Pohádka máje

Pohádka máje
Pohádka máje, vydání 1897, titulní strana
Autor	Vilém Mrštík
Ilustrátor	Zdenka Braunerová
Obálku navrhl	Zdenka Braunerová
Vydavatel	Jan Otto
Datum vydání	1897
Počet stran	506
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pohádka máje je román českého spisovatele Viléma Mrštíka. Dílo je typickou impresionistickou romancí s farou, mladým právníkem a poetickým líčením přírody. Dílo bylo zajímavé také tím, že autor původně chtěl své dílo odpoetizovat: vylíčil hlavní hrdiny po letech tak, že z Ríši se stane milý venkovský právník a Helenka je vykreslena jako korpulentní dáma. Takový závěr však vyvolal u čtenářů protesty a musel být přepsán.^[zdroj?]

Dílo časopisecky vyšlo ve Světozoru v roce 1892^[1], knižní verze se pak román dočkal v roce 1897.^[2] Toto první knižní vydání Pohádky máje je považováno za první moderní českou knihu z hlediska úpravy. Výtvarnou stránku řešila komplexně Zdenka Braunerová, která uvedla do souladu ilustrace, druh písma i rozvržení stránek. Braunerová se inspirovala starými tisky jako byly kancionály nebo žaltáře.^{[3][nedostupný zdroj]}

Děj knihy je zasazen do 70. let 19. století a začíná návštěvou jedenadvacetiletého studenta práv Richarda Gregora v Ostrovačicích u Brna, v obci, ve které vyrůstal a kde jeho strýc vykonává funkci faráře. V Ostrovačicích se právě koná bál, na němž se Richard, všemi přezdívaný Ríša, seznámí s šestnáctiletou Helenkou, dcerou revírníka.

Zatímco je Helenka plaché děvče a dosud ještě v mnohém dítě, Ríša vede nevázaný život v Praze. Studium práv zanedbává, je vášnivý kuřák, vyhledává ženskou společnost a celé dny se toulá po pražských lokálech anebo vyráží do přírody za město. Přebývá v domácnosti mladé bezdětné vdovy, jež se k němu chová téměř mateřsky. Bezstarostný pobyt v Praze mu náhle ukončují rodiče poté, co obdrží několik upomínek, v nichž Ríšovi věřitelé požadují po jeho otci náhradu dluhů. Ríša je povolán ke svému strýci na ostrovačickou faru, kde má přijít na jiné myšlenky a vrátit se ke studiu. Nedobrovolný útěk na čerstvý vzduch venkova však Ríšu tím spíše vábí k procházkám po okolí, ke studiu se nemá a čas zahání pokuřováním a myšlenkami na Helenku.

Helenka žije se svým starým otcem, chůvou a čeledí v hájovně stranou od ostatních. Cele se věnuje domácím zvířatům a péči o svoji zahrádku, na kterou nedá dopustit. Už tak samotářský život se u Helenky ještě prohloubí po ostrovačickém plese a jejím seznámení s Ríšou. Nedělní mše se stávají jedinou příležitostí, jak jí zastat mezi lidmi. Této příležitosti se Ríša snaží využít, leč marně. Helenka se mu všemožně vyhýbá a nechává jeho prosby bez odpovědi. V Ríšovi tak roste nešťastná láska, kterou přechodně léčí na svou osobu netypicky i studiem. Helenka mezitím vede neustálý vnitřní boj s dosud nepoznanými city, které se v ní k Ríšovi probouzejí.

Nakonec se Ríša Helence vyzná a Helenka propadá své první lásce. Svůj vztah se oba snaží před okolím neúspěšně utajit. Měsíc máj mladá dvojice tráví procházkami přírodou a nevinnými něžnostmi. Ríšovi však vztah pomalu zevšední. Začne v Helenčině přítomnosti kouřit a vytahovat se svými světáckými historkami z Prahy, které si značně přibarvuje. Poslední kapkou se stává jeho dvojsmyslné vypravování o mladé pohledné vdově, své někdejší bytné. Helenka již další Ríšovu bodavou poznámku neunese, utíká domů a přestane se s ním scházet. Od té doby trpí Helenka neklidem a začne tělesně strádat. To přiměje jejího otce, aby o celé záležitosti zpravil Ríšova strýce. Ten obratem rozkáže Ríšovi, aby se neprodleně odstěhoval zpět do Prahy. Ríša stráví poslední dny svého pobytu na venkově jednak v hospodě, jednak poslední procházkou po známých místech v naději, že ještě naposled spatří Helenku. K jeho překvapení na jednom takovém místě skutečně Helenku nachází. Úpěnlivě jí domlouvá a když se tato nemá k odpovědi, odchází. V poslední chvíli však za ním Helenka zavolá, aby se vrátil, a pár se usmiřuje.

Příběh končí dovětkem autora, že Ríša sice onen den do Prahy odjel, nakonec si však Helenku vzal a i přes mnoho trpkých chvil spolu tito dva vydrželi až do smrti.

