Polané (východní)

Mapa Slovanstva a jejich sousedů v 7.–8. století

Polané (ukrajinsky ПоляниPoljany, rusky ПолянеPoljane) byli východoslovanský kmen, který mezi 6. a 9. stoletím obýval oba břehy[1] řeky Dněpr mezi městy Ljubeč a Rodnija a také přítoky Dněpru, dolní toky řek Ros, Sula, Stuhna, Teteriv, Irpiň, Desna a Pripjať. Jejich jméno je odvozeno ze staroruského slova poljana („pole“) od jejich zvyku usazovat se na otevřených polích-pláních.

Oblast osídlení Polanů ležela na křižovatkách území sousedních východoslovanských kmenů jako byli Drevljané, Radimiči, Dregoviči a Severjané a propojovala je sítí vodních cest. Přes toto území vedla severojižním směrem důležitá obchodní trasa, tzv. „Cesta od Varjagů k Řekům“, která spojovala Baltské a Černé moře. Využívali ji Varjagové při obchodu s Byzantskou říší. Po dlouhou dobu obývali tato území i Skythové, východní Gótové (Ostrogóti) zejména Danapirstadir (město na DanapiruDněpru, po příchodu Slovanů přejmenované na Kyjev) a Varjagové.

V 9. a 10. století již měli Polané dobře vyvinuté orné zemědělství, chov skotu, lovectví, rybářství, sběr medu a také řemeslnou výrobu, např. kovářství, slévačství kovů, hrnčířství, výrobu šperků atd. Tisíce předpolanských mohyl (kurhanů), které byly objeveny při archeologických pracích naznačují, že na tomto území byla vysoká hustota zalidnění. Bydleli v malých rodinách v polozakopaných zemljankách a nosili prosté šaty a jednoduché šperky. Před tím, než přijali křesťanství, své mrtvé spalovali a přes jejich hroby navršili mohylu.

V 9. století vládli Polanům Chazaři a Polané jim museli odvádět poplatky. Kolem roku 860 podnikli Varjagové (Vikingové) několik úspěšných válečných tažení proti Byzantské říši, Pečeněhům a Poločanům a pravděpodobně ovládli i území Polanů s centrem v Kyjevě a stáli u vzniku dynastie Rurikovců (podrobněji viz Normanská teorie vzniku ruského státu). Kolem roku 880 byla země Polanů dobyta Olegem z Novgorodu, spojena a Novgorodským knížectvím Severjanů a tím byl vytvořen první státní útvar východních Slovanů, Kyjevská Rus.

Největší města Polanů byla Kyjev, Perejaslav, Rodnija, Vyšhorod, Bilhorod na řece Irpiň (dnes vesnice Bilohorodka) a Kaniv (není jisté, zda všechny uvedené názvy měly stejný slovní základ s názvy v době Polanů). V 10. století se označení „Polané“ již nepoužívalo a nahradilo ho obecné „Rusové“[2]. Poslední písemná zmínka o Polanech jako kmeni je z roku 944.

Staré kroniky shodně uvádějí, že socioekonomické vztahy byly v obcích Polanů v porovnání se sousedními kmeny vysoce rozvinuté. Polanům se také mezi ostatními východoslovanskými kmeny nejvíce připisuje místo ve staroruských bájích a jsou v nich považováni za přímé předchůdce Kyjevské Rusi s největším podílem na vzniku ruské státnosti. Kyj, jeden ze tří bratrů, kteří podle legendy uvedené v Kyjevském letopise založili hrazené město Kyjev, byl také údajně kníže kmene Polanů.

V Kyjevském letopise se také píše: „…tito Slované odešli, usadili se na Visle a nazvali se Lachové. Někteří z těchto Lachů se pojmenovali Polané, jiní Lachové, Lutici, jiní Mazovšané, jiní Pomořané. A rovněž stejní Slované přišedše, usadili se i podél Dněpru a nazvali se Polané…“[3] Z tohoto důvodu se jeví jako pravděpodobné, že Polané západní a východní pocházejí původně z jednoho kmene.

Odkazy

Reference

  1. podle článku Etnogeneze národů: Slovanské kmeny II Archivováno 26. 2. 2014 na Wayback Machine. (v časopise Navýchod 4/2003) sídlili pouze na břehu pravém, tj. západním
  2. k etymologii slova „Rus“ více zde
  3. Jarmila Bednaříková, Zdeněk Měřínský, Aleš Homola: „Stěhování národů a východ Evropy“, str. 38–39, Vyšehrad, Praha 2006, ISBN 80-7021-787-1 (ukázka v pdf)

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Slav-7-8-obrez.png
Autor: Koryakov Yuri, Licence: CC BY-SA 3.0
Map of the settlement of the Slavs and their neighbors at the end of the 8th century. The borders of some states are shown starting from the 7th century. It was founded in the East Slavic part mainly on archaeological maps and descriptions, in particular, taken from the works of V.V. mainly data on the Balts and Finno-Ugric peoples). Details added 2023: Venice was still in the Byzantine Empire at this time. Avars were also present around Vienna and in central Transylvania, evidenced by graves & toponyms. There was a linguistic contact between Albanians and Vlachs, evidenced by the non-Slavic words present in both languages. Placed the Etelköz of the Magyars and the Crimean byzantine Greeks. South-Slavic toponyms (as Trnava for "tip, hillock, mound") evidenced a South-Slavic presence in southern Transylvania. Concerning the Eastern romance speakers (called Vlachs or Volokhs), to choose a nationalist positioning, as the 2022 revert, is reductive: here is no reason to show only the theory A ("Awarenwüste" or "Desert of the Avars" of Franz-Josef Sulzer, Josef-Karl Eder, Johann-Christian von Engel and Eduard-Robert Rössler in Romänische Studien: untersuchungen zur älteren Geschichte Rumäniens, Leipzig 1871: see Béla Köpeczi's Erdély rövid története, Akadémiai Kiadó ISBN 963 05 5901 3) which affirms that the Vlachs lived only on the south of the Danube during Late antiquity and High Middle ages, and to exclude the theory B which affirms that the Volokhs lived only on the north of the Danube (see Rumen Daskalov and Aleksander Vezenkov's « Entangled Histories of the Balkans - Shared Pasts, Disputed Legacies » Vol. III in Balkan Studies Library, Brill 2015, ISBN 9004290362). Unaware the pastoral nomadism which, in the general opinion of historians, ethnologists and linguists, was until the end of the Middle Ages the main activity of the Vlachs, the both theories affirming that the Danube and the Carpathians were, before the 13-th century, open borders for the Slavs and the Magyars, but impassable obstacles for the Vlachs / Volokhs and only for them, the lack of indisputable proof of their presence being worth proof of absence. This applies to the northern left bank of the Danube in the theory A and to the southern right bank of the Danube in the theory B, but the illusion thus created in the secondary sources, that the Vlachs disappeared for a thousand years to miraculously reappear afterwards (see Gheorghe I. Brătianu, "The Romanians, an enigma and historical miracle" Academia Civică Publ., Bucharest 2019, ISBN 9786068924069) is a nonsense.