Plastická trhavina

Plastická trhavina C-4 – bílé bločky připravené ke zničení nevybuchlé munice

Plastická trhavina je výbušná směs trhaviny různého určení, kterou lze tvarovat do požadovaného tvaru beze změny její soudržnosti a výbušných vlastností.^[1] Využívá se ve vojenství na destrukční práce a plnění některých druhů munice i v průmyslu, dále při dobývání nerostných surovin, destrukčních pracích, svařování výbuchem a mnoha jiných činnostech. Vždy obsahují nejméně dvě složky – vlastní výbušninu a plastifikující složku, která také může být výbušná.

Nejvíce rozšířené jsou průmyslové trhaviny na bázi ethylenglykol dinitrátu a nitrocelulózy (variace na trhací želatinu), popř. demoliční trhaviny na bázi hexogenu a pentritu s inertním pojivem jako je polybutadienový kaučuk či směs pojiva a plastifikátoru DOA/PIB. Příkladem takových trhavin jsou C-4 a semtex. Vzácněji se lze setkat s trhavinami na bázi oktogenu, hexogenu a TMETN/nitrocelulózy, popř. PCP.

Na jednotku hmotnosti mají trhaviny na bázi krystalické trhaviny a pojiva z ethylenglykol dinitrátu, popř. TMETN a nitrocelulózy/PCP větší výkon, často mají i vyšší brizanci. Jejich nevýhodou je nižší plasticita a především vyšší toxicita při styku s kůží, která může způsobit otravu a bolesti hlavy.

Plastické trhaviny jako je semtex a C-4 jsou asi 5× méně citlivé na mechanické podněty než jsou jejich samotné výbušné náplně (krystalický hexogen, pentrit). Lze je považovat za relativně bezpečné, běžné nárazy by je neměly detonovat. Volně ležící kostky semtexu apod. bez vložené rozbušky po zapálení pouze shoří

Obvyklým omylem je předpokládat, že většina munice je plněná plastickými trhavinami. Tento omyl má kořen v tom, že náplně munice i plastické trhaviny jsou často složeny z hexogenu a polymerního pojiva. Lité náplně munice (např. PBXN-109) jsou ale stvořeny tak, aby po odlití do munice zatvrdly a vytvořily relativně tvrdou a neplastickou hmotu, která je přibližně podobná velmi hustému molitanu.

Plastické trhaviny téměř vždy vyžadují iniciaci rozbuškou. Rozbušky by se neměly do plastické trhaviny jednoduše tlačit, vždy je vhodné udělat předem do plastické trhaviny díru např. tužkou či speciálním nástrojem. Tímto se předchází náhodnému zlomení rozbušky a nechtěné detonaci.

Plastické trhaviny jsou často vyráběny amatérskými experimentátory. Typickým příkladem jsou trhaviny na bázi pentritu, hexogenu či ETN a pojiva na bázi trochy oleje a PIB izolovaného s pomocí benzínu z lepicích pásek, popř. jiných dostupných tmelů. Takové trhaviny se vyrábí smíšením krystalické trhaviny pokryté stopami oleje (ideálně 2 frakce různě velikých krystalů) s nízkovroucím rozpouštědlem a pojivem (PIB v benzínu apod.), toto je pak dáno v nádobce do teplé vody pro částečného odpaření benzínu/rozpouštědla. Dále jsou pak velmi malé kousky budoucí plastické trhaviny válcovány na hladkém povrchu válečkem pro zvýšení hustoty a dodatečné odpaření rozpouštědla, osoba provádějící tento úkon by měla být chráněna vhodnými bezpečnostními pomůckami. Výsledný produkt by měl být z 10-15 % pojivo a z 85-90 % krystalická výbušnina. Dosažitelné hustoty jsou kolem 1,5 g/cm³ a detonační rychlosti kolem 7500 m/s s detonačním tlakem P_cj kolem 230 kbar – plně srovnatelné s komerčním semtexem.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Plastická trhavina na slovenské Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu plastická trhavina na Wikimedia Commons