Pius V.
| Svatý Pius V. | |
|---|---|
| 225. papež | |
 Socha Pia V. z morového sousoší v Písku | |
| Církev | římskokatolická |
| Zvolení | 7. ledna 1566 |
| Uveden do úřadu | 17. ledna 1566 (intronizace) |
| Pontifikát skončil | 1. května 1572 |
| Předchůdce | Pius IV. |
| Nástupce | Řehoř XIII. |
| Heslo | „Utinam dirigantur viae meae ad custodiendas justificationses tuas“ |
| Znak |  |
| Zasvěcený život | |
| Institut | dominikáni |
| Noviciát | 1518 |
| Sliby | 1521 |
| Svěcení | |
| Kněžské svěcení | 1528 světitel Innocenzo Cybo |
| Biskupské svěcení | 14. září 1556 světitel Giovanni Michele Saraceni 1. spolusvětitel Giovanni Beraldo 2. spolusvětitel Nicola Maggiorani (Majorano) |
| Kardinálská kreace | 15. března 1557 kreoval Pavel IV. |
| Titul | kardinál-kněz |
| Vykonávané úřady a funkce | |
| Zastávané úřady |
|
| Zúčastnil se |
|
| Osobní údaje | |
| Rodné jméno | Antonio (Michele) Ghislieri |
| Datum narození | 17. ledna 1504 |
| Místo narození | Bosco Marengo, Savojské vévodství |
| Datum úmrtí | 1. května 1572 (ve věku 68 let) |
| Místo úmrtí | Řím,  Papežský stát |
| Místo pohřbení | Bazilika Panny Marie Sněžné v Římě |
| Národnost | Italská |
| Svatořečení | |
| Beatifikace | 1. května 1672 beatifikoval Klement X. |
| Kanonizace | 22. května 1712 kanonizoval Klement XI. |
| Svátek | 30. dubna |
| Uctíván církvemi | římskokatolická církev, řeckokatolická církev a další církve ve společenství se Svatým stolcem |
| Atributy | papežský oděv, krucifix |
| Patron | dominikáni, barnabité |
| Spolupatron | papežů |
Seznam papežů nosících jméno Pius multimediální obsah na Commons citáty na Wikicitátech | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Svatý Pius V., před zvolením Michele Ghislieri, rodným jménem Antonio (17. ledna 1504 Bosco Marengo, diecéze Alessandria, Lombardie – 1. května 1572 Řím), byl italský katolický duchovní, dominikán, od roku 1566 v pořadí 225. papež.
Život
Pius V. pocházel z chudé rodiny, v dětství byl pastýřem. Ve 14 letech jej zámožný rodinný přítel přivedl do Voghery, aby vstoupil do kláštera řádu dominikánů a přijal jméno Michal. Studoval v Boloni, v 1528 byl vysvěcen na kněze. Přes 16 let byl profesorem teologie v Pavii, vykonával funkci mistra noviciátu a převora několika dominikánských klášterů.
Byl inkvizitorem v Comu a Bergamu, protože obě diecéze sousedily s protestantským Švýcarskem. Jeho odvaha a drsný postup proti jinověrcům byl vítán, nezalekl se, ani když po něm házeli kameny. [1] Roku 1551 po doporučení kardinála ho papež Julius III. jmenoval generálním komisařem římské inkvizice. Papež Pavel IV. ho jmenoval roku 1556 biskupem v Nepi a Sutri, roku 1557 kardinálem a roku 1558 generálním inkvizitorem. U nového papeže Pia IV. upadl v nemilost pro svou inkvizitorskou přísnost a mimo jiné také proto, že zablokoval jmenování třináctiletého Ferdinanda Medicejského kardinálem.
