Pochod smrti

Pochod smrti je nucený pochod, jehož důsledkem je smrt významné části zúčastněných.

Používá se pro případy pochodů zajatců a vězňů v době druhé světové války. Na tichomořském válčišti se jednalo zejména o Bataanský pochod smrti v roce 1942 a Sandakanské pochody smrti v roce 1945. V Evropě byli v letech 1944–5 vězni z koncentračních táborů blízko fronty nuceni pod hrozbou okamžitého usmrcení jít stovky kilometrů bez dostatečné výživy, oblečení a odpočinku. Ač zpravidla primárně plnily úlohu evakuace před postupujícími spojeneckými vojsky, předpokládá se, že smrt co nejvíce vězňů mohla být jedním z očekávaných důsledků.

Stejný osud čekal mnohé válečné zajatce Rudé armády nebo některé skupiny sudetských Němců během divokého odsunu, zdokumentovaný je například brněnský pochod smrti německého obyvatelstva, při kterém a v jehož důsledku zahynulo 1691 osob.^[1] V dnešní době je na památku tohoto zločinu zřízen památník s pohřebištěm v Pohořelicích.

Mezi nejznámější pochody patří Bataanský pochod smrti na Filipínách, ve kterém zahynulo i několik českých dobrovolníků.

Pochod smrti, při němž zemřel vyčerpáním či v důsledku nemocí určitý počet jeho účastníků, nebyl v konfliktních situacích neznámým pojmem. K zločinné zrůdnosti a nelidské „dokonalosti“ dovedli tento pojem němečtí nacisté, kteří používali pochody smrti zejména v letech 1944–1945 jako způsob likvidace zajatců a vězňů. Lidé byli většinou podvyživení, nemocní, vyčerpaní, nedostatečně oblečeni a obuti, vystaveni jakýmkoliv nepříznivým povětrnostním vlivům. Během pochodu dostávali buď pouze minimum, nebo žádné jídlo a pití. Kdo již dále nemohl pochodovat, byl na místě zastřelen (zpravidla ranou do týlu) a ponechán v příkopu u cesty. Mrtvoly byly až později zahrabány do anonymních masových hrobů. Nebezpečí trestů či dokonce zastřelení na místě hrozilo i těm lidem, kteří se snažili vězňům v transportu podat jídlo a pití. Podobně tomu bylo i u transportů v přeplněných dobytčích železničních vagónech, kde byli vězňové zavřeni i několik dnů, aniž by mohli získat potraviny, provést osobní hygienu či důstojně vykonat potřebu. Z páchnoucích vagónů pak byly vynášeny ostatky lidí - v létě rozkládající se a v zimě zmrzlé mrtvoly. Specifickou formou transportů smrti bylo nakládání vězňů na lodě a jejich potápění v moři.^[zdroj⁠?!] Počátkem roku 1945 docházelo k pochodům i transportům smrti i přes české území, kde se z tohoto období nachází množství masových hrobů, např. Nýrsko, Kaplice, Bohosudov, Blatno u Jesenice, Březno u Chomutova, Žihle u Plzně, Stod, Tachov, České Velenice, Volary a další.

• z Budapešti do koncentračních táborů v Rakousku (především do Mauthausenu), 8. listopad 1944 − prosinec 1944, 76 tisíc vězňů^[2]
• z Osvětimi do Wodzisławi (odtud vlakem do Gross−Rosenu, Buchenwaldu, Dachau a Mauthausenu), od 18. ledna 1945, 66 tisíc vězňů, z nichž 15 tisíc zemřelo^[2]
• z Grünbergu a z Glogau do Helmbrechtsu, leden 1945 − 6. března 1945, 3 tisíce vězeňkyň, z nichž došlo 621^[3]
• z Helmbrechtsu přes Volary k Husinci (některé z žen absolvovaly už pochod z Grünbergu; tento druhý pochod většina z nich nepřežila), 13. dubna 1945 − 6. května 1945, 1170 vězeňkyň, z nichž přežilo asi 100^[3]
• ze Stutthofu
• z Gross−Rosenu
• z Buchenwaldu – část do Terezína
• z Flossenbürgu – část do Terezína
• z Ravensbrücku do České Lípy

• CIGLBAUER, Jan. Pochod smrti přes Horní Planou. Výběr. Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech. Roč. 50, č. 4 (2013), s. 265-271.

• Brněnský pochod smrti

• Obrázky, zvuky či videa k tématu pochod smrti na Wikimedia Commons
• Železniční transporty a pochody smrti vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců přes české země zima a jaro 1945
• Problematika hromadných hrobů obětí transportů smrti na Kaplicku a Velešínsku
• Pochody smrti a vlakové transporty vězňů
• Pochod smrti přes Horní Planou