Pietro Badoglio

Pietro Badoglio
Rodné jméno	Pietro Badoglio
Narození	28. září 1871 Grazzano Badoglio Italské království Italské království
Úmrtí	1. listopadu 1956 (ve věku 85 let) Grazzano Badoglio Itálie Itálie
Povolání	politik, diplomat a voják
Ocenění	Řád Zvěstování medaile za vojenské zásluhy Rytířský řád Božího hrobu jeruzalémského Maurician medal Koloniální řád italské hvězdy … více na Wikidatech
Politická strana	nezávislý
Děti	Mario Badoglio[1]
Rodiče	Mario Badoglio[1] a Antoinetta Pittarelli[1]
Příbuzní	Pietro Badoglio (vnuk)
Funkce	Prime Minister of the Kingdom of Italy (1943–1944) ministr zahraničních věcí Italského království (1944) minister of Italian Africa of the Kingdom of Italy (1944) velvyslanec senátor Italského království
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pietro Badoglio, první vévoda z Addis Abeby, první markýz ze Sabotinu (28. září 1871, Grazzano Badoglio, Italské království – 1. listopadu 1956, Grazzano Badoglio, Itálie), byl italský generál (později maršál) během obou světových válek a předseda vlády Itálie, jakož i první místokrál Italské východní Afriky.

Vojenská kariéra

Rané italské koloniální války v Africe

Po studiích na vojenské akademii v Turíně od roku 1892 sloužil v italské armádě, nejprve jako poručík dělostřelectva, a zúčastnil se raných italských koloniálních válek v Eritreji (1896) a v Libyi (1912).

První světová válka

V době počátku italské účasti v první světové válce měl hodnost podplukovníka, do hodnosti generála byl povýšen po jeho účasti na dobytí Monte Sabotino v květnu 1916 a v pozdních měsících roku 1917 byl jmenován zástupcem náčelníka štábu (Sottocapo di Stato Maggiore), přesto, že byl jedním z hlavních velitelů, odpovědných za katastrofu během bitvy u Caporetta v říjnu 1917. Kvůli této porážce byl obviněn z různých stran za dispozice sil pod jeho velením před bitvou, ale vyšetřovací komise většinu těchto obvinění zamítla.^[2]

V letech po první světové válce, kdy zastával různé vysoké hodnosti v italské armádě, Badoglio vyvíjel trvalé úsilí při úpravě úředních dokumentů, aby zakryl svou roli v této porážce.^[3]

Italská pacifikace Libye

Po válce byl Badoglio jmenován senátorem, ale nadále zůstával v armádě, kde byl pověřen speciálními úkoly v Rumunsku a USA v roce 1920 a 1921. Zpočátku byl odpůrcem Mussoliniho a po roce 1922 byl umístěn jako velvyslanec v Brazílii. Brzy poté, co změnil svůj politický názor, se vrátil do Itálie a zaujal vedoucí roli v armádě jako náčelník štábu od 4. května 1924. Dne 25. června 1926 byl povýšen do hodnosti maršála (Maresciallo d'Italia). Badoglio byl první guvernér Tripolitánie a Kyrenaiky (které později vytvořily italskou Libyi) od roku 1929 do roku 1933. Během této doby, hrál důležitou roli (společně s Rodolfem Grazianim, náměstkem guvernéra Kyrenaiky) v porážce libyjských povstalců. Dne 24. ledna 1932 (na třetí výročí jeho jmenování), Badoglio vyhlásil konec libyjského odporu, poprvé od italské invaze v roce 1911.

Italská invaze do Etiopie

Dne 3. října 1935 nahradil ve funkci velitele italských sil v Etiopii generála Emilia de Bono, protože průběh invaze do Etiopie považoval Mussolini za příliš pomalý.

Badoglio požádal a dostal svolení k použití chemických zbraní. Záminkou bylo údajné mučení a vražda sestřeleného italského pilota Tita Minnitiho během etiopského „vánočního útoku“. Proti etiopské armádě na severní frontě byl účinně nasazen yperit.