Jako protektor řehole barbanitů a biskup v Mondovi se celým srdcem věnoval reformě. Byl zanícený pro asketizmus a evangelickou chudobu, sám žil neobyčejně střídmě, a dalo se proto předpokládat, že z něho bude papež, po jakém se v těch časech už dlouho volalo. Po smrti Pia IV. začalo 17. prosince 1565 konkláve, které ovládl Karel Boromejský, jemuž se podařilo přesvědčit 53 volících kardinálů, aby vybrali jeho kandidáta, kardinála Ghislieriho za papeže, což se stalo 7. ledna 1566. Přijal jméno Pius V. a byl korunován v den svých narozenin, 17. ledna 1566. I nadále vytrval ve svém asketismu, peníze určené na oslavu papežské volby a na ceremonie rozdal chudým[2]. Vyhýbal se požívání masa a alkoholických nápojů a pod papežským ornátem nosil hrubý mnišský hábit. Vzal si za cíl udusit rouhání, znesvěcování svátků a nemorálnost římské veřejnosti. Lidem se zdálo, že chce přeměnit město Řím na klášter. Přísně dbal o to, aby se duchovní zdržovali na místech svých úřadů, dělal pravidelnou kontrolu náboženských řeholí, a některé, které nedodržovaly svůj cíl, zrušil, jako například humiliáty v roce 1571. Ze společností, kterým přidělil oficiální řeholní status a podporoval je, jsou nejznámější milosrdní bratři. Kardinály si pečlivě vybíral. Tvrdě potíral nevázaný život kněží. V roce 1568 vydal nařízení, že kněží, kteří se dopustí pohlavního zneužívání, mají být zbaveni kněžského stavu a vydáni světské moci k potrestání, s odůvodněním, že „každého, kdo se neděsí ztráty duše, jistě odradí mstící meč světského práva.“[3] Pius V. rovněž z Říma vykázal všechny nevěstky a kurtizány. Po té , co byly pronásledovány a okrádány, svolil pro ně k vyhrazení uzavřené římské čtvrti, ale nezastavil věřejné bičování některých odsouzených poběhlic[4]. Byl velmi přísný i na Židy. Vyháněl je z papežského státu, jen z obchodních důvodů některým dovolil žít v ghettech Říma a Ancony.
V roce 1566 papež Pius V. vydal Římský katechismus, v roku 1568 přepracovaný kněžský breviář a v roku 1570 misál. Pozoruhodné je, že omezil používání odpustků. Roku 1567 jmenoval svatého Tomáše Akvinského učitelem církve a za svůj pontifikát kanonizoval několik nových světců, např. roku 1570 Iva ze Chartres- Ve svých snahách o zachování čistoty víry se opíral většinou o inkvizici. Postavil pro ni nový palác, vypracoval jí nové směrnice a sám se zúčastňoval jejích zasedání. Za jeho vlády bylo obviněno a odsouzeno mnoho lidí, jako byl i humanistický myslitel a bývalý papežský sekretář Pietro Carnesecchi, upálený v Římě roku 1667 pro své sympatie k luteránství. V roce 1571 Pius V. založil Kongregaci indexu.
Jeho postupu na mezinárodním poli často chyběl politický realismus. Podařil se mu však i velmi úspěšný čin, když vytvořil Svatou ligu s Benátkami a Španělskem proti Turkům. Vítězství spojených námořních sil v Korintském zálivu v bitvě u Lepanta 7. října 1571 otřáslo tureckou vládou ve Středomoří. Z vděku za pomoc shůry vyhlásil papež 7. říjen za svátek Panny Marie Vítězné. později ho přesunul na první neděli v říjnu, na svátek Panny Marie Růžencové. V roce 1570 papež exkomunikoval královnu Anglie Alžbětu I. Pius V. pevně podporoval katolíky ve Francii proti protestantům.
O Piovi V. se říká [kdo?], že byl zbožný až k nesnášenlivosti, svědčí o tom jeho tvrdý postup vůči heretikům, židům i podpora inkvizice. Přesto se pro své neúnavné úsilí o potlačení herezí zapsal do historie jako významný papež, který zanechal církvi charakteristický odkaz. Zemřel v květnu roku 1572 na onemocnění ledvin a byl pohřben nejdříve ve Svatopetrské bazilice, než dal papež Sixtus V. jeho ostatky přenést do baziliky Panny Marie Sněžné v Římě.[5] Tam je na oltáři vystaveno jeho tělo se stříbrnou maskou na obličeji, v prosklené rakvi.
