Podpis

Podpis T.G.Masaryka

Podpis (někdy také signatura z latinského signare – označovat) je ručně psané a často stylizované vypsání jména nebo jiného identifikačního znaku (přezdívky, erbu, monogramu) osoby, která podpis napsala. Zkrácený podpis osoby se nazývá parafa.

Podpis císaře Rudolfa II.

Signatář

Osoba se tímto způsobem hlásí k textu, který je většinou uveden výše (odtud název pod-pis), dává najevo svůj souhlas s ním, nebo jeho autorství a nazývá se signatář (tímto termínem se obvykle označují osoby, které (se) podepsaly (pod) významný dokument; osoby, které podepsaly dopis nebo nevýznamný dokument se obvykle takto neoznačují) – v angličtině: signatory.

Provedení podpisu

Podpisy jsou většinou vlastnoruční a tedy psané na papír, při zasílání e-mailů ale může autor napsat své jméno do e-mailu elektronicky (takový elektronický podpis je v dnešní době právně relevantní, vyšší formu ověření pak představuje zaručený elektronický podpis), na tištěných listinách, např. v obchodní korespondenci se také často uplatňuje tištěný i vlastnoruční podpis.

Podpis je většinou psán písmem, které se běžně používá ve státě, kde je text podepsán, v Česku tedy latinkou. Pokud má nějaké písmo, jako právě latinské, více variant (tiskací a psací písmo), je preferována varianta, většinou užívaná v rukopisech (v Česku psací písmo). Ze středověku i modernější doby jsou známy také podpisy symbolické, většinou kryptogramy^[ujasnit] jména. V písmech s rozvinutější kaligrafií (arabské písmo, čínské písmo) je podpis většinou kaligraficky velmi vytříbený.

Ve středověku byla velkým problémem častá negramotnost, a tím pádem neschopnost určité skupiny obyvatelstva použít podpis. Takové osoby se, pokud to bylo nutné, podepisovaly ustáleným symbolem tří křížků (+++), tzv. znamení ruky, k němuž byla napsána jinou osobou poznámka, že je vlastnoručně napsal jejich negramotný autor.^[1] Většinou však ovšem osoby negramotné neprováděly jednání, při nichž by byl podpis nutný.

Celebrity často věnují svým příznivcům na památku své podpisy, zejména podepsané fotografie (někdy společně s dotyčným fanouškem) s věnováním (dedikací), přičemž takovému podpisu se říká autogram. Rukopisům slavných osobností se říká autograf. Autogramy (podpisy) a autografy (rukopisy) jsou předmětem sběratelství a sběratelé v Česku a na Slovensku sdružuje Klub sběratelů autogramů.

Právní význam

Podpis se kromě soukromých dopisů většinou nachází na různých právních dokumentech, jako jsou například závěti nebo smlouvy. Podpis se v právu považuje za doklad souhlasu osoby s takto písemně projevenou vůlí. Je však zapotřebí, aby byl umístěn až na konci textu, protože dovršuje dané právní jednání, text následující až za podpisem nemá právní následky.^[2] V mezinárodním právu může zástupce státu (např. prezident) podepsat smlouvu za stát, který zastupuje. Pokud je k platnosti nějakého aktu potřeba více podpisů, označují se jako spolupodpisy. Podpis literárního díla se také považuje za důkaz autorství.

V dřívějších dobách byl podpis většinou doprovázen pečetí, v moderní době se pečetí užívá jen zřídka. Tak velký význam a tak velkou rozlišovací hodnotu má podpis a rukopis obecně zejména pro svou mimořádně obtížnou padělatelnost (viz Písmoznalectví).

