Pius XI.

Jeho Svatost Pius XI.
259. papež
Církev	Římskokatolická církev
Zvolení	6. února 1922
Uveden do úřadu	12. února 1922 (korunovace)
Pontifikát skončil	10. února 1939
Předchůdce	Benedikt XV.
Nástupce	Pius XII.
Heslo	„Pax Christi in regno Christi“ „Pokoj Kristův v království Kristově“
Znak
Svěcení
Kněžské svěcení	20. prosince 1879
Biskupské svěcení	28. října 1919 světitel Aleksander Kakowski 1. spolusvětitel Sv. Józef Sebastian Pelczar 2. spolusvětitel Stanisław Kazimierz Zdzitowiecki
Kardinálská kreace	13. června 1921 kreoval Benedikt XV.
Titul	Kardinál-kněz
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady	Prefekt Vatikánské apoštolské knihovny (1915–1919) Titulární arcibiskup Naupactus (1919–1921) Apoštolský nuncius v Polsku (1919–1921) Titulární arcibiskup Adana (1921–1921) Arcibiskup milánský (1921–1922)
Zúčastnil se	papežské konzistoře v červen 1921
Osobní údaje
Rodné jméno	Ambrogio Damiano Achille Ratti
Země	Itálie Itálie
Datum narození	31. května 1857
Místo narození	Desio, Itálie
Datum úmrtí	10. února 1939 (ve věku 81 let)
Místo úmrtí	Vatikán, Itálie
Příčina úmrtí	infarkt myokardu
Místo pohřbení	Bazilika svatého Petra
Národnost	Italská
Podpis	(c) Bundesarchiv, Bild 102-09367 / CC-BY-SA 3.0
Seznam papežů nosících jméno Pius multimediální obsah na Commons citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pius XI. před zvolením Ambrogio Damiano Achille Ratti (31. května 1857 Desio – 10. února 1939 Vatikán) byl papežem katolické církve (od roku 1922) a suverénem státu Vatikán. Některými historiky je považován za největšího papeže 20. století.^[1]

Před nástupem svého pontifikátu působil jako prefekt Vatikánské knihovny (1914–1919), apoštolský nuncius v Polsku (1919–1921) a arcibiskup milánský (1921–1922).

Jako papež si zvolil motto pax Christi in regno Christi (pokoj Kristův v království Kristově). Vydal na 31 encyklik, vytvořil rámec pro zformování Katolické akce a v roce 1925 ustanovil slavnost Ježíše Krista Krále. V roce 1931 založil Radio Vatikán a v roce 1936 (znovu)založil Papežskou akademii věd.

Za jeho pontifikátu Svatý stolec uzavřel řadu konkordátů a mezinárodních smluv s (převážně nově vzniklými) státy, včetně Lateránských smluv, v nichž Itálie uznala existenci a svrchovanost Vatikánu, a kontroverzního Říšského konkordátu.

Na konci svého pontifikátu, poznamenaném těžkou nemocí, se neúspěšně snažil čelit nástupu komunismu a nacismu, kteréžto odsoudil ve svých encyklikách, a odvrátit blížící se světovou válku.

(c) I, SajoR, CC BY-SA 2.5

Ambrogio Ratti se narodil v Desiu u Milána. Na kněze byl vysvěcen v roce 1879. Byl nadaný, na Gregoriánské univerzitě získal postupně tři doktoráty (filosofie, kanonického práva a teologie). Působil jako profesor teologie v semináři v Padově (1882–1888), dále v milánské Ambrosiánské knihovně (1888–1911, prefekt knihovny od 1907) a Vatikánské knihovně (1911–1919, nejprve viceprefekt, od 1914 prefekt).

Ve volném čase se věnoval horolezectví a ke konci 19. století podnikal i výstupy jako např. na Monte Rosu, Matterhorn a prvovýstup na Mont Blanc z italské strany,^[2] kdy novou trasu absolvoval z vrcholu do údolí.^[3][4]

Jeho specializací byly středověké a starověké církevní manuskripty, ambrosiánský misál a Karel Boromejský.

V roce 1919 jej papež Benedikt XV. jmenoval titulárním arcibiskupem naupaktským a apoštolským nunciem v Polsku (1919–1921). Mise skončila odvoláním zpět do Itálie, kde obdržel hodnost kardinála a byl jmenován arcibiskupem milánským, kterým však zůstal pouhého půl roku.