Papež Klement X. Pia V. prohlásil 1. května 1672 (v den výročí 100 let od jeho smrti) blahoslaveným, a papež Klement XI. svatým (22. května 1712). V Římskokatolické církvi má svátek 30. dubna (dříve 5. května).
Úcta a ikonografie
Pius V. byl uctíván především v řádových kostelech dominikánů, barnabitů, v chrámech a na veřejných prostranstvích, zaměřených na katolickou propagaci závěrů tridentského koncilu. Nebyly mu zasvěceny kostely. První chrám sv. Pia V. byl v Římě postaven teprve roku 1952[6] Barokní kolej s kaplí sv. Pia V. ve španělské Valencii patřila k prvním jemu zasvěceným, po druhé světové válce byla vyklizena a adaptována na muzeum umění.
Jeho vyobrazení mimo Itálii a Španělsko a mimo dominikánské domény bývají poměrně vzácná. Zpravidla se objevuje ve skupině svatých papežů, pouze v řadě papežských portrétů je prezentován také v 19. století v římském chrámu sv. Pavla za hradbami.
Pius V. je vyobrazen buď v purpurovém oděvu kardinála nebo v pontifikálního oděvu s pluviálem přes ramena, v tom případě má vždy papežské insignie: třístupňovou tiáru a patriarší berlu se třemi příčnými břevny. Dále držívá (podobně jako sv. Jan Nepomucký) na pokrčené levé paži mohutný kříž s figurou ukřižovaného Krista. [7] K významným příkladům barokního sochařství mimo katolické metropole patří barokní socha sv. Pia V. z mariánského sousoší v Písku, dílo Lazara Widmanna.
Odkazy
Reference
- ↑ Claudio RENDINA, Příběhy papežů. Dějiny a tajemství. Volvox Globator Praha 2005, s. 511
- ↑ Claudio RENDINA, Příběhy papežů. 2005, s. 512
- ↑ Philip F. Lawler: Ztracení. Kolaps katolické kultury; Kartuziánské nakladatelství 2016, str. 155-156.
- ↑ Claudio RENDINA, Příběhy papežů.Praha 2005, s. 514
- ↑ Claudio RENDINA, Příběhy papežů. Praha 2005, s. 515
- ↑ Claudio RENDINA, Le chiese di Roma. Roma 2007, s. 313
- ↑ Lexikon der christlichen Ikonographie, ed. Wolfgang Braunfels, svazek 8, Vydal Herder, Basel-Freiburg-Rom-Wien 1992 (2. vyd.), s. 214
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Pius V. na Wikimedia Commons 
Encyklopedické heslo Pius v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích- (anglicky) The Hierarchy of the Catholic Church – Pope Pius V
| Papež | ||
|---|---|---|
| Předchůdce: Pius IV. | 1566–1572 Pius V. | Nástupce: Řehoř XIII. |
Média použitá na této stránce
.svg)
Flag of the Papal States before 1808.
Emblem of the Papacy: Triple Tiara and Keys
Autor: Joanbanjo, Licence: CC BY-SA 3.0
Col·legi de Sant Pius V, museu de Belles Arts de València.
Autor: Dobroš, Licence: CC BY-SA 4.0
Písek_Sv. Pius V.- socha z Mariánského sousoší
The aging, enthroned pope turns toward the viewer while making the sign of blessing with his right hand. Pius V (1566-1572) belonged to the Ghislieri family, and on the top of the back of the throne is his family's coat of arms crowned by the papal tiara and the keys of St. Peter, a symbol of the papacy's descent from Christ's apostle. The identifying inscription below is a later addition. Passerotti worked in the mannerist style, which is characterized by strikingly elongated proportions. The pope's bony appearance reveals both his age and the artist's knowledge of human anatomy.