Definice

Český právní řád podpis explicitně pozitivně nedefinuje, nestanoví žádné specifické nároky na jeho obsah, provedení nebo čitelnost. Obsah pojmu je považován za notorietu, výkladová pravidla se ustálila v rámci právní praxe mnoha set let. Vymezení pojmu je odvozováno z výslovného ustanovení, čím lze podpis v některých případech nahradit a co tedy za podpis považováno není. § 563 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. stanoví, že pokud v písemné formě právně jedná ten, kdo nemůže číst a psát, ale je schopen seznámit se s obsahem právního jednání pomocí přístrojů či speciálních pomůcek nebo prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí, opatří listinu podpisem; není-li s to se podepsat, učiní namísto podpisu před alespoň dvěma svědky na listině rukou nebo jinak vlastní znamení, ke kterému jeden ze svědků připíše jméno jednajícího. Z toho lze vyvozovat, že „znamení“ není považováno za podpis. Ani toto znamení však není blíže definováno. Specifičnost podpisu není spojena jen s křivkou podpisu, ale spočívá i ve způsobu rukopisu, který je nedílnou součástí tělesné integrity člověka a nelze ho snadno odvodit pro možné padělání (vytvoření jinou osobou). Podpisem se obvykle rozumí specifická křivka vytvořená nějakým psacím náčiním a nějakým psacím médiem na hmotný substrát, obvykle na papír, zpravidla rukou, ve výjimečných případech indispozice i např. nohou nebo ústy. Podle soudce Jana Podaného vlastnoručním podpisem není podpis vytvořený na elektronickém záznamovém zařízení (tabletu, signpadu), neboť není zachována listinná podoba. Podle soudce Jana Podaného by z hlediska obsahu měl podpis zachycovat alespoň příjmení podepsané osoby, v minulosti vznikly diskuse o podpisech používajících pseudonym, rodné jméno nebo sociální roli („váš otec“). Soudní praxe dospěla k závěru, že platnosti podpisu nebrání, je-li podpis nečitelný nebo i zjednodušený (tzv. klikyhák). Podle soudce Jan Podaného je ale minimálně nutné, aby vlastnoruční podpis stále se značnou úrovní důvěry zachovával určitelnost podepsané osoby, tedy její identifikaci a autentizaci, jinak by šlo jen o znamení ruky, nikoliv o podpis. Takovým znamením ruky by mohly být například tři křížky, čára, sluníčko, triviální parafa apod. „Mechanické prostředky“ (např. podpisové razítko, vytištěný podpis nebo faksimili podpisu) lze podle občanského zákoníku použít jako náhradu podpisu „tam, kde je to obvyklé“, což může být například masová korespondence a listiny s nízkou pravděpodobností padělání.^[3]

Vzhledem k zavedené definici by téměř nikdo nepovažoval za platně podepsanou listinu, na jejímž konci (nebo v záhlaví) by bylo jméno a příjmení jednající osoby vypsané strojem nebo s využitím textového editoru, a to ani kdybychom z jiných okolností věděli, že jej skutečně psala jednající osoba. Stejně tak by zpravidla nebyl uznán vytištěný či nakopírovaný obraz vlastnoručního podpisu, ani kancelářské lepítko „post-it“, byť by na něm byl vlastnoruční podpis, ani vizitka či portrétní fotka přišpendlená či přicvaknutá k listině.^[3]

Vedle původního významu podpisu ve smyslu vlastnoručního je do pojmu podpis zahrnut i elektronický podpis. Vedle tzv. zaručeného elektronického podpisu, který by měl technicky zaručovat autenticitu podpisu i podepsaného dokumentu a je pro některé úkony výslovně vyžadován, jsou vedeny i právní diskuse o povaze tzv. prostého elektronického podpisu, tj. pouhého uvedení jména jednající osoby v elektronickém dokumentu, např. pomocí textového editoru nebo automatickým připojením podpisové patičky za text. Uznáváním takových elektronických podpisů může dojít k paradoxní situaci, kdy uvedení jména, které v listinné podobě za podpis považováno není, by po převedení dokumentu do elektronické podoby již za podpis považováno bylo.^[3]

Úřední ověřování podpisu

Ověřování podpisu neboli legalizace je úřední ověření skutečnosti, že určitá osoba vlastnoručně podepsala nějakou listinu nebo podpis na listině uznala za vlastní, přičemž tento úkon se odehrál před ověřující osobou. Legalizací se nepotvrzuje správnost ani pravdivost údajů uvedených v listině ani jejich soulad s právními předpisy.^[4] Legalizaci jako službu provádí v ČR notáři, úředníci pověřeného obecního úřadu a místa Czech POINT, tj. Český podací ověřovací informační národní terminál.

Odkazy

Reference

Související články

• Autogram
• Elektronický podpis
• Parafa
• Písmo
• Písmoznalectví

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu podpis na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo podpis ve Wikislovníku