezi neúspěšnými kandidáty na generálního ředitele ČTK,[36] v prosinci 2015 pak marně kandidoval na generálního ředitele Českého rozhlasu.[37]

Od února 2018 byl členem Rady České tiskové kanceláře, od února do prosince 2019 i jejím místopředsedou.[38] Nominovalo ho hnutí ANO 2011.[39][40] Post v Radě ČTK zastával až do konce února 2023.[41]

Ve volbách do Senátu PČR v roce 2020 kandidoval jako nestraník za hnutí SPD v obvodu č. 42 – Kolín.[42] Se ziskem 5,62 % hlasů skončil na 7. místě a do druhého kola nepostoupil.[43]

Publikační činnost

Věnuje se i publikační činnosti. Vydal knihy rozhovorů s osobnostmi politického, kulturního a společenského života, např. s Evou Urbanovou, Václavem Klausem, Janem Potměšilem, Milošem Zemanem, Otakarem Vávrou, Miroslavem Mackem, Mirkem Topolánkem, Milanem Knížákem, Vladimírem Železným, Petrem Havlíkem, Yektou Uzunoglu, Ladislavem Jaklem.[2][3][4] Dále publikoval knihy analýz a komentářů (např. Dobře nám tak, V Síti, Obludiště, Dualog) i monografie o české žurnalistice (Průvodce minovým polem české žurnalistiky, Média na pranýři, Hovory o médiích, Manipulace v médiích, Česká politika a média po roce 1989, Mediální manipulace a krize v České televizi v roce 2000, Černá kniha České televize, Méídia a politika v digitální, světě atd.), podílel se na přípravě několika sborníků (např. Česká xenofobie, Médiokracie, Média a moc, Průniky české a slovenské literatury po rozdělení federace r. 1992, Bulvarizace českých médií atd.).[2][3] Editoval knihy Václava Klause.[2]

Je činný také literárně. Napsal např. i písňové texty k inscenaci Williama Saroyana Jim Dandy, kterou v Národním divadle moravskoslezském režírovala v sezóně 1992/93 jeho žena Irena Žantovská.[44] Vydal tři sbírky poezie – Tady bydlím (2012), Zakázané květiny (2016), za kterou obdržel v roce 2017 Výroční prémii Slovenského centra Pen-klubu (jehož je členem od roku 2008) a Never more (2020).

Se svou manželkou Irenou, divadelní režisérkou, pedagožkou a také básnířkou vydal společnou básnickou sbírku Príbehy a iné pokušenia – ve slovenštině. Zúčastnil se několika básnických almanachů, v ČR i na Slovensku, do prozaického Almanachu Kmene 2015 přispěl rozsáhlou novelou Nouzový východ a do Almanachu Kmene 2016 literárním esejem Mé Rusko. Další vydanou knihou jsou Otevřené dopisy, soubor více než 50 epistolárních textů adresovaných žijícím i nežijícím osobnostem české i světové kultury, společnosti a výjimečně i politiky (vyšla 2016, předmluvu napsal Jiří Žáček, kmotrem byl Jaromír Nohavica). Počátkem roku 2018 vyšel obdobný soubor, Příběhy s otevřeným koncem, reflexe rovněž víc než 50 historických událostí s přesahem a poučením pro dnešní dobu. V říjnu 2018 vydal společně se slovenským novinářem Pavolem Dinkou soubor textů (slovensky) Necenzurované eseje a úvahy. Byla to už druhá kniha podobného druhu. V roce 2008 napsal – dvojjazyčně – se slovenským spisovatelem a publicistou Gustávem Murínem knihu Česko-slovenský dualog. V červnu 2019 vyšla jeho kniha, napsaná společně s Evou Kantůrkovou, s názvem Navzdory času. Vedle toho je autorem řady vysokoškolských učebnic a skript z oblasti žurnalistiky a médií.

