Planetární prstenec
Planetární prstenec je přírodní útvar, složený z úlomků a prachu, který obepíná planetu. Nejznámějším příkladem je soustava takových prstenců kolem planety Saturn, z pozorování je nicméně patrné, že podobný prstenec mají i ostatní plynné planety ve sluneční soustavě (Jupiter, Uran, Neptun). V roce 2014 byl objeven prstenec dokonce i u planetky.
Vznik prstenců není dodnes zcela vysvětlen, obecně přijímány jsou hypotézy zachycení meziplanetárního prachu i rozpadu malých měsíců vlivem jejich slapového namáhání.
Jupiterovy prstence
Jupiter má nezřetelný systém planetárních prstenců složený z částic podobných kouři, jež byly po dopadech meteoritů vymrštěny z jeho měsíců. Hlavní prstenec je tvořen prachem ze satelitů Adrastea a Metis. Dva široké jemné prstence, které obklopují hlavní, pocházejí z Thebe a Amalthea. Existuje také velmi řídký a vzdálený vnější prstenec, který krouží kolem Jupiteru opačným směrem. Jeho původ je nejistý, snad je tvořen zachyceným meziplanetárním prachem.
Saturnovy prstence
Saturnovy prstence mají celkový průměr 420 000 km, ale tlusté jsou jen několik málo set metrů. Jsou tvořeny ledovými úlomky, prachem, kamením a balvany, které nemají průměr větší než několik metrů. Mezi prstenci leží dráhy nejvnitřnějších měsíců. Měsíc Pan obíhá v mezeře nazývané Enckeho dělení ve vnější části prstence A. Jiný měsíc Atlas obíhá na okraji prstence A, zatímco Prometheus a Pandora obíhají každý z jedné strany prstence F. Některé měsíce nalezneme na shodných drahách.
Nejvzdálenější část systému Saturnových prstenců viditelných ze Země tvoří prstenec A, který má průměr téměř 275 000 km. Prstenec A je od nejširšího a nejjasnějšího prstence B oddělen tmavou mezerou širokou 4500 km zvanou Cassiniho dělení, která je viditelná v dalekohledu o průměru alespoň 7,5 cm. Následuje částečně průhledný prstenec C. Slabší prstence D a F leží uvnitř a vně viditelných prstenců. Jiné dva prstence G a E leží za prstencem F. V roce 2004 objevila sonda Cassini náznaky dalších prstenců, které dostaly předběžná označení R/2004 S1 a R/2004 S2.
Uranovy prstence
Uranův systém planetárních prstenců je nezřetelný, složený z tmavých balvanů o průměru nejvýše desítek metrů.[1] Jsou složeny – stejně jako prstence ostatních velkých planet – ze směsi prachu a ledu. Oproti jiným planetám však led většinou není na jejich povrchu a proto jsou zřetelně tmavší.
Prstence byly objeveny v březnu 1977 Jamesem L. Elliotem, Edwardem W. Dunhamem a Douglasem J. Minkem v Kuiperově observatoři v Aiborne (Kuiper Airborne Observatory). Objev byl neočekávaný: při studiu planetární atmosféry pomocí zákrytu hvězdy Uranem zjistili, že se hvězda ztratila z dohledu celkem 5×. Z toho usoudili, že kolem planety pravděpodobně musí být systém prstenců. To bylo potvrzeno sondou Voyager 2, která prolétla kolem Uranu v roce 1986.
Dva slabé prachové prstence byly objeveny v roce 2003 Hubbleovým vesmírným dalekohledem; další pak později v letech 2007 – 2008, kdy se prstence nacházely ve vhodné poloze vzhledem k Zemi.[1] V roce 2009 bylo známo již 13 prstenců.[2]
Neptunovy prstence
Sonda Voyager 2 pomohla objevit 3 prstence okolo Neptuna. Jsou velmi nevýrazné a tenké. Nejvzdálenější a nejvýznamnější z nich (pojmenován Adams) je zvláštní tím, že tvoří asi tři výraznější oblouky, poblíž kterých je nejvíc hmoty. Tato zhuštění mají i vlastní pojmenování: Svoboda, Rovnost a Bratrství.
