Pimentovník pravý

Pimentovník pravý
(c) Forest & Kim Starr, CC BY 3.0 Pimentovník pravý (Pimenta dioica)
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše	rostliny (Plantae)
Podříše	cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení	krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída	vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád	myrtotvaré (Myrtales)
Čeleď	myrtovité (Myrtaceae)
Rod	pimentovník (Pimenta)
Binomické jméno
Pimenta dioica (L.) Merr., 1947
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pimentovník pravý (Pimenta dioica), česky též pimentovník lékařský,^[2] je druh rostliny z čeledi myrtovité. Je to až 20 metrů vysoký strom s tence odlupčivou borkou, jednoduchými tuhými listy a drobnými bílými květy v latovitých květenstvích. Vyskytuje se ve Střední Americe a na Karibských ostrovech. Pimentovník pravý poskytuje známé nové koření, které bylo využíváno již v předkolumbovských časech. Ve Střední Evropě se objevilo v průběhu 17. století. Pimentovník je zdrojem vonného oleje používaného v parfumerii. Dřevo je velmi tvrdé. Rostlina je využívána v tradiční medicíně, lékařské studie prokázaly mj. protirakovinné účinky některých složek.

Popis

Pimentovník pravý je silně aromatický, stálezelený, dvoudomý strom dorůstající výšky 10 až 15, výjimečně až 20 metrů a průměru kmene až 30 cm. Borka je bledě hnědá a odlupuje se v tenkých šupinách a plátech. Listy jsou jednoduché, vstřícné, celokrajné, kožovité, 9 až 20 cm dlouhé a 3 až 9 cm široké, s vejčitou nebo eliptickou, na vrcholu zpravidla špičatou čepelí. Listy jsou na ploše prosvítavě tečkované siličnými žlázkami a při rozemnutí kořenitě voní. Řapík je 1,5 až 2 cm dlouhý. Žilnatina je zpeřená, tvořená 9 až 12 páry postranních žilek. Květenstvím jsou bohaté, 6 až 12 cm dlouhé laty. Květy jsou drobné, bílé, přisedlé nebo krátce stopkaté. Jsou plně vyvinuté, avšak funkčně jednopohlavné. Kalich je tvořen 4 široce okrouhlými laloky. Koruna je složená ze 4 bílých, okrouhlých, asi 5 mm dlouhých korunních lístků a brzy opadává. Tyčinek je mnoho a jsou promíseny bílými chlupy. Květy samčích rostlin obsahují asi 100 tyčinek, zatímco květy samičích rostlin jen okolo 50. Semeník je spodní, srostlý ze 2 plodolistů a obsahuje 2 komůrky s jedním (výjimečně 2) vajíčkem. Čnělka je 4 až 5 mm dlouhá, zakončená hlavatou bliznou. Plody jsou kulovité až hruškovité, 6 až 8 mm široké, na povrchu bradavčité bobule. Obsahují 2 okrouhlá nebo ledvinovitá, zploštělá semena.^[3][4]

• 
  Větévka pimentovníku pravého
• 

  (c) Forest & Kim Starr, CC BY 3.0
  Květenství
• 

  (c) Forest & Kim Starr, CC BY 3.0
  Detail borky

Rozšíření

Pimentovník pravý roste ve Střední Americe a na Karibských ostrovech. Je domácí na Jamajce, Kubě, Hispaniole, Kajmanských ostrovech, Bahamách, jižním Mexiku a Střední Americe. Pěstuje se i v Portoriku, Malých Antilách a Panenských ostrovech.^[5]

Taxonomie

Druh popsal již Carl Linné v roce 1759 a zařadil jej do rodu myrta pod názvem Myrtus dioica. V roce 1821 jej popsal John Lindley pod názvem Pimenta officinalis v rámci nového rodu Pimenta. Pod tímto názvem byl uváděn až do roku 1947, kdy Elmer Drew Merrill uveřejnil novou kombinaci Pimenta dioica na základě původního Linného druhového názvu.^[6][7]

Význam

Pimentovník pravý poskytuje známé a běžně používané koření, prodávané pod názvem nové koření. Jsou to sušené bobule, které se sklízejí v době, kdy jsou již zralé, ale na povrchu ještě zelené. Jeho používání má dlouhou historii a plody používaly již civilizace předkolumbovské éry v Karibiku k ochucování čokolády.^[4]

S pimentovníkem se setkal na Jamajce začátkem 16. století Kryštof Kolumbus a dal mu jméno jamajský pepř. Do Evropy bylo toto koření poprvé dovezeno v 16. století. Ve Střední Evropě se objevilo poměrně pozdě, začátkem 17. století, s čímž souvisí i název nové koření.^[8] V Československu bylo ve 20. letech 20. století předmětem přepychové daně. Hlavním pěstitelem je v současné době Jamajka (asi 70 % světové produkce) a zdejší plody jsou považovány za nejkvalitnější. Dalšími významnějšími pěstiteli jsou Honduras, Guatemala, Mexiko, Brazílie a Belize. Nové koření se komerčně získává i z jiného středoamerického, blízce příbuzného druhu, Pimenta racemosa, který poskytuje o něco větší a méně vonné plody.

Dřevo je velmi tvrdé a těžké, červenavě hnědé, s jemnou strukturou, po opracování silně lesklé. Má jen lokální význam.^[3] Pimentovník pravý je řazen mezi invazní druhy.^[7]

Použití koření

Chuť koření je ostrá, palčivá, připomíná hřebíček, skořici nebo pepř. V kuchyni se používá především v celé podobě, protože po rozemletí rychle ztrácí svou chuť i aroma. Typické je používání nového koření při nakládání zeleniny, včetně okurek, nebo při přípravě rozmanitých omáček, polévek, paštik a marinád. Hodí se též k dušenému masu, zejména hovězímu nebo zvěřině. Svou chutí dává vyniknout svařenému vínu, moštům nebo domácím likérům. V mletém stavu se přidává do sladkého pečiva, perníků, cukroví nebo pudinků.^[9]

Z plodů pimentovníku pravého naložených do rumu se na Jamajce vyrábí likér. Vonný olej z pimentovníku je využíván v parfumerii a při výrobě svíček. Extrakt z listů pimentovníku se používá k prodloužení trvanlivosti masa a jiných potravin. Z rostliny se též vyrábí pesticid na přírodní bázi.^[2][10][11]

Všechny části rostliny jsou používány v tradiční medicíně Střední Ameriky a Karibské oblasti. Plody mají význam i v tradiční indické medicíně a v evropském lidovém léčitelství. Na Jamajce se pije horký čaj s novým kořením při nachlazení, poruchách trávení a menstruačních obtížích. Klinické studie prokázaly protirakovinný účinek některých složek, zejména kvercetinu, ericifolinu a kyseliny gallové.^[11]

• 

  (c) Kagor at the Ukrainian language Wikipedia, CC BY-SA 3.0
  Nové koření
• 

  (c) Forest & Kim Starr, CC BY 3.0
  Pimentovník pravý na Havaji

Odkazy

Reference

Literatura

• ŽÁČEK, Zdeněk. Vůně koření. Praha: Merkur, 1981.
• Zillinken, M.: Koření, popis a použití. Ikar, Praha. 2006

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu pimentovník pravý na Wikimedia Commons
• Taxon Pimenta dioica ve Wikidruzích
• Slovníkové heslo nové koření ve Wikislovníku
• Encyklopedické heslo Nové koření v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích