Planeta

Mercury in color - Prockter07-edit1.jpg
PIA23791-Venus-RealAndEnhancedContrastViews-20200608 (cropped2).jpg
The Earth seen from Apollo 17.jpg
OSIRIS Mars true color.jpg
(c) ESA & MPS for OSIRIS Team MPS/UPD/LAM/IAA/RSSD/INTA/UPM/DASP/IDA, CC BY-SA IGO 3.0
Jupiter and its shrunken Great Red Spot.jpg
Saturn during Equinox (rot45).jpg
Uranus2.jpg
Neptune - Voyager 2 (29347980845) flatten crop.jpg
Planety Sluneční soustavy

Planeta (z řeckého πλανήτης, planétés – „tulák“) nebo oběžnice ve Sluneční soustavě je (dle definice IAU) takové těleso, které obíhá kolem Slunce a splňuje následující podmínky:

  • má dostatečnou hmotnost, aby ji její gravitační síly zformovaly do přibližně kulového tvaru (tj. nachází se v hydrostatické rovnováze),
  • je dominantní v zóně své oběžné dráhy (tj. vyčistila svou gravitací okolí vlastní oběžné dráhy od jiných těles),
  • není družicí (měsícem) jiného tělesa.

Tato definice se zatím nevztahuje na objekty mimo Sluneční soustavu, kde pod pojmem planeta, nebo spíše exoplaneta, rozumíme objekt značného objemu, jehož hmotnost je menší než 80 MJ (Jupiteru), který obíhá na oběžné dráze kolem hvězdy a které neprodukuje žádnou nebo velmi málo energie prostřednictvím termonukleárních reakcí. Planety jsou předmětem zkoumání planetologie.

Charakteristika

Vznik

Podrobnější informace naleznete v článku Vznik a vývoj Sluneční soustavy.

Předpokládá se, že planety vznikly ze smršťující se mlhoviny, z které se zformovala také jejich mateřská hvězda. Prvotní planety (protoplanety) vznikly nashromážděním plynu a prachu obíhajícího protohvězdu v hustém protoplanetárním disku předtím, než v jádru hvězdy začala termonukleární reakce a sluneční vítr odfoukl zbylý materiál pryč.

Energie

Uvnitř planety neprobíhají žádné termonukleární reakce, které by produkovaly energii. Všechnu vyzařovanou energii získávají planety z gravitačních, mechanických a termodynamických jevů, rozpadů radioaktivních prvků, shromažďování a odrážení energie z centrální hvězdy.

Planety ve Sluneční soustavě

Solar planets.jpg
Na tuto kapitolu je přesměrováno heslo názvy planet.

Kromě Země (která ve starověku nebyla považována za planetu) jsou všechny planety ve Sluneční soustavě pojmenované podle řeckých a římských bohů; některé neevropské jazyky, jako například čínština, však používají odlišné názvy. [1]

Měsíce jsou také pojmenované podle bohů a postav z mytologie (převážně klasické) nebo podle postav z Shakespearových her (měsíce Uranu). Asteroidy mohou být nazvané podle uvážení svých objevitelů, podle téměř kohokoliv nebo čehokoliv (zakázaní jsou např. politici, názvy podléhají schválení terminologické komise Mezinárodní astronomické unie). O pojmenování planet a jevů na nich se stará planetární terminologie.

Uznané planety

Podle definice z roku 2006, přijaté valným shromáždění Mezinárodní astronomické unie, je ve Sluneční soustavě osm planet, tedy „dominantních“ těles obíhajících kolem Slunce. Jsou to (vzestupně podle vzdálenosti od Slunce):

  1. Merkur (☿)
  2. Venuše (♀)
  3. Země (🜨 nebo ♁)
  4. Mars (♂)
  5. Jupiter (♃)
  6. Saturn (♄)
  7. Uran (⛢ nebo ♅)
  8. Neptun (♆)

Klasifikace

Astronomové rozlišují mezi malými tělesy Sluneční soustavy, jako jsou planetky, komety a transneptunická tělesa, a mezi skutečnými planetami.

Planety ve Sluneční soustavě lze rozdělit podle složení do více kategorií:

  • terestrické nebo též kamenné — planety podobné Zemi, složené převážně z hornin: Merkur, Venuše, Země, Mars
  • plynní obři nebo též joviální planety — planety podobné Jupiteru, jejichž materiál je tvořen převážně z plynů: Jupiter, Saturn, Uran, Neptun
    • uranské nebo též ledoví obři — podkategorie plynných obrů lišící se vyčerpáním vodíku a hélia a významným podílem hornin a ledu: Uran, Neptun

Někteří odborníci považují Zemi a Měsíc za dvojplanetu z několika důvodů:

  • Měsíc, měřený podle svého průměru, je 1,5× větší než Pluto.
  • Gravitační síla, kterou působí Slunce na Měsíc, je větší než ta, kterou působí na Měsíc Země (asi 2,2×).

Druhá skutečnost není ve Sluneční soustavě ojedinělá, pro tak velký satelit je však neobvyklá. Jiné měsíce, na které působí Slunce větší gravitací než jejich mateřská planeta (u planetek jejich hlavní planetka), jsou:

  • Nejvzdálenější měsíc Jupiteru S/2003 J – 1,5×
  • Nejvzdálenější měsíc Uranu S/2001 U 2 – 1,2×
  • Dva nejvzdálenější měsíce Neptunu: S/2002 N 4 a S/2003 N 1 – 2,1×
  • Několik měsíců planetek, např.:
    • S/2001 (22) 1 Linus – 1,6×
    • S/1998 (45) 1 Petit-Prince – 2,8×
    • S/1993 243 (1) – 1,3×
    • nejnápadnější S/2001 (66391) – 1 625×

Příbuzná tělesa ve Sluneční soustavě

Eulerův diagram s různými typy těles Sluneční soustavy

Trpasličí planety

Související informace naleznete také v článku Trpasličí planeta.

Dále existují tzv. trpasličí planety, které splňují většinu charakteristik planety, ale nejsou dominantní v zóně své oběžné dráhy.

Ceres byl po svém objevení označený jako planeta, ale poté, co bylo nalezeno mnoho podobných objektů, byl překlasifikován na planetku.

Pluto bylo do roku 2006 řazeno též mezi planety. Jeho velikost je však podstatně menší než velikost kterékoliv jiné planety. Také jeho složení se mnohem více podobá ledovým měsícům Saturna, než planetám (průměrná hustota Pluta je 2 g/cm3, Marsu 4 g/cm3). Předpokládá se, že všechna další tělesa za drahou Neptunu (TNO, transneptunická tělesa) jsou rovněž složením podobná Plutu, čili hrouda kamení a ledu (viz výše ledové planety).

V roce 2003 bylo objeveno těleso 2003 UB313, které v roce 2006 dostalo definitivní jméno Eris a které se zdálo být větší než Pluto. Tato domněnka byla v roce 2007 potvrzena.[2] V roce 2005 po objevu dalších velkých těles za drahou Neptuna se opět začalo diskutovat na téma definice planety. Na základě těchto objevů těles za oběžnou dráhou Neptunu, které se podobají Plutu svou oběžnou dráhou, velikostí a složením, se usoudilo, že Pluto není planeta.

Na XXVI. valném shromáždění Mezinárodní astronomické unie (IAU) v srpnu 2006 v Praze byla přijata nová definice planety a z ní vyplynulo, že planet je pouze 8. Současně byla vytvořena nová kategorie těles, trpasličí planety. Ty jsou vedeny i nadále v katalogu planetek a jsou jim přidělována i katalogová čísla.

Mezi trpasličí planety patří (podle vzestupné vzdálenosti od Slunce):

  1. (1) Ceres
  2. (134340) Pluto
  3. (136108) Haumea
  4. (136472) Makemake
  5. (136199) Eris

Další možné planetární objekty

V současnosti je považováno za téměř vyloučené, aby se našlo těleso, jehož velikost by byla srovnatelná nebo větší než např. Mars nebo Merkur.[3][4]

V různých obdobích historie se uvažovalo o několika hypotetických planetách, jako například Planeta X, „devátá planeta“ (předpokládaný výskyt za oběžnou dráhou Pluta) nebo Vulcan (s možnou oběžnou dráhou mezi Merkurem a Sluncem), které byly předměty intenzívního, ale neúspěšného hledání.

Přehled planet, trpasličích planet a příbuzných těles

Planety[5]
NázevRovníkový průměr
(vzhledem k Zemi)
Hmotnost
(vzhledem k Zemi)
Orbitální
poloměr (AU)
Oběžná doba
(roky)
Sklon dráhy
ke slunečnímu rovníku
(°)
Orbitální excentricita
Rotace
(dny)
Tlak
(kPa)
Počet
měsíců
PrstenceAtmosféra
(hlavní složky)
Terestrické planetyMerkur0,3820,0550,3870,2413,380,20658,781×10−130neO2, Na, H2
Venuše0,9490,8150,7230,6153,866,7×10−3243,792000neCO2, N2
Země1,001,001,001,007,250,0171,00101,41neN2, O2
Mars0,5320,1071,5241,885,659,3×10−31,030,62–0,92neCO2, N2
Plynní obřiJupiter11,209317,85,20311,866,0948,9×10−30,415»1×10549(63)anoH2, He
Saturn9,44995,29,54729,465,5156,5×10−30,445»1×10562anoH2, He
Uran4,00714,619,2284,016,480,047-0,720»1×10527anoH2, He
Neptun3,88317,1530,06164,86,430,0110,673»1×10513anoH2, He
Trpasličí planety
Ceres0,080,000 22,5–3,04,6010,590,0800,3800nene
Pluto0,190,002 229,7–49,3248,0917,140,2496,413×10−43nestopy
Haumea0,37×0,160,000 735,2–51,5282,7628,190,1890,16?2ne?
Makemake~0,120,000 738,5–53,1309,8828,960,159??0ne?
Eris0,190,002 537,8–97,6~55744,190,442~0,3?1ne?
Měsíce
(výběr)
Titan0,4040,02250,04380,15915,94160neN2, CH4
Ganymed0,4130,0250,01960,0017,15410−9neO2
Měsíc0,2730,01230,07470,055283×10−13neH2, He, Ne

Exoplanety

Podrobnější informace naleznete v článku Exoplaneta.

Exoplanety jsou planety, které se nacházejí mimo naši Sluneční soustavu. Jejich objevení je spojeno s pokrokem techniky, která nám v posledních letech poskytla prostředky pro jejich nalezení.

Před rokem 1990 bylo, včetně tehdy uznávaného Pluta, známých jen devět planet, všechny v naší sluneční soustavě. V květnu 2007 jich bylo známo 235 planet[6] – všechny nově objevené byly planety mimo naši sluneční soustavu, tedy exoplanety; v březnu 2010 již 430.[7] Podle odhadů, učiněných na základě pozorování družice Kepler, může kolem hvězd naší Galaxie kroužit 500 miliónů až 50 miliard planet.[8]

Astronomové už nenalézají jen jednotlivé planety, ale někdy i celé exoplanetární soustavy. Jednu z prvních popsal Scott Gaudi u objektu označovaného jako OGLE-2006-BLG-109L. Zde byly objeveny 2 exoplanety – jedna s hmotností o třetinu menší než Jupiter, druhá jen nepatrně méně hmotnější než Saturn.[9]

V roce 2015 byla publikována studie dokládající výskyt několika planet obíhajících kolem hvězdy Kepler-444, která je stará 11,2 miliardy let.[10]

Mezihvězdné planety

Mezihvězdné planety jsou hypotetičtí samotáři v mezihvězdném prostoru, kteří nejsou gravitačně spojeni se žádnou hvězdnou soustavou. Dodnes není známá žádná mezihvězdná planeta, jejich existence je však považována za možnou na základě toho, že výsledky počítačových simulací původu a vývoje planetárních systémů často obsahují procesy zformování a následného odvrhnutí těles o značné hmotnosti.