Ocenění

Dne 28. října 2017 mu prezident Miloš Zeman udělil medaili 1. stupně Za zásluhy v oblasti kultury a školství.[45]

Poznámky

  1. Stanici odprodal Miroslavu Pýchovi, vlastníkovi společnosti Joe Media, která provozovala klasické a posléze internetové Rádio Limonádový Joe. Jednatelem této společnosti byl Petr Žantovský od 27. května 2010. V době prodeje Ultravoxu byla společnost uváděna pod názvem Joe Profi.[21][23]
  2. Když ho spolu s ostatními radními předseda vlády Vladimír Špidla na návrh Poslanecké sněmovny odvolal, poté co Česká republika prohrála arbitráž se společností CME o televizi Nova, byl jedním ze šestice odvolaných, kteří postup premiéra zažalovali. V květnu 2007 Městský soud v Praze odvolání radních zrušil, v červnu 2009 však předseda vlády Jan Fischer znovu zpětně všech šest radních odvolal, což Městský soud v Praze v červnu 2012 opět zrušil a v září 2012 premiér Petr Nečas celé řízení zastavil. V březnu 2015 Obvodní soud pro Prahu 1 nepravomocně rozhodl, že mandát radním neskončil Špidlovým odvoláním, ale uplynutím šestiletého funkčního období o tři roky později.[29][30]