Prstence planetek
V roce 2014 byl prstenec objeven i u planetky (10199) Chariklo, která patří do skupiny kentaurů a jejíž průměr se odhaduje na 250 km.[3] Systém se skládá ze dvou ostře ohraničených prstenců o šířce 7 km a 3 km, mezi nimiž je devítikilometrová mezera.
Haumeiny prstence
V roce 2017 objevil španělský astronom José-Luis Ortiz Moreno prstenec u trpasličí planety Haumea,[4] když přešla před hvězdou URAT1 533-182543. Prstenec je široký 70 km a vzdálený asi 1000 km od povrchu planety. Předpokládá se, že je tvořený úlomky hornin a ledu a že vznikl teprve nedávno. Jde o první objevený prstenec u transneptunického tělesa.
Reference
- ↑ a b GRYGAR, Jiří. Nebeský cestopis [online]. Český rozhlas Leonardo, 2009-01-10 [cit. 2009-01-11]. Kapitola Co víme o Uranu. Čas 30:10 od začátku stopáže. Dostupné online.[nedostupný zdroj]
- ↑ SHOWALTER, Mark; LISSAUER, Jack. The Second Ring-Moon System of Uranus: Discovery and Dynamics. Science. 2006, roč. 311, čís. 11, s. 973–977. Dostupné online. ISSN 0036-8075.
- ↑ ZIMMER, Miroslav. Chariklo: První planetka s prstenci [online]. Český rozhlas, 2014-04-17 [cit. 2014-04-17]. Dostupné online.
- ↑ ORTIZ, J. L., et al. The size, shape, density and ring of the dwarf planet Haumea from a stellar occultation. Nature. 11. říjen 2017, sv. 550, čís. 7675, s. 219–223. ISSN 0028-0836. DOI 10.1038/nature24051. (anglicky)
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu planetární prstenec na Wikimedia Commons
Média použitá na této stránce
This 591-second exposure of the rings of Neptune were taken with the clear filter by the Voyager 2 wide-angle camera. The two main rings are clearly visible and appear complete over the region imaged.
Also visible in this image is the inner faint ring and the faint band which extends smoothly from the ring roughly halfway between the two bright rings. Both of these newly discovered rings are broad and much fainter than the two narrow rings.
The bright glare is due to overexposure of the crescent on Neptune. Numerous bright stars are evident in the background. Both bright rings have material throughout their entire orbit, and are therefore continuous.Saturn eclipsing the sun, seen from behind from the Cassini orbiter. The image is a composite assembled from images taken by the Cassini spacecraft on 15 September, 2006.
Individual rings seen include (in order, starting from most distant)
- E ring
- Pallene ring (visible very faintly in an arc just below Saturn)
- G ring
- Janus/Epimetheus ring (faint)
- F ring (narrow brightest feature)
- Main rings (A,B,C)
- D ring (bluish, nearest Saturn)
A photograph of the Uranian ring system taken by Voyager 2. Caption: This false-color view of the rings of Uranus was made from images taken by Voyager 2 on Jan. 21, 1986, from a distance of 4.17 million kilometers (2.59 million miles). All nine known rings are visible here; the somewhat fainter, pastel lines seen between them are contributed by the computer enhancement. Six 15-second narrow-angle images were used to extract color information from the extremely dark and faint rings. Two images each in the green, clear and violet filters were added together and averaged to find the proper color differences between the rings. The final image was made from these three color averages and represents an enhanced, false-color view. The image shows that the brightest, or epsilon, ring at top is neutral in color, with the fainter eight other rings showing color differences between them. Moving down, toward Uranus, we see the delta, gamma and eta rings in shades of blue and green; the beta and alpha rings in somewhat lighter tones; and then a final set of three, known simply as the 4, 5 and 6 rings, in faint off- white tones. Scientists will use this color information to try to understand the nature and origin of the ring material. The resolution of this image is approximately 4O km (25 mi).
An image of Saturn's A Ring, taken by the Cassini Orbiter using an Ultraviolet Imaging Spectrograph.
Jupiterovy prstence a jejich pastýřské měsíce