Plzeňská madona

Plzeňská madona
Socha Plzeňské madony - autor fotografie Ján Grajcár, Biskupství plzeňské
Socha Plzeňské madony - autor fotografie Ján Grajcár, Biskupství plzeňské
Základní údaje
AutorMistr Krumlovské madony
Umělecký směrKrásný sloh
Popis
Výška134 cm
Materiálopuka
Polychromie
Umístění
UmístěníKatedrála svatého Bartoloměje
StátČeskoČesko Česko
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Milostná socha Panny Marie, tzv. Plzeňská Madona je nejcennější a nejznámější památkou katedrály sv. Bartoloměje v Plzni a patří k nejvzácnějším gotickým památkám v Čechách. Je významnou představitelkou českého typu krásných madon vznikajících v 14. století, v době Václava IV.[1]

Původ sochy

Přesné datum vzniku sochy není známo, uváděno je období mezi lety 1380–1384,[2] nebo také kolem roku 1390.[3][4] Vzhledem k tomu, že 12. únor 1384 je zmiňován jako den instalace Plzeňské Madony v katedrále sv. Bartoloměje,[2] je pravděpodobnější datum jejího vzniku mezi lety 1380–1384. Autor je neznámý, nejpravděpodobněji se jedná o tzv. Mistra Krumlovské Madony. Původ sochaře je předmětem diskusí, prokázaná je ale jeho úzká vazba k sochařskému prostředí pražské dvorské huti, blízké rodině Parléřů. Mistr Krumlovské Madony se řadí k předním představitelům krásného slohu a Plzeňská Madona patří k jeho raným dílům.[2][5]

Popis

Polychromovaná opuková socha je vysoká 134 cm.[3] Ztvárněním patří k řadě tzv. krásných madon, jejichž typickým rysem je esovité prohnutí těla, které se stáčí v prostoru. Postava madony působí elegantním a živým dojmem s kombinací realizmu a smyslové tělesnosti, vyjádřené viditelným vtlačením prstů matky do tělíčka dítěte.

Dítě (Ježíš) je v souvislosti s dobovým evropským sochařstvím mimořádným sochařským zobrazením dítěte. K jeho realistické, smyslově oživené podobě směřuje sugestivní, melancholický a vážný pohled matky. Obličej Madony vyvolával v měnlivém kostelním osvětlení pocit, že je výrazově proměnlivá, jako by byla živá, jak dokládá také barokní legenda o nemožnosti zachytit její tvář.

Pro Plzeňskou madonu je velmi významná technická stránka provedení, která se vyznačuje jemným vypracováním jednotlivých tvarů (vlasy, modelace tváří), jejichž působivost zvyšuje na povrchu zalešťovaná polychromie v bílém a zlatém provedení.[6] Je jedním z nejlépe dochovaných děl krásného slohu, a to i přes nešťastný zásah na konci 20. let 20. století (1929–1930), kdy byla seříznuta původní koruna a nahrazena novou.[5]

Umístění

Nejstarší zprávou, která uvádí umístění sochy v interiéru kostela, je záznam z farářských relací z roku 1676, podle něhož byla socha osazena na "ozdobném trůnu" při jižní straně chóru.[5] O osazení krásné madony v katedrále sv. Bartoloměje se zasloužil řád německých rytířů prostřednictvím správce farního kostela, pravděpodobně faráře Mikuláše, který v této funkci působil v letech 1379–1400. V současnosti je socha ústřední postavou hlavního oltáře katedrály.[6]

Podle generálního vikáře Biskupství plzeňského Jakuba Holíka neměla madona nikdy opustit katedrálu.[7] V závěru druhé světové války byla přechodně ukryta v klášteře v Plasích, aby se vyloučila možnost poškození při bombardování Plzně.[7] V květnu 2021 byla madona po restaurování na deset dní vystavena jako součást výstavy Nad slunce krásnější ve výstavní síně Masné krámy Západočeské galerie v Plzni.[7]

Význam sochy

Kult Madony vyvěral z úcty k Panně Marii, jejíž úloha v oblasti teologie i náboženské praxe narůstala po celé 14. století. Plzeňané na tomto místě postupně začali pronášet řadu proseb k Panně Marii o pomoc, o zásah vyšší moci a jejich mariánská úcta rostla. Jedním důsledků bylo, že rostl počet věřících, kteří na počátku 16. století obdarovávali sochu dary, často to býval růženec (páteř), ale také klenoty a šperky, jimiž byla socha krášlena.[6] I později se k ní mnozí obraceli a například v těžké době konce první světové války přišli 20. října 1918 k její soše s prosbami o přímluvu o ukončení epidemie španělské chřipky.[8]

Kultická funkce Madony soustředila pozornost lidu na farní kostel.