Papež Benedikt XV. zemřel nečekaně 22. ledna 1922 v Římě na zápal plic. Na počátku února bylo svoláno konkláve, jehož se účastnilo 53 kardinálů. S délkou čtyř hlasovacích dnů s celkovým počtem 14 skrutinií se jedná o nejdelší konkláve 20. století.^[5] Po třech bezvýsledných kolech, kdy proti sobě stáli kardinálové Merry del Val a Pietro Maffi do popředí vstoupili kardinálové Pietro Gasparri a Pietro La Fontaine. Ani výměna dvou hlavních pretendentů však nikam nevedla a konkláve se dostalo do slepé uličky. Gasparri tedy navrhl kandidaturu Achilla Rattiho, jehož zvolení 6. února 1922 představovalo do značné míry kompromisní řešení.^[6]

Ambrogio Ratti přijal jméno Pius XI. a jako papežské motto si zvolil heslo pax Christi in regno Christi (Kristův pokoj v Kristově království). Od roku 1870 byl prvním papežem, který se po svém zvolení objevil na balkóně svatopetrského chrámu a udělil lidu požehnání urbi et orbi. Slavnostní korunovace Pia XI. se konala 12. února.^[5]

Jeho první encyklika Ubi arcano reagovala na postupující sekularizaci světa a dala rámec pro zformování Katolické akce. Ve své encyklice Quas primas vydané 11. prosince 1925 ustanovil slavnost Ježíše Krista Krále.

Za Pia XI. čelila katolická církev neutěšené mezinárodní situaci a mnoha četným pronásledováním. Svatý stolec musel řešit řadu závažných otázek ve vztazích s Francií a nově vzniklými státy v Evropě, jakož i krutá pronásledování církve v Sovětském svazu, Mexiku a později i v Německu, kde se naděje vkládané do říšského konkordátu ukázaly liché. Nově vzniklé státy se ukázaly být příliš slabými, aby konkordáty s nimi měly pro církev skutečně garanční charakter. Jediným nezpochybnitelným úspěchem jeho pontifikátu v tomto ohledu tedy zůstaly Lateránské smlouvy, které zajistily celosvětové uznání papežovy světské moci. Krátce po svém ustavení nechal vybudovat Radio Vatikán.

Konec pontifikátu představoval pro Pia XI. velké utrpení a obrovskou řadu zklamání. Již těžce nemocný opakovaně odsoudil totalitní režimy vzkvétající v nacistickém Německu a Sovětském svazu (zejména v encyklikách z roku 1937 Mit brennender Sorge a Divini redemptoris) a snažil se odvrátit blížící se válečný konflikt. Jeho snaha však byla bezvýsledná – válka byla stále blíž a on ve své kritice totalitarismů zůstával osamocen. Zklamaně přihlížel tomu, jak západní velmoci ustupují nacistickému Německu a nechávají ho pohltit Rakousko, proti jehož záboru protestoval, a těžce nesl fakt, že Itálie navzdory jeho odporu uzavřela spojenectví s nacistickým Německem a zavedla protižidovské zákony. Naproti tomu jednoznačně uspěl ve své nepokryté snaze zajistit hladký nástup na papežský stolec svému státnímu sekretáři, kardinálu Eugeniovi Pacellimu.

Smrt jej zastihla v okamžiku, kdy byl připraven v encyklice Humani generis unitas jmenovitě odsoudit antisemitismus,^[7] což již předtím učinil v tisku a v projevech před poutníky. Jeho nástupce Pius XII. (již zmíněný Pacelli) zvolil ale jinou cestu – rozhodl se nacismus výslovně neodsoudit, ale tiše proti němu bojovat a pomáhat pronásledovaným, což považoval za efektivnější a prozíravější cestu.

Pius XI. při setkání s belgickými poutníky 9. září 1938. Tato slova tehdy nebyla zveřejněna v oficiálních vatikánských médiích, deníku L'Osservatore Romano nebo Vatikánském rozhlase:

• RENDINA, Claudio. Příběhy papežů. Dějiny a tajemství. Životopisy 265 římských papežů. Praha: Volvox globator, 2005. ISBN 80-7207-574-8. 

• Lateránské smlouvy
• Quadragesimo anno
• Seznam kardinálů jmenovaných Piem XI.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Pius XI. na Wikimedia Commons
• Osoba Pius XI. ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Pius XI.
• (česky) Papež, který žil na výši své doby (Katolický týdeník)
• (česky) Pius XI. (ChristNet.cz)
• (německy) Pius XI. (BBKL)
• (italsky)(anglicky) Pius XI. (Oficiální stránky Vatikánu)
• recenze knihy Papež a Mussolini
• Stručný životopis a projevy na stránkách Českého místodržitelství Řádu Božího hrobu
• Papež mezi totalitami Pořad Českého rozhlasu Plus, podrobné informace o životě, citace z řady dokumentů, unikátní záznam hlasu Pia XI.

Velmistr Řádu Božího hrobu
Předchůdce: Benedikt XV.	1922–1928 Pius XI.	Nástupce: Luigi Barlassina (administrátor)