Badoglio velel italské invazní armádě v první bitvě u Tembienu, bitvě u Amba Aradam, druhé bitvě u Tembienu a bitvě u Shire. Dne 31. března 1936 porazil císaře Haile Selassieho, velícího poslední etiopské armádě na severní frontě, v bitvě u Maychew. Dne 26. dubna, kdy už prakticky žádné etiopské síly nekladly odpor ve směru na Addis Abebu, Badoglio zahájil svůj Pochod železné vůle, aby obsadil etiopské hlavní město a ukončil válku. 2. května Haile Selassie opustil zemi a 5. května 1936 již maršál Badoglio vedl vítězné italské vojáky do Addis Abeby.

Mussolini prohlásil krále Viktora Emanuela III. za habešského císaře a Etiopie se stala součástí italské východní Afriky. Při této příležitosti byl Badoglio jmenován prvním místokrálem a generálním guvernérem a povýšen do šlechtického stavu s vítězným titulem vévody z Addis Abeby.

Dne 11. června 1936 Rodolfo Graziani nahradil Badoglia jako místokrál a generální guvernér italské východní Afriky. Badoglio se vrátil ke svým povinnostem náčelníka generálního štábu. Podle časopisu Time začátkem června vstoupil do fašistické strany.^[4]

Druhá světová válka

Badoglio byl náčelníkem generálního štábu po enormně dlouhou dobu od roku 1925 do roku 1940 a byl to on, kdo měl poslední slovo v celé struktuře ozbrojených sil, včetně doktríny, výběru důstojníků, výzbroje. Nebyl nakloněn italsko-německému Ocelovému paktu a byl pesimista co se týče šancí na úspěch Itálie v jakékoliv evropském konfliktu, ale nebyl proti rozhodnutí Mussoliniho a krále vyhlásit válku Francii a Velké Británii. Po špatných výsledcích italské armády v invazi do Řecka v prosinci 1940 odstoupil z funkce náčelníka generálního štábu a byl nahrazen Ugo Cavallerem.

Dne 24. července 1943, když Itálie utrpěla několik nezdarů v návaznosti na invazi na Sicílii, Velká fašistická rada vyslovila nedůvěru Mussolinimu. Následující den byl odstraněn z vlády králem Viktorem Emanuelem III. a zatčen. Dne 3. září 1943 generál Giuseppe Castellano podepsal příměří se Spojenci v Cassibile jménem Badoglia, který byl jmenován italským premiérem. Badoglio se obával potenciálně nepřátelské německé reakce na příměří a váhal ho formálně oznámit.^[5]

Dne 8. září byl dokument zveřejněn Spojenci, dříve než Badoglio mohl předat zprávy o příměří italským ozbrojeným silám. Jednotky armády, námořnictva i letectva byly obecně překvapeny příměřím a nepřipraveny na německé akce s cílem je odzbrojit. V časných ranních hodinách 9. září Badoglio, král Viktor Emanuel, někteří vojenští ministři, a náčelník generálního štábu uprchli do Pescary a Brindisi pod ochranu Spojenců.^[3] Dne 23. září byla podepsána delší verze o příměří na Maltě. Dne 13. října Badoglio jménem Italského království oficiálně vyhlásil válku nacistickému Německu. V čele vlády stál po dobu dalších devíti měsíců, 9. června 1944 ho nahradil Ivanoe Bonomi.

Vzhledem ke zvýšenému napětí se Sovětským svazem v době studené války, v níž britská vláda považovala Badoglia za garanta antikomunistické poválečné Itálie, nebyl nikdy souzen za italské válečné zločiny spáchané v Africe.^[6][7][8]

Badoglio zemřel v Grazzano Monferrato v roce 1956.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pietro Badoglio na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Pietro Badoglio na Wikimedia Commons
• Osoba Pietro Badoglio ve Wikicitátech
• (italsky) Oficiální životopis na stránkách italského ministerstva obrany