Planě rostoucí rostlina

Planě rostoucí rostlina je jedinec nebo kolonie rostlin, které se samovolně rozmnožují bez lidského přičinění. V České republice je planě rostoucí rostlina definována zákonem České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ze dne 19. 2. 1992 ve znění pozdějších změn.^[1]

Na planě rostoucí rostliny je od samého počátku vyvíjen tlak k evoluční adaptaci na měnící se přírodní podmínky; dnes rostoucí rostliny jsou potomci těch, které se dokázaly změnám přizpůsobit. Lidé se od počátku neolitu učí využívat dostupné rostliny a postupným šlechtěním je přetvářejí v tzv. kulturní rostliny. Mění je tak, aby jejich užitná hodnota neustále stoupala, a přizpůsobují je k růstu v nepůvodních klimatických i půdních podmínkách.^[2]

Plodů, dřeva i jiných částí mnohých planě rostoucích rostlin se využívá, aniž by byly rostliny šlechtěny nebo záměrně rozmnožovány. Například rozsáhlé tropické a subtropické lesy využívají domorodci po staletí stejným způsobem a jejich obnovu ponechávají na přírodě. Obdobně se chovají „kulturní lidé“, kteří sbírají lesní plody (borůvky, brusinky, lesní jahody) nebo bez náhrady vytěžují Amazonii.

Zájem o planě rostoucí rostliny, které přímo neslouží k uspokojování lidských materiálních nebo estetických potřeb vyplynul z poznání, že je nutno zachovat pokud možno nezdevastovanou přírodu i pro další generace, že tyto rostliny tvoří přírodní dědictví, jehož estetické, vědecké, kulturní, rekreační, hospodářské a další hodnoty je třeba uchovávat a předávat dalším generacím. Praktický přínos některých druhů (např. u brambor) se projevuje již dnes, když se zpětně kříží vyšlechtěné odrůdy s původními kvůli zvýšení přirozené ochrany před škůdci. Z lékařského hlediska jsou významné nově objevované rostlinné substance.^[3]

Mnohé planě rostoucí rostliny se dokázaly přizpůsobit změnám tak dokonale, že rostou ve formě plevelů téměř v symbióze s kulturními rostlinami.^[4] Jiné mají silný rozmnožovací potenciál a pokud se dostanou do nových míst (nejčastěji působením člověka), kde naleznou výhodnější životní podmínky, stanou se invazivními rostlinami (např. křídlatka^[5]).

Jednou z prvních významných akcí na ochranu planě rostoucích rostlin byla v rámci celé Evropy tzv. Bernská úmluva uzavřená v roce 1979 ve švýcarském Bernu, která vstoupila v platnost ve všech zemích Rady Evropy i v některých nečlenských zemích. Ve smlouvě byla zdůrazněna zvláště nutnost chránit ohrožené druhy.^[6] V České republice byl vyhláškou Ministerstvem životního prostředí č. 395/1992 Sb.^[7] určen Seznam zvláště chráněných druhů rostlin a v roce 2000 byl Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR stanoven Černý a červený seznam cévnatých rostlin České republiky.^[8]

Ochrana musí spočívat nejen v zachování životního prostředí, kterému jsou planě rostoucí rostliny přizpůsobeny, ale i v omezení možnosti jejich hybridizace s běžně pěstovanými zemědělskými plodinami nebo rostlinami geneticky modifikovanými.^[9]

• 
  Plamének přímý
• 
  Zvonek boloňský
• 
  Pcháč obecný
• 
  Rozrazil rakouský
• 
  Křídlatka japonská
• 
  Bublinatka obecná
• 
  Chrastice rákosovitá
• 
  Koukol polní

• ČESKO. Zákon č. 114 ze dne 19. února 1992, o ochraně přírody a krajiny. Sbírka zákonů ČR. 1992, částka 28, s. 666–692. ISSN 1211-1244. Dostupné také z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1992-114
• ČESKO. Vyhláška č. 395 ze dne 11. června 1992, kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Sbírka zákonů ČR. 1992, částka 80, s. 2212–2246. ISSN 1211-1244. Dostupné také z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1992-395/zneni-20130715