Odkazy

Reference

  1. Sluneční soustava - Jména planet, boskowan.com; Jiří Wagner, Jr. Navštíveno 2018-07-01.
  2. VAINERT, Luděk. Další rána pro Pluto. Lidovky [online]. 2007-06-19 [cit. 2008-02-20]. Dostupné online. 
  3. WILLMAN, Alexander. Implications of Magnitude Distribution Comparisons between Trans-Neptunian Objects and Comets [online]. Department of Space Studies University of North Dakota, 1995-12-1 [cit. 2008-02-20]. Dostupné online. 
  4. Outer Solar System Objects - diameter vs. q [online]. Johnston's Archive Astronomy and Space [cit. 2008-02-20]. Dostupné online. 
  5. Planety ve faktech - NASA (anglicky) [online]. Dostupné online. 
  6. Interactive Extra-solar Planets Catalog [online]. Dostupné online. 
  7. seznam exoplanet [online]. [cit. 2005-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-06-12. 
  8. SOBOTKA, Petr. Nebeský cestopis [online]. Český rozhlas Leonardo, 2011-04-02 [cit. 2011-10-30]. Kapitola Počet planet v Galaxii. Čas 40:10 od začátku stopáže. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  9. VAINERT, Luděk. Sluneční soustava přes kopírák. Lidovky [online]. 2008-02-19 [cit. 2008-02-20]. Dostupné online. 
  10. Kepler astronomers discover ancient star with five Earth-size planets [online]. [cit. 2015-01-27]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Saturn symbol (fixed width).svg
Autor: Denis Moskowitz, Licence: CC BY-SA 4.0
Planetary symbol for Saturn, ♄ U+2644
Mercury symbol (fixed width).svg
Autor: Denis Moskowitz, Licence: CC BY-SA 4.0
Planetary symbol for Mercury
Mars symbol (fixed width).svg
Autor: Denis Moskowitz, Licence: CC BY-SA 4.0
Planetary symbol for Mars
Euler diagram of solar system bodies cs.svg
Autor: Harold (translated version), SounderBruce (English version), Ariel Provost (French version), Tahc (original version), Licence: CC BY-SA 3.0
Eulerův diagram zobrazující vztahy mezi různými typy těles ve sluneční soustavě (vyjma hvězd).
Mercury in color - Prockter07-edit1.jpg
Enhanced-color image of Mercury from first MESSENGER flyby.
Jupiter and its shrunken Great Red Spot.jpg
This full-disc image of Jupiter was taken on 21 April 2014 with Hubble's Wide Field Camera 3 (WFC3).
The Earth seen from Apollo 17.jpg
Modrá skleněnka je fotografie planety Země, kterou 7. prosince 1972 pořídila posádka Apolla 17 ze vzdálenosti zhruba 45 000 kilometrů.
OSIRIS Mars true color.jpg
(c) ESA & MPS for OSIRIS Team MPS/UPD/LAM/IAA/RSSD/INTA/UPM/DASP/IDA, CC BY-SA IGO 3.0
Fotografie planety Marsu ve skutečných barvách pořízená přístrojem OSIRIS neseným sondou Evropské kosmické agentury (ESA) Rosetta v únoru roku 2007 během průletu kolem planety.
Earth symbol (fixed width).svg
Autor: Denis Moskowitz, Licence: CC BY-SA 4.0
U+1F728 🜨: Planetary symbol for the Earth; Daltonian symbol for sulphur when red
Jupiter symbol (fixed width).svg
Autor: Denis Moskowitz, Licence: CC BY-SA 4.0
Planetary symbol for Jupiter, ♃ U+2643
PIA23791-Venus-RealAndEnhancedContrastViews-20200608 (cropped2).jpg
PIA23791: Venus from Mariner 10

https://photojournal.jpl.nasa.gov/catalog/PIA23791


Click here for the combined view for PIA23791

Click on an individual image below for the larger versions:

Click here for Figure A/OLD for PIA23791

Click here for Figure B/NEW for PIA23791


As it sped away from Venus, NASA's Mariner 10 spacecraft captured this seemingly peaceful view of a planet the size of Earth, wrapped in a dense, global cloud layer. But, contrary to its serene appearance, the clouded globe of Venus is a world of intense heat, crushing atmospheric pressure and clouds of corrosive acid.

This newly processed image revisits the original data with modern image processing software. A contrast-enhanced version of this view, also provided here, makes features in the planet's thick cloud cover visible in greater detail.

The clouds seen here are located about 40 miles (60 kilometers) above the planet's surface, at altitudes where Earth-like atmospheric pressures and temperatures exist. They are comprised of sulfuric acid particles, as opposed to water droplets or ice crystals, as on Earth. These cloud particles are mostly white in appearance; however, patches of red-tinted clouds also can be seen. This is due to the presence of a mysterious material that absorbs light at blue and ultraviolet wavelengths. Many chemicals have been suggested for this mystery component, from sulfur compounds to even biological materials, but a consensus has yet to be reached among researchers.

