Petr Schulhoff

Petr Schulhoff
(c) Mirek Břehovský, CC BY 3.0
Narození	10. července 1922 Berlín
Úmrtí	4. května 1986 (ve věku 63 let) Praha
Povolání	režisér, filmový režisér, scenárista a dramatik
Rodiče	Ervín Schulhoff
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Petr Schulhoff (10. července 1922, Berlín, Německo – 4. května 1986, Praha) byl český režisér a scenárista.

Narodil se jako syn českého židovského hudebního skladatele a klavíristy Ervína Schulhoffa, s nímž strávil část života v koncentračním táboře Wülzburg. Vrchol své popularity zažíval na přelomu 70. a 80. let, zejména díky svým komediím, jež patřily ke světlým bodům tehdejšího šedého programu Československé televize.^[1]

Před válkou působil jako herec, po válce však začal pracovat na režisérském postu jako asistent režie v barrandovském filmovém studiu. Jeho prvotní tvorba sestávala převážně z detektivek (Vrah skrývá tvář – 1966, Po stopách krve – 1970, Diagnóza smrti – 1979), v polovině 70. let se však začal více věnovat žánru komedie, jež mu přinesly úspěch. Mezi ně patří Hodíme se k sobě, miláčku? (1974), Zítra to roztočíme, drahoušku…! (1976) nebo Co je doma, to se počítá, pánové... (1980).

Již jako jedenáctiletý si poprvé zahrál ve filmu Vladislava Vančury „Na sluneční straně“ (1933).

U filmu začal pracovat hned po skončení války jako asistent režie v barrandovském filmovém studiu. Od roku 1953 byl režisérem a scenáristou v pražském Studiu dokumentárních filmů.^[2] Do poloviny 70. let natáčel pak převážně detektivní filmy – občas s nádechem mírně ironického humoru. Z jedné detektivní novely Eduarda Fikera přejal postavu kriminalisty Kalaše, která procházela (ztělesnil ji Rudolf Hrušínský) filmovými detektivkami Petra Schulhoffa (Vrah skrývá tvář – 1966, Po stopách krve – 1970, Diagnóza smrti – 1979).

Natočil i řadu dalších detektivních filmů, postupně však v jeho tvorbě začaly převažovat komedie. Snad jimi chtěl Schulhoff odlehčit dobu normalizace, která v 70. letech v Československu panovala.

Předznamenáním Schulhoffovy komediální tvorby byla legendární televizní mikrokomedie Bohouš (1968) s Vladimírem Menšíkem a Jiřím Sovákem v hereckém koncertu o nenasytném turistovi, nenasytném hostinském a koneckonců i nenasytném bernardýnu Bohoušovi, po kterém je snímek nazván. O rok později Schulhoff natočil neméně známý televizní seriál Trapasy (1969), kde navázal bližší pracovní vztah s Milošem Kopeckým, s nímž se přátelil už od dětství a který se stal posléze hvězdou Schulhoffových filmových komedií.

První komedie Hodíme se k sobě, miláčku? (1974) byla holdem herecké a manželské dvojici Vlastimil Brodský – Jana Brejchová.

O dva roky později začal raketový nástup dodnes populární komedií Zítra to roztočíme, drahoušku…! (1976). Na ni volně navázala komedie Co je doma, to se počítá, pánové... (1980) – poznamenaná změnou v jedné ze zásadních hlavních rolí: Miloše Kopeckého zde ze zdravotních důvodů nahradil Jiří Sovák. (Miloš Kopecký zaplatil svou manio-depresivní nemocí daň i jiné postavě – Petru Vokovi, kdy po filmu Svatby pana Voka, jej ve volném pokračování Pan Vok odchází (1979) režiséra Karla Steklého nahradil v této postavě Martin Růžek.)

Petr Schulhoff (libující si v rozvinutých přívlastcích v názvech komedií) dále točil mimo jiné další komedie Já to tedy beru, šéfe (1978) s tehdy populární semaforskou dvojicí Luděk Sobota – Petr Nárožný nebo Já už budu hodný, dědečku (1979), opět s Milošem Kopeckým, Ladislavem Peškem v roli dědečka a Alenou Vránovou, která ztvárnila Kopeckého manželku.

Náměty a scénáře komedií si psal většinou sám. Pamětníci vyprávějí, že, vědom si problematické doby, záměrně do scénářů svých komedií předem zakomponovával nějakou okatě problematickou scénu, o které předem věděl, že ji bdělé oko cenzora (nejčastěji v osobě ústředního dramaturga Filmového studia Barrandov) zakáže. Měl tím pádem takřka zajištěno, že do zbytku scénáře se mu již dále nebude nikdo vměšovat. Jako režisér byl velmi pečlivý a precizní profesionál. Přestože si ale vybíral do svých filmů herce schopné skvěle improvizovat (Iva Janžurová, Stella Zázvorková, Luděk Sobota, Dagmar Veškrnová aj.), jako režisér improvizaci příliš nemiloval.