Socha byla v mnoha variantách napodobována nejen v západních, ale i jižních a středních Čechách od přelomu 14. a 15. století. Ještě v průběhu 15. století ovlivnila řadu pozdně gotických mariánských soch. V souvislosti s novou rekatolizační vlnou po Bílé Hoře byl kult Plzeňské Madony během 17. a 18. století výrazně oživen a podporován. K soše přicházeli poutníci na mariánské svátky a na den sv. Vojtěcha. Její podoba byla šířena v malovaných nebo sochařských replikách, běžně byla reprodukována v grafikách nebo na drobných upomínkových předmětech.[6] Barokní repliku sochy umístil sochař Kristián Widemann z podnětu plzeňské městské rady na vrchol morového sloupu, který stojí na rohu plzeňského náměstí nedaleko vchodu do katedrály sv. Bartoloměje. Replika Plzeňské Madony ozdobila i hrobku rodu Schneiderů na Mikulášském hřbitově v Plzni.[9]

Socha Plzeňské Madony v pověstech

Madona na sebe poutala po celá staletí pozornost návštěvníků a postupně o ní vznikala řada příběhů i pověstí. V nich jsou uváděny četné zázraky Plzeňské Madony, které byly plzeňským spisovatelem a novinářem Jaroslavem Schieblem vypsány z vikariátního plzeňského archivu a vztahují se k rozmezí let 1668 až 1762. Ve většině šlo o vyprošená uzdravení v nemoci, nebo vážném zranění, kterému lékaři nedávali žádnou naději.[10] Pověst o Plzeňské Madoně napsali ve svých sbírkách pověstí i Miloslav Bělohlávek[11] a Vladimír Havlic.[12] V repertoáru plzeňské hudební skupiny Strašlivá podívaná je uváděna píseň s názvem Plzeňská Madona.

Zajímavosti

6. února 1835 zachvátil katedrálu požár. Socha i s dalším mobiliářem byla vynesena a uschována ve františkánském klášteře. Už 11. února byla slavnostně přenesena zpět.[8]

Reference

  1. DOUŠA, Jaroslav. Plzeňská madona. Plzeňský deník. VLTAVA LABE MEDIA, 4. 8. 1995, s. 11. ISSN 1210-5139. 
  2. a b c DOUŠA, Jaroslav; MARTINOVSKÝ, Ivan, et al. Dějiny Plzně v datech : od prvních stop osídlení až po současnost. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 788 s. (Dějiny českých měst). ISBN 80-7106-723-7. S. 25. 
  3. a b BĚLOHLÁVEK, Miloslav; BRAND, Josef. Plzeň. Průvodce. Plzeň: Západočeské nakladatelství, 1991. S. 10. 
  4. Patnáct zastavení v plzeňské diecézi. Katolický týdeník [online]. Katolický týdeník [cit. 2017-04-09]. Dostupné online. 
  5. a b c Gotika v západních Čechách. Díl 3. (1230-1530). Praha: Národní galerie, 1996. S. 649–651. 
  6. a b c d Dějiny Plzně. Díl 1. Do roku 1786. Plzeň: Statutární město Plzeň, 2014. S. 314–317. 
  7. a b c ton. Plzeň vystavuje své nejvzácnější dílo. Socha madony z dob Karla IV. je k vidění jen deset dní. ČT24 [online]. Česká televize, 2021-06-02 [cit. 2021-06-20]. Dostupné online. 
  8. a b DOUŠA, Jaroslav. Lidé se často obraceli k plzeňské Madoně. Mladá fronta Dnes. MAFRA, 31. 12. 2001, s. D/5. 
  9. RŮŽIČKA, David. Popularita Plzeňské madony předčila i hvězdy šoubyznysu. Plzeňský deník. VLTAVA LABE MEDIA, 8. 11. 2008, s. 6. ISSN 1210-5139. 
  10. SCHIEBL, Jaroslav. Plzeň v pověsti, legendě, tradici a škádlivce. Plzeň: Vlastivědné nakladatelství Marie Lábkové, 1933. 
  11. BĚLOHLÁVEK, Miloslav. Plzeňské pověsti a legendy. Plzeň: NAVA - Nakladatelská a vydavatelská agentura, 1999. S. 17. 
  12. HAVLIC, Vladimír. Zlatá kniha plzeňských pověstí. Plzeň: Knihkupectví a nakladatelství Karel Veselý, 1995. S. 20. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Plzeňská madona.jpg
Autor: Ján Grajcár, Licence: CC BY-SA 4.0
Plzeňská madona - socha na hlavním oltáři katedrály sv. Bartoloměje v Plzni