Dílo obsahuje množství barvitých popisů přírody:

...vítr vlahý a měkký pofukoval polem, roznášeje s sebou vůni vod a zápach mokré země dechem svého vlání pronikal i tam, kde věčný vládne chlad a stín sluncem opuštěných míst. Co tu bylo hluku a záře, šumění a blesku na horách i v dolinách: – uprostřed bláta kousky ležely zlata, mezi klomínky kůra svítila stříbrem a stromy plakaly, kapky světlé a tiché jako slzy s větve na větev se spouštěly na zem. [...] na zem se cedilo a po zemi padalo slunce!… Staré lupení sípělo a praskalo pod prudkým jeho úpalem, půda vysýchala, tráva před očima rostla, vyšlehujíc z půdy zelenými jazýčky. Kosi hvízdali v řídkých ještě snítkách, pěnice švihotaly pod světlým lupením, motýli se třepetali mezi sestárlými kmeny habrů.

Helenka je vylíčena jako čistá nevinná duše, teprve dospívající dítě:

Až do nedávná nikdo o ní nevěděl, nikdo o ní nesoudil, – v lesích zrozena, k lesům připoutána láskou i osudem, žila sama sobě život tiché samoty a nepozorována ve stínu stromů vykvetla jako fialka. A tu pojednou dryadka hor přestrojená objevila se mezi lidmi a rozhlížela se modrýma svýma očima kolem sebe, bílýma rukama tiskla rusé svoje vlasy na spáncích a nožky opatrně kryla pod obrubu šatů, aby nikdo neviděl, jak jsou malounké… Lehounká jak peří sechvěla se na přistavenou lavičku a kdo na ni pohlédnul, cítil, že samo nebe seslalo v ní na zem jednu z nejčistších svých bytostí.

V přímém kontrastu s Helenčinou povahou pak stojí popis Ríšova charakteru:

Mnoho pil, mnoho jedl, pozdě ráno vstával, pozdě chodil spat, po šest dní si hověl, sedmý den odpočíval. [...] vychrchlal ze sebe spoustu černých slin plných čmoudu a výparů z předešlé noci, nahlédnul do některého obchodu, kolik je hodin, a nebylo-li příliš pozdě, šel dále nahoru, zakouřit si v šírých polích. [...] Ve společnosti lhal, až stydno jej bylo poslouchat, zákonů nectil a žádný řád na světě mu nebyl dost svatý, aby si z něho neztropil šašky.

Vztah mezi Helenkou a Ríšou se vyvíjí od prvních setkání, přes zamilovanou fázi, až po rozchod a konečné usmíření:

Helenka obcházela záhony, prohlížela sazenici po sazenici a Ríša pro všechny věděl jména. Macešky, tulipány, narcisky, krokus, petrklíče, čečenky, kamilky, ty měla také, ale řebčík neměla; byly tu také jakési hyacinty, narcisky jinaké než měla sama.

V tu chvíli bál se jí skoro dotknout a zacházel s ní jako s poupětem. A byla jako anděl, který se náhle probudil, rozevřela ruce, položila je na oči, a ze stísněných prsou vyrval se jí pojednou dlouhý, blažený vzdech milých: „Bože, jak je ta láska přece jenom krásná!“

„Nu, paní, co u ní v Praze bydlím,“ pravil podrážděn poněkud velitelským jejím tónem. „Vdova,“ dodal a dvojsmyslně se usmál. „Vdova?“ tázavě opáčila po něm Helenka, a jakoby se nedovedla hned vzpamatovat, co znamená pro ni slovo „vdova“, záhadnýma očima obepsala kolem sebe vzdušný kruh.

Jen slovo ještě kdyby byl promluvil a Helenka – Ale nedostávalo se jí sil. Když však viděla, že Ríša skutečně odchází, rty její se zachvěly v radostném zmatku a pohádka máje znovu rozhodila před nimi zlaté svoje brány dokořán. „Ríšo!“ vykřikla za ním a zastřela si lokty celý obličej.

Dílo bylo zfilmováno poprvé v roce 1926. Režie stejnojmenného filmu se ujal Karel Anton, Ríšu sehrál Jiří Voskovec pod pseudonymem Petr Dolan a dále zde účinkovaly mimo jiné Anita Janová, Berta Reifová či Jarmila Horáková. Záběry z tohoto filmu použil v roce 1960 Bohumil Veselý v díle Jak se u nás kdysi filmovalo.

Podruhé byl román filmově zpracován v roce 1940. Režíroval jej Otakar Vávra a mezi herci se objevili Nataša Gollová, Jaroslav Vojta, Leopolda Dostalová, Svatopluk Beneš, Theodor Pištěk a Miloš Nedbal.

• HAVELKA, Emanuel. Sešly se Helenky Pohádky máje. 1. vyd. Vyškov na Moravě: F. Obzina, 1944. 31 s. 

• Dílo Pohádka máje ve Wikizdrojích
• Digitalizovaná vydání díla Pohádka máje v Národní digitální knihovně.
• Pohádka máje na Kinoboxu
• MRŠTÍK, Vilém. Pohádka máje. Praha: Nakladatelství Vyšehrad, 1949. 351 s. Dostupné online. PK-II-0031.704.