Reference

  1. a b c d e Petr Žantovský [online]. Databáze knih.cz [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  2. a b c d e f g h ŽANTOVSKÝ, Petr. Petr Žantovský, externí komentátor [online]. Český rozhlas [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  3. a b c d e f Petr Žantovský, novinář [online]. První zprávy [cit. 2016-05-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-05-19. 
  4. a b c d Petr Žantovský [online]. Nakladatelství Čas [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  5. a b BERGER, Vojtěch; HlídacíPes.org. Tituly od Dunaje aneb Slovenské školy jako slabé místo v životopisech českých politiků. Info.cz [online]. 2018-07-03 [cit. 2020-06-11]. Dostupné online. 
  6. a b DOSTÁL, Vratislav. K pochybné docentuře Petru Žantovskému pomáhá i Václav Klaus. Deník Referendum [online]. 2015-03-30 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  7. KLAUS, Václav. Oponentský posudek Václava Klause na habilitační práci Petra Žantovského | Václav Klaus. www.klaus.cz [online]. 2015-03-26 [cit. 2020-06-11]. Dostupné online. 
  8. ŽANTOVSKÝ, Petr. Pochybný článek pochybného autora. Deník Referendum [online]. 2015-04-01 [cit. 2023-02-26]. Dostupné online. 
  9. a b c ŠVEHLA, Marek. Socialismus se nevrací oknem. Týdeník Respekt [online]. [cit. 2020-02-25]. Dostupné online. 
  10. NEJ HITY: Šaty z šátků, strach na Lyře | Kultura. Lidovky.cz [online]. 2012-05-28 [cit. 2020-02-25]. Dostupné online. 
  11. Rozvrácení Melodie, postihy kapel a boom nových souborů — Články — Bigbít — Česká televize. www.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2020-02-25]. Dostupné online. 
  12. Zápis č. 05 – 10 ze zasedání Akreditační komise 22. – 24. listopadu 2010, Litomyšl [PDF online]. Akreditační komise Česká republika [cit. 2016-05-06]. S. 26–27. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-07-14. 
  13. Zápis č. 03 – 11 ze zasedání Akreditační komise 20. – 22. června 2011, Skalský dvůr [PDF online]. Akreditační komise Česká republika [cit. 2016-05-06]. S. 39. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-19. 
  14. Zápis č. 05 – 11 ze zasedání Akreditační komise 21. – 23. listopadu 2011, Litomyšl [PDF online]. Akreditační komise Česká republika [cit. 2016-05-06]. S. 37–38. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-07-14. 
  15. KUNCOVÁ, Petra. Mgr. Petr Žantovský - prorektor AMAK ČR. iBestof.cz [online]. 2014-04-01 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  16. Zápis ze zasedání Komise pro etiku ze dne 14. ledna 2015 [DOCX online]. Komise pro etiku Syndikátu novinářů ČR, 2015-01-17 [cit. 2016-05-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-04-22. Dostupné také na: [1]. 
  17. a b Doc. mgr. Petr Žantovský, Ph.D. (1962) [online]. Medias res [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  18. Katedra Public Relations a komunikace [online]. Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  19. a b POTŮČEK, Jan. Televizní premiéra Petra Žantovského. Reflex.cz [online]. 2006-01-17 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  20. POTŮČEK, Jan. Petr Žantovský: Na ČT 24 nechci mluvit s politiky. DigiZone.cz [online]. 2005-12-05 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  21. a b c AUST, Ondřej. Petr Žantovský se zbavuje podílu v rádiu Color, stanici přebírá Miroslav Pýcha. Médiář.cz [online]. 2013-08-15 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  22. HOFMANNOVÁ, Karla. Ethnofest v Brně odstartoval vysílání nového rádia Ethno-Brno 99,4 FM. ŽivotníStyl.cz [online]. 2010-07-01 [cit. 2016-05-06]. 
  23. POTŮČEK, Jan. Majitel Ethno rádia Petr Žantovský vstoupil do Rádia Limonádový Joe. DigiZone.cz [online]. 2010-06-24 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  24. Petr Žantovský, docent dezinformatiky. Manipulátoři.cz [online]. Manipulátoři.cz, 2019-09-20 [cit. 2020-01-28]. Dostupné online. 
  25. TABERY, Erik. Babišovy čelisti. Týdeník Respekt [online]. [cit. 2020-01-28]. Dostupné online. 
  26. Dezinformátor Žantovský přednáší o dezinformacích. Nanejvýš zvláštní, říká Miloš Gregor. FORUM 24 [online]. Forum 24 [cit. 2020-01-28]. Dostupné online. 
  27. a b Příbuzní Jána Kuciaka nepřevezmou Krameriovu cenu. V pořádající asociaci jsou i zástupci dezinformačních webů. ČT24 [online]. Česká televize [cit. 2020-01-28]. Dostupné online. 
  28. Kozel zahradníkem. Miláček dezinformačních webů Petr Žantovský se dočkal funkce v radě ČTK. FORUM 24 [online]. Forum 24 [cit. 2020-06-11]. Dostupné online. 
  29. AUST, Ondřej. Premiér Nečas ukončil kauzu odvolání členů rady pro vysílání z roku 2003. Médiář.cz [online]. 2012-09-20 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  30. POLÁK, Lukáš. Bývalý koordinátor Duspiva a hudebník Štěpánek očekávají od státu miliony. DigiZone.cz [online]. 2015-03-27 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  31. Kauzy [online]. Syndikát novinářů ČR [cit. 2016-05-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-08-09. 
  32. ČERNÝ, Jiří. Jiří Černý: Petr Žantovský, radní pro všechny příležitosti. Hospodářské noviny [online]. 2007-08-28 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  33. AUST, Ondřej. Baumruk ani Fibingerová se do Rady ČT znovu nedostanou, neuspěli ani Kasík a Chmelíček. Médiář.cz [online]. 2011-05-26 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  34. ČTK. Bývalá šéfka Radiožurnálu Hikelová zvolena radní ČTK za ODS. Doplněny i rady ČT a rozhlasu. Médiář.cz [online]. 2012-06-20 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  35. ČTK. V Radě ČT zůstanou Dědič a Kratochvíl, zvolen i Kašparů. Médiář.cz [online]. 2015-05-22 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  36. ČTK. Novým šéfem ČTK Jiří Majstr, zvolen jednomyslně. Rada ho jmenovala k 10. červnu. Médiář.cz [online]. 2011-03-10 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  37. AUST, Ondřej. Šéfem rozhlasu Končelík, Kralert, Němeček, Skřivánek či Zavoral. Médiář.cz [online]. 2015-12-21 [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  38. doc. Mgr. Petr Žantovský, Ph.D. [online]. Poslanecká sněmovna PČR [cit. 2019-06-30]. Dostupné online. 
  39. Poslanci zvolili do Rady ČTK Petra Žantovského. Nominovalo ho ANO. Novinky.cz [online]. Borgis, 2018-02-28 [cit. 2019-07-01]. Dostupné online. 
  40. Novým předsedou Rady ČTK byl zvolen kandidát ANO David Soukup. Česká televize [online]. 2019-12-16 [cit. 2019-12-18]. Dostupné online. 
  41. Rada ČTK je opět kompletní, novými radními zvoleni Korte a Končelík. Médiář.cz [online]. 2023-02-24 [cit. 2023-02-27]. Dostupné online. 
  42. Seznam kandidátů pro podzimní senátní volby. Novinky.cz [online]. 2020-06-18 [cit. 2020-07-01]. Dostupné online. 
  43. Volby do Senátu Parlamentu ČR konané dne 2.10. – 3.10.2020, Výsledky hlasování, Obvod: 42 – Kolín [online]. Český statistický úřad, 2020 [cit. 2020-10-05]. Dostupné online. 
  44. Jim Dandy [online]. Národní divadlo moravskoslezské [cit. 2016-05-06]. Dostupné online. 
  45. Prezident Zeman udělil státní vyznamenání Schröderovi, Troškovi i Vondráčkové. Novinky.cz [online]. Borgis, 2017-10-28 [cit. 2017-10-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-10-29. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
CZE Medaile Za zasluhy 1st (1994) BAR.svg
Stužka: Medaile Za zásluhy I. stupně – Česká republika (od roku 1994).