The clouds of Venus whip around the planet at nearly over 200 miles per hour (100 meters per second), circling the globe in about four and a half days. That these hurricane-force winds cover nearly the entire planet is another unexplained mystery, especially given that the solid planet itself rotates at a very slow 4 mph (less than 2 meters per second) — much slower than Earth's rotation rate of about 1,000 mph (450 meters per second).

The winds and clouds also blow to the west, not to the east as on the Earth. This is because the planet itself rotates to the west, backward compared to Earth and most of the other planets. As the clouds travel westward, they also typically progress toward the poles; this can be seen in the Mariner 10 view as a curved spiral pattern at mid latitudes. Near the equator, instead of long streaks, areas of more clumpy, discrete clouds can be seen, indicating enhanced upwelling and cloud formation in the equatorial region, spurred on by the enhanced power of sunlight there.

This view is a false color composite created by combining images taken using orange and ultraviolet spectral filters on the spacecraft's imaging camera. These were used for the red and blue channels of the color image, respectively, with the green channel synthesized by combining the other two images.

Flying past Venus en route to the first-ever flyby of Mercury, Mariner 10 became the first spacecraft to use a gravity assist to change its flight path in order to reach another planet. The images used to create this view were acquired by Mariner 10 on Feb. 7 and 8, 1974, a couple of days after the spacecraft's closest approach to Venus on Feb. 5.

Despite their many differences, comparisons between Earth and Venus are valuable for helping to understand their distinct climate histories. Nearly 50 years after this view was obtained, many fundamental questions about Venus remain unanswered. Did Venus have oceans long ago? How has its atmosphere evolved over time, and when did its runaway greenhouse effect begin? How does Venus lose its heat? How volcanically and tectonically active has Venus been over the last billion years?

This image was processed from archived Mariner 10 data by JPL engineer Kevin M. Gill.

The Mariner 10 mission was managed by NASA's Jet Propulsion Laboratory.
Solar planets.jpg
Autor: unknown, Licence: CC-BY-SA-3.0
Uranus2.jpg
This is an image of the planet Uranus taken by the spacecraft Voyager 2 in 1986. See Uranus.jpg for how Uranus would appear in visible light.
Venus symbol (fixed width).svg
Autor: Denis Moskowitz, Licence: CC BY-SA 4.0
Planetary symbol for Venus
Neptune symbol (fixed width).svg
Autor: Denis Moskowitz, Licence: CC BY-SA 4.0
Planetary symbol for Neptune, ♆ U+2646. Approximately the alchemical symbol for quicklime/calx (the middle tine may be full length, short or absent)
Neptune - Voyager 2 (29347980845) flatten crop.jpg
Uploader's notes: The original NASA/Cowart PNG image has been modified by flattening (combining layers), cropping and converting to JPEG format.

Original caption released with image:
Voyager 2 Narrow Angle Camera image of Neptune taken on August 20, 1989 as the spacecraft approached the planet for a flyby on August 25. The Great Dark Spot, flanked by cirrus clouds, is at center. A smaller dark storm, Dark Spot Jr., is rotating into view at bottom left. Additionally, a patch of white cirrus clouds to its north, named "Scooter" for its rapid motion relative to other features, is visible.

This image was constructed using orange, green and synthetic violet (50/50 blend of green filter and UV filter images) taken between 626 and 643 UT.

Image Credit: NASA / JPL / Voyager-ISS / Justin Cowart
Saturn during Equinox (rot45).jpg
This captivating natural color view of the planet Saturn was created from images collected shortly after Cassini began its extended Equinox Mission in July 2008. (Saturn actually reached equinox on August 11, 2009.)

(This edit is a 45-degree rotation of the source image, and was done specifically for use in the w:Planet article for the purpose of fitting better visually within the montage of all 8 planets. Large triangular blank spaces in the upper left and lower right corners have been filled with a solid black background.)
Uranus symbol (fixed width).svg
Autor: Denis Moskowitz, Licence: CC BY-SA 4.0
Planetary symbol for Uranus. U+26E2 ⛢.
Globus cruciger (fixed width).svg
Autor: from an img by Denis Moskowitz, Licence: CC BY-SA 4.0
U+2641 ♁: Planetary symbol for the Earth. 0.8px lines, capped.
Uranus monogram (fixed width).svg
Autor: Denis Moskowitz, Licence: CC BY-SA 4.0
Alternative planetary symbol for Uranus, ♅ U+2645