Posledním zfilmovaným námětem a scénářem byla však detektivka Příliš velká šance (1984), kterou ale natočil již jeho kolega Otakar Fuka – mj. režisér filmu Akce Bororo. Zákeřná nemoc nutila Petra Schulhoffa zpomalovat tempo práce a v roce 1986 se rozhodl ukončit svůj život.

Petr Schulhoff se narodil do rodiny hudebního skladatele a klavíristy Ervína Schulhoffa, po otci tedy poloviční žid. Vzhledem k tomu se s ním za druhé světové války ocitnul v koncentračním táboře Wülzburg, kde mu otec na tuberkulózu zemřel v náručí, přičemž mladý Petr mu musel vykopat hrob a pochovat jej do něj. Měl z toho celoživotní trauma a následkem toho nechtěl mít vlastní děti. Toto trauma později přispělo k rozvoji jeho psychosomatického onemocnění. Jeho matka se po válce znovu vdala, otčím jej přijal za svého, ovšem matka krátce nato zemřela a otčím se znovu oženil, díky čemuž se mladý Petr ocitl de facto v cizí rodině. I to přispělo k jeho osobním zmatkům ohledně vlastní identity.

Oženil se s Marií Šustovou (roz. Arhovou, postupně Prokopcovou, Šustovou a nakonec Schulhoffovou) a vyženil s ní syna Jana z prvního manželství a dceru Kateřinu z druhého manželství; vlastní děti s ní neměl. Předkové nevěsty Arhovi spoluvlastnili cukrovar v Židlochovicích, a díky tomu byla velmi dobře zabezpečena. S manželkou Marií se velmi milovali. Dlouhá léta bydlel v bytě ve vícegenerační vile na Barrandově, poté v bytě na Praze 5 – Malvazinkách. Asi dvě desetiletí vlastnil chalupu v Josefově dole v Jizerských horách, následně chalupu ve Svojetíně u Rakovníka.

Byl vášnivým kuřákem a s oblibou kouřil zejména krátké cigarety (které si žiletkou vlastnoručně nařezával) v dlouhé dřevěné špičce. Občas hrával na tahací harmoniku. Jako režisér a scenárista byl velmi pečlivý a disciplinovaný. Jeho celoživotním přítelem byl herec Miloš Kopecký (s podobným životním traumatem ohledně matky).

Poslední film natočil v roce 1982, poté u něj vypukly zdravotní potíže tělesného i duševního druhu. Když poznal bezvýchodnost své situace, spáchal v roce 1986 sebevraždu předávkováním léky. Pohřební obřad se nekonal, popel z jeho urny byl rozptýlen na hřbitově v Praze-Malvazinkách.^[3]

• Alšův rok (1958)
• O lidech před pultem a za ním I. (1957)
• Proč lže…? (1958)
• O lidech před pultem a za ním II. (1958)
• O lidech okolo stolu (1958)
• Zlepšovák (1960)
• Postavy mimo hru (1960)
• Můj přítel Amerika (1960)
• Čtyři dny v Paříži (1960)
• Que viva Cuba (1961)
• Akce J (1961)
• Potíže s kulturou (1962)
• Lidé, zvířata, manéž (1962)
• Hurá cirkus (1962)
• Hrozné dítě (1962)
• Strach (1963)
• Láska nebeská (1964)
• Vajshoblák a státní tajemství (1965)
• Vrah skrývá tvář (1966)
• Zločin a trik II. (1967)
• Věštba z ruky (1967)
• Láska a chléb (1967)
• Inzerát (1967)
• Další, prosím (1967)
• Amatér (1967)
• Bohouš (1968)
• Trapasy (1969)
• Po stopách krve (1969)
• Vražedný týden (1970)
• Silvestrovský trapas (1970)
• Vím, že jsi vrah (1971)
• Silvestrovské kousky Františka Housky (1971)
• Slepé střevo (1972)
• Tetička za všechny peníze (1973)
• Přehlídka ztracených peněz (1973)
• Osud jménem Kamila (1974)
• Hodíme se k sobě, miláčku…? (1974)
• Zítra to roztočíme, drahoušku…! (1976)
• Koberec (1976)
• Úplně beznadějný případ (1978)
• Já už budu hodný, dědečku! (1978)
• Já to tedy beru, šéfe! (1978)
• Diagnóza smrti (1979)
• Co je doma, to se počítá, pánové... (1980)
• Vyhra admirála Kotrby (1981)
• Příště budeme chytřejší, staroušku! (1982)

• Šárka a Luboš Bartoškovi: Filmové profily, Filmový ústav, Praha, 1966, str. 204–6
• Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 320, ISBN 80-207-0485-X

• Petr Schulhoff ve Filmové databázi
• Petr Schulhoff v Česko-Slovenské filmové databázi
• Petr Schulhoff na